Cizinec od Alberta Camuse je román o Meursaultovi a o tom, jak je pro společnost „cizincem“. Veřejnost o něm ví jako o vrahovi, který nakonec skutečně zavraždil jednoho Araba. Co však o něm veřejnost nechápe, je jeho nedostatek emocí vůči zabití člověka, a přestože by to nemělo být součástí případu, Meursaultovo selhání v truchlení nad rakví jeho mrtvé matky. Společnost nechápe jeho existencialistické přesvědčení. Jeho existencialistické přesvědčení ho vede k přesvědčení, že jeho život nemá smysl. Podle Meursaultova zdravého rozumu každý nakonec zemře a jeho život nakonec nemá význam. Meursault je pro společnost „cizincem“ a absurditou, protože neprojevuje žádné emoce, jeho život nemá smysl a jeho jedinou jistotou a zárukou je smrt. Zdroje, které jsou v eseji použity, jsou: „Camus a román „absurdity““ od Victora Bromberta, „Smrt a absurdita v Camusově Cizinci“ od Alana Gullettea, „Filosofické pohledy na téma Cizinec: Gnanasekaran, „Psychological Interpretation of the Novel The Stranger by Camus“ od R. Gnanasekarana a román „Cizinec“ od Alberta Camuse.
Meursault se od společnosti liší mentálně i emocionálně a společnost ho ani nevnímá jako živou bytost ve způsobech, jakými projevuje své bezcitnosti. Meursault nikdy netruchlil pro svou matku na jejím pohřbu a odmítal vidět její tělo v rakvi. „Protože je Meursault věrný svému přesvědčení, je společností odsouzen jako zrůda a je odsouzen k smrti“. To ukazuje, jak moc společnost nepochopila, co cítí. Meursault neprojevuje žádné emoce kvůli tomu, že nemá žádný smysl života. Nemá pocit, že by jeho život měl na světě obrovský význam, stejně jako Arab, kterého zabil. Meursault necítí žádnou lítost nad vraždou, ale spíš ho štve, že zabil člověka a dělá se z toho taková věda. Rozčiluje ho a vadí mu proces odsouzení, to, že se soud odchýlil od tématu, aby ho usvědčil, a že ho porota nedokázala vnímat jako prostého člověka s malými životními potřebami. Je škoda, že celý proces případu byl vykonstruován do takového hávu, ale ve skutečnosti to byl a stále je velký problém někoho zavraždit. Camus vytvořil dojem, že veškerá pozornost vůči Meursaultovi byla částečně otravná, a protože přiznal vinu a všechny důkazy ukazovaly na něj, měl by si odpykat trest za vraždu jako všichni ostatní. Když se porota a soud dozvěděli, že mu nedávno zemřela matka a on pro ni netruchlil jako „normální člověk“, řekli: „Měli před sebou nejpodlejší ze zločinů, zločin, který byl horší než hnusný tím, že měli co do činění se zrůdou, s člověkem bez morálky“. . To, že soud a porota viděli v Meursaultovi „zrůdu“ a „člověka bez morálky“, je částečně pravda, ale také částečně nepravda. Vzhledem k tomu, že Meursault je vyznavačem Absurdistánu, jeho nedostatek smyslu života způsobuje, že má méně morálky než „průměrný“ člověk. Meursault je „cizincem“ ve společnosti, kde společnost nechápe, že není zrůda, ale zjednodušený člověk s malými potřebami a má jinou morálku než všichni, kteří nevědí, jak přemýšlí. Meursault je člověk, který cítí, že život jednoho člověka nezmění celý vesmír a neovlivní každého žijícího člověka.
Celkově se Meursault liší od společnosti tím, že postrádá emoce a má jinou morálku.
Meursault jasně vysvětluje své přesvědčení a to, že život nakonec nemá smysl. Nechová se, jako by ho zajímala témata, která by pro něj měla být důležitá, jako například Marie, jeho přítelkyně, která mu navrhla, že by se měli vzít, a jeho odpověď zněla: „Řekl jsem, že mi na tom nezáleží a že můžeme, když bude chtít.“. . Meursaultův nedostatek motivace ke zlepšení sebe sama a svého života je zarážející. „V životě neexistuje žádná pravda, žádná jistota, ani žádné neochvějné, nerelativní zákony – a nemá smysl se za takovou nemožností honit.“ Je velmi náročné pochopit, že někdo může mít takovou neúctu k sobě samému i k ostatním, ale přesně takový je život Absurdistánu; žádná starost o svět bez odhodlání uspět nebo zlepšit si život. Spolu s tím, že Meursault nemá žádný smysl života, odmítá existenci Boha, a to i poté, co byl odsouzen k popravě. „Zbývalo mi už jen málo času a nechtěl jsem ho promarnit kvůli Bohu.“ . Meursaultova logika ho vede k přesvědčení, že Bůh neexistuje, a kdyby existoval, už by ho vedl k pochopení života a jeho role ve společnosti. Meursault však nenašel žádné náboženství, které by ho před smrtí utěšilo, místo toho je odkázán na své myšlenky a naději, že bude žít další den, než přijde jeho nevyhnutelná smrt. Jeho život a život všech ostatních je pro Meursaulta bezvýznamný, protože pro něj nebude po popravě vzpomínkou na zjednodušeného člověka, ale na chladnokrevného vraha, který nemá žádné emoce ani city. Meursault nemá žádný smysl života a nechápe smysl ostatních životů kolem sebe.
Jediná jistota, kterou Meursault má a které se drží, je, že každý nakonec zemře. Toto vědomí ho uklidňuje díky tomu, že alespoň ví, jak a kdy zemře. „Ale já jsem si byl jistý sám sebou, vším, jistější, než by kdy mohl být on, jistý svým životem a jistý svou smrtí, která mě čekala“. . Meursault si je jistý svou minulostí, přítomností i budoucností, na rozdíl od kněze, s nímž se srovnává a který neví, kdy a jak zemře. Meursault tímto citátem říká, že jeho smrt alespoň není tajemstvím jako u mnoha jiných sedících kachen, které čekají na odchod z tohoto světa. Meursault se v posledních hodinách svého života odmítá obrátit k Bohu, navzdory knězovým pokusům, ale místo toho se probírá svými myšlenkami a vzpomínkami a přemítá o minulosti, aby utěšil svůj blížící se konec, jak ho zná. Přemýšlí o tom, jak moc se mu stýská po Marii, konečně chápe, proč si jeho matka vzala snoubence tak blízko své vlastní smrti, a doufá, že ho na popravě bude vítat obrovský a nenávistný dav, aby alespoň odešel s velkou slávou a byl za něco vzpomínán.
„Představa smrti dává člověku poznat jeho život, jeho vitální bytí – to, co je pomíjivé a jednou skončí. Když člověk tuto vitalitu ocení, cítí se svobodný – neboť nemá naléhavou potřebu vykonat nějaký čin, který by zrušil možnost smrti, protože jako by žádný takový čin neexistoval. V tomto smyslu je veškerá lidská činnost absurdní a skutečná svoboda spočívá v tom, že si člověk uvědomuje život v jeho skutečnosti i úplnosti, jeho krásu i bolest.“ [Gullette, Alan. „Smrt a absurdita v Camusově Cizinci“. University of Tennessee-Knoxville, jaro 1997.
Meursault, který zůstal sám se svými myšlenkami, přemýšlí o svém životě a má „skutečnou svobodu“ uvědomit si život jako celek. Ztrácí se v myšlenkách, aby mu utekl čas, kdy nemohl spát, přemýšlí o pláži a o tom, jak byla krásná, než zavraždil Araba, a přemýšlí o tom, jak je Marie krásná a co by udělal, kdyby ji mohl vidět naposledy. Meursault se cítí svobodný, protože není kam spěchat, aby se změnil, ať už zemře, nebo ne. Jeho smrt je vytesána do kamene a smrtelné lože je pro něj již připraveno. Výše uvedený citát konstatuje, že „veškerá lidská činnost je absurdní“, což lze snadno přirovnat k Meursaultovu přesvědčení, že jeho život nemá smysl a nemá žádný důvod motivace. Je si „vědom života ve skutečnosti a zcela“, což znamená, že zná plný smysl a pochopení života. V „jeho kráse a bolesti“ říká, že život má své vzestupy a pády. Jsou v něm krásné scenérie, jako je východ nebo západ slunce, nebo třeba i hledání hvězd. Ale je tu také bolest, k níž patří smrt a emoce, dobré dny, které se pokazily. Meursault se o krásných scenériích zmiňuje, všímá si jich a popisuje je čtenářům. Právě pohled na krásu by mohl jeho zjednodušenou mysl potěšit. Smrt je pro něj jen o jednoho člověka na zemi méně, o kterého se musí starat. Nezáleželo mu na tom, jestli žije, nebo ne. Ponechán sám sobě dával Meursaultovi spoustu času na přemýšlení o svých zážitcích a životě. Meursault už nemá zaručené štěstí, jako když byl svobodným člověkem, který se mohl sám rozhodovat. S vědomím vlastní smrti se naučil vážit si jí jako jediné a poslední záruky ve svém životě.
Meursault je pro společnost cizincem a pro sebe Absurdistánem. Je cizincem nejen pro společnost, ale cizincem i sám sobě, a to takovým způsobem, že nerozumí ani svým vlastním emocím a nechápe, proč učinil určitá rozhodnutí. Ale právě to z něj dělá Absurdistu. Meursault je ve své vlastní mysli prostý člověk s malými potřebami, ale společnost ho vidí jako bezcitného, bezvýznamného netvora, který se naučil vážit si své jediné záruky; smrti. Jako čtenář jsem měl pocit, že si Camus hraje s emocemi diváků. Nutí diváka projevit emoce, aby vynahradil nedostatek emocí v románu. Získat takovou atmosféru by jako čtenář mohl přimět každého, aby klasický román nikdy neodložil. Myšlenky napsané v knize jsou poutavé a zajímavé ke studiu a hlubokému zamyšlení, vzhledem k tomu, že Meursault je tak obyčejná postava, ale odlišná způsobem, s nímž se mohou ztotožnit snad jen čtenáři. Autor dává na vědomí, že Meursault je jiný než společnost, outsider a cizinec.
Camus ukazuje, že Meursault se od společnosti liší citově, nemá žádný smysl života a jistotu vlastní smrti.
Citace: „Meursault je jiný než společnost:
Brombert, Victor. „Camus a román „absurdity“ JSTOR. Yale University Press, b.d. Web. Listopad-prosinec 2016. .
Gullette, Alan. „Death and Absurdism in Camus’s The Stranger by Alan Gullette“ (Smrt a absurdita v Camusově románu Cizinec). Death and Absurdism in Camus’s The Stranger by Alan Gullette [Smrt a absurdita v Camusově Cizinci]. N.p., b.d. Web. 21. 11. 2016. .
Redakční tým časopisu Shmoop. „The Stranger Theme of Philosophical Viewpoints“ (Cizinec – téma filozofických názorů): The Absurd.“ Shmoop.com. Shmoop University, Inc. 11. listopadu 2008. Web. 21. 11. 2016. .