Freud a nevědomá mysl

Freud a nevědomá mysl

Od dr. Saul McLeod, vydáno 2009, aktualizováno 2015

Sigmund Freud myšlenku vědomé versus nevědomé mysli přesně nevymyslel, ale rozhodně se zasloužil o její popularizaci a byl to jeden z jeho hlavních přínosů pro psychologii.

Freud (1900, 1905) vytvořil topografický model mysli, v němž popsal rysy struktury a funkce mysli. Freud použil analogii ledovce, aby popsal tři úrovně mysli.

Freud (1915) popsal vědomou mysl, která se skládá ze všech mentálních procesů, jichž jsme si vědomi, a tu považuje za špičku ledovce. Například v tuto chvíli můžete pociťovat žízeň a rozhodnete se, že se napijete.

Předvědomí obsahuje myšlenky a pocity, které si člověk momentálně neuvědomuje, ale které lze snadno přivést k vědomí (1924). Existuje těsně pod úrovní vědomí, před nevědomím. Předvědomí je jako mentální čekárna, v níž myšlenky zůstávají, dokud se jim „nepodaří přitáhnout pozornost vědomí“ (Freud, 1924, s. 306).

Tímto slovem myslíme v každodenním užití slova dostupná paměť. Například v současné době nemyslíte na číslo svého mobilního telefonu, ale teď, když je zmíněno, si ho snadno vybavíte.

Mírné emoční zážitky mohou být v předvědomí, ale někdy jsou traumatické a silné negativní emoce potlačeny, a tudíž nejsou v předvědomí dostupné.

Nakonec nevědomí zahrnuje duševní procesy, které jsou vědomí nepřístupné, ale ovlivňují úsudky, pocity nebo chování (Wilson, 2002).

Podle Freuda (1915) je nevědomí primárním zdrojem lidského chování. Podobně jako ledovec je nejdůležitější částí mysli ta, kterou nevidíme.

Naše pocity, motivy a rozhodnutí jsou ve skutečnosti silně ovlivněny našimi minulými zkušenostmi a uloženy v nevědomí.

Freud aplikoval tyto tři systémy do své struktury osobnosti neboli psychiky – id, ego a superego. Id je zde považováno za zcela nevědomé, zatímco ego a superego mají vědomé, předvědomé a nevědomé aspekty.

Nevědomá mysl

Nevědomá mysl

Přestože si plně uvědomujeme, co se děje ve vědomé mysli, nemáme ponětí o tom, jaké informace jsou uloženy v nevědomé mysli.

Nevědomí obsahuje nejrůznější významné a znepokojivé materiály, které musíme držet mimo vědomí, protože jsou příliš hrozivé na to, abychom si je plně uvědomili.

Nevědomá mysl funguje jako zásobárna, „kotel“ primitivních přání a impulsů, které jsou drženy na uzdě a zprostředkovány předvědomou oblastí. Freud (1915) například zjistil, že některé události a přání jsou pro jeho pacienty často příliš děsivé nebo bolestivé, než aby si je mohli připustit, a domníval se, že takové informace jsou uzamčeny v nevědomé mysli. K tomu může dojít procesem potlačení.

Nevědomá mysl obsahuje naše biologicky založené instinkty (eros a thanatos) pro primitivní pudy k sexu a agresi (Freud, 1915). Freud tvrdil, že naše primitivní pudy se často nedostanou do vědomí, protože jsou pro naše racionální, vědomé já nepřijatelné.

Lidé používají řadu obranných mechanismů (např. potlačení), aby se vyhnuli poznání svých nevědomých motivů a pocitů.

Freud (1915) zdůrazňoval význam nevědomé mysli a hlavním předpokladem Freudovy teorie je, že nevědomá mysl řídí chování ve větší míře, než lidé tuší. Cílem psychoanalýzy je totiž odhalit používání těchto obranných mechanismů, a tak učinit nevědomí vědomým.

Freud věřil, že vlivy nevědomí se projevují různými způsoby, včetně snů a uklouznutí, dnes populárně známých jako „freudovská uklouznutí“. Freud (1920) uvedl příklad takového uklouznutí, kdy jeden britský poslanec označil kolegu, na kterého byl podrážděný, za „ctihodného poslance z pekla“ namísto z Hullu.

Kritické hodnocení

Kritické hodnocení

Zpočátku se psychologie stavěla skepticky k představě, že duševní procesy fungují na nevědomé úrovni. Pro ostatní psychology odhodlané k vědeckému přístupu (např. behavioristy) se pojem nevědomé mysli ukázal být zdrojem značné frustrace, protože se vzpírá objektivnímu popisu a je nesmírně obtížné jej objektivně testovat nebo měřit.

Propast mezi psychologií a psychoanalýzou se však zmenšila a pojem nevědomí je nyní důležitým předmětem zájmu psychologie. Například kognitivní psychologie identifikovala nevědomé procesy, jako je procedurální paměť (Tulving, 1972), automatické zpracování (Bargh & Chartrand, 1999; Stroop, 1935), a sociální psychologie ukázala význam implicitního zpracování (Greenwald & Banaji, 1995). Taková empirická zjištění prokázala roli nevědomých procesů v lidském chování.

Empirický výzkum v psychologii však odhalil limity freudovské teorie nevědomé mysli a moderní pojetí „adaptivního nevědomí“ (Wilson, 2004) není totožné s psychoanalytickým.

Jistě, Freud (1915) podcenil význam nevědomí a z hlediska analogie s ledovcem se pod vodou nachází mnohem větší část mysli. Mysl funguje nejefektivněji tak, že značnou část sofistikovaného zpracování na vysoké úrovni přesouvá do nevědomí.

Pokud Freud (1915) považoval nevědomí za jedinou entitu, psychologie nyní chápe mysl jako soubor modulů, které se vyvíjely v průběhu času a fungují mimo vědomí.

Například univerzální gramatika (Chomsky, 1972) je nevědomý jazykový procesor, který nám umožňuje rozhodnout, zda je věta správně utvořena. Odděleně od tohoto modulu je naše schopnost rychle a efektivně rozpoznávat obličeje, což ilustruje, jak nevědomé moduly fungují nezávisle.

Nakonec, zatímco Freud věřil, že primitivní pudy zůstávají v nevědomí, aby chránily jedince před prožíváním úzkosti, moderní pohled na adaptivní nevědomí říká, že většina zpracování informací se nachází mimo vědomí spíše z důvodů efektivity než potlačení (Wilson, 2004).

APA Style References

Bargh, J. A., & Chartrand, T. L. (1999). Nesnesitelná automatičnost bytí. American psychologist, 54(7), 462.

Chomsky, N. (1972). Jazyk a mysl. New York: Harcourt Brace Jovanovich.

Freud, S. (1915). The unconscious (Nevědomí). SE, 14: 159-204.

Freud, S. (1924). Obecný úvod do psychoanalýzy, přel. Joan Riviere.

Greenwald, A. G., & Banaji, M. R. (1995). Implicitní sociální poznání: postoje, sebeúcta a stereotypy. Psychological review, 102(1), 4.

Stroop, J. R. (1935). Studies of interference in serial verbal reactions (Studie interference v sériových verbálních reakcích). Journal of experimental psychology, 18(6), 643.

Tulving, E. (1972). Epizodická a sémantická paměť. In E. Tulving & W. Donaldson (Eds.), Organization of Memory, (s. 381-403). New York: Academic Press.

Wilson, T. D. (2004). Cizinci sobě samým. Harvard University Press.

.