Na jih od velké hory Meru, středu všech věcí, rostla nejstarší hora fyzické roviny. Bezejmenná, lidským dotykem neprozkoumaná, tam ležela dnes nazývaná Vindhja. Vrženy do věčně trvající zimy, byly Vindhyas plné zasněžené pýchy, která kdysi dosahovala nepředstavitelných výšek. Kdysi se jejich hřebeny rýhovaly hlouběji než oceány a tyčily se k nebi. Jejich vrcholky prorážely jasnou modř dne, přerušovaly a trhaly černou hedvábnou pokrývku noční oblohy. Jednou dokonce v honbě za velikostí srazily z oblohy hvězdu.
Proč, ptáš se, byli Vindhjové tak okouzleni vlastnictvím úžasnosti?
Bylo to na počátku světa, za právě vycházejícího úsvitu, kdy byli Vindhjové nejpyšnější ze všech hor. Jejich pýcha zůstala nepřekonána po celé věky a bobtnala s růstem hor. Vindhjové mají mnoho hlav, z nichž všechny štěbetají různými hlasy, od dunivých po konejšivé, ačkoli všechny mají stejné srdce. Jejich srdce vede k jejich touze, která byla vylíčena s neuctivým zlehčením vůči jejich egoistickým manýrám. Je pravda, že Vindhjové jsou pyšní, hruď mají pokrytou výhonky pěstěných stromů. Na tomto velkém pohoří byla jen jedna vada: démoni, kteří žili v jejich hřebenech, zamořili jejich štěrbiny, zamořili jejich jeskyně, až se žádný z bohů nechtěl na velké hory ani podívat.
Jejich opovržení vyvolalo ve Vindhjovi neklid a tento neklid se změnil v žárlivost, když viděl okázalé zbožňování hýčkané na hoře Meru – zlaté. Vindhyas byl stejně krásný, obohacený barvami a životem stejně jako les ležící u nohou Meru. Uvnitř jeho kamenného zevnějšku se skrývaly nevýslovné poklady: drahokamy, kovy a zlato, kterých se nikdy nedotkly čisté ruce. Ďáblové jeho poklady promrhali a zanechali Vindhju potřísněnou krví svých vlastních bratrů. Pohoří Vindhja zůstalo prázdné od zbožnosti, uvízlé v pozorování, jak hora Meru hostí Brahmu a knížecí Himálaj léčí Indru.
Byl jen jeden, kdo si uvědomil těžký úděl Vindhjů:
Mudrc byl moudrý, plný požehnání a štěstí, aby vrhl světlo i na ta nejtemnější místa, i když by se dalo namítnout, že své moudrosti neuměl dobře využít. Narada se těšil z lesů, lesní zvěře a rozkoší přírody jako každý védský mudrc, ale jeho skutečná vášeň spočívala v něčem mnohem méně uznávaném. Narada miloval chaos s divokostí, v zajetí touhy po lsti a hrách, že dokázal zapomenout na jakékoli následky výměnou za ten jediný vzrušující okamžik podvodu. Navzdory jeho nadšení však jeho triky měly vždy svou cenu, protože karma nikdy nezklamala.
Když tedy Narada narazil na slavnostní Vindhju, rychle si všiml smutného sklonění kdysi rovného a neporušeného útvaru. Narada seděl mezi jediným nezamořeným hájem stromů ve Vindhyi a měl to štěstí, že se nesetkal s démony zpustošené Vindhyi. Pohoří strávilo mnoho posledních měsíců čištěním malého výklenku od špíny. Na takové úsilí vynakládali energii, když se od úsvitu svého korunování ze Země pokoušeli zbavit celé své já ďábelských bestií. Jejich úsilí přerostlo v pouhé omezení ďáblů na určité oblasti horských úbočí, střídání kmenů po lesích, aby opatrní pocestní mohli procházet jejich strmými hřebeny beze strachu z démonů. Jen těch několik vesnic, které se odvážily žít v blízkosti úpatí pohoří, znalo zákonitosti a střídání, a přestože byli vděční za bezpečí, nikoho nenapadlo příliš chválit unavené hlavy hor, které s každým rokem postupně visely níž a níž.
Pásmo Vindhja sotva uznalo védského mudrce a hodilo mu na znamení uznání polohlasem mango.
„Bezejmenný, co způsobuje takový smutek v tak velké hoře?“ „Nevím,“ odpověděl. Narada se zeptal, ačkoli odpověď už znal. Vítr už nějakou dobu nesl zprávy o Vindhjově trápení a Narada věděl, že stačí pár slov, aby ho ještě více zneklidnil.
„Moudrý, nenazývej někoho tak malého tak velkým. Jsem jen kopec ve zlatém stínu Meru. Bohové neudělují tak malým podnožím jména.“ Range si povzdechl.
Vzduch se zavlnil slovy skály, která tvrdě zasáhla i Naradovo občas kruté srdce. Zde, pomyslel si védský mudrc, bude triumf lsti nad pokorou. S úmyslem ukázat, že i pýcha může být ctností, zadržel Narada bleskový úsměv a jemně nabídl soudružské zamračení.
„Nemysli na královu vizáž – místo toho se pyšni tím, jak se zlepšit. Připomeň bohům, která semena jsou zaseta na tvých svazích. Dokaž, že máš rozlohu nejen širokou a dalekou, ale i vysokou a blízkou nebesům.“ Narada hlesl a oloupal tenkou slupku ze zralého manga. Usmál se, když snadno odpadla.
Tak nechal Vindhyu přemýšlet o svých slovech. Ráno Narada poznal, že byl úspěšný, když se probudil a zjistil, že jejich vrcholky během noci stoupaly. Během svého pobytu v malé vesnici Narada ohromeně sledoval, jak Vindhyové dále rostou. Pohoří dál rozkvétalo směrem vzhůru a šplhalo po obloze, i když si ho všimli nejrůznější bohové a bohyně. Nebem koloval šepot o tom, jak Vindhja nepřestává stoupat rychlostí, která bohy znepokojovala i ohromovala.
Poté přišel osudný den, kdy Naradu trápila lítost, dokud se neschoval v lesích, aby se očistil od viny. Vindhyové, do té doby bezejmenní, získali své jméno znamenající „překážet“ s pravdivostí. Vindhja se zvedla tak vysoko a prorážela oblohu rozeklanými vrcholky, že slunce nemohlo projít, když se den začal nachýlit. Měsíc přišel na druhou stranu Vindhyas, nemohl projít ani pozdravit svého bratra, jak by to udělal, když se denní světlo zhroutilo do náruče noci. Žádná smrtelná bytost nemohla přejít přes hory, protože jejich svahy byly příliš vysoké a smrt si vybírala každého, kdo se o to pokusil. Jámovo laso bylo neodvratné, sešité osudem pro ty, kdo chtěli přejít. Na noční oblohu se vrátila hvězda, jen aby ji ostrý vrcholek hory srazil z dlouho drženého místa. Zřítila se na zem a právě tento okamžik znamenal rozvrácení rovnováhy světa. Samotná nebesa se naklonila do nepořádku, když ze všech koutů Země vzešel chaos. Démoni řádící ve Vindhii si mysleli, že jsou o to mocnější, a začali obhlížet lidské vesnice a hledat zboží, které by mohli ukrást.
V té době se Šiva a Párvatí připravovali na svatbu. Bohové a bohyně, mudrci a další smrtelní uctívači cestovali z nejvzdálenějších končin, aby sledovali tuto velkou událost. Jedním z mudrců na cestě za královskou svatbou byl Agastja. Agastja je mocný mudrc a je známý svými činy. Často se na něj obraceli bohové, kteří si přáli jeho pomoc. Obřad se měl konat na himálajských horách, protože Šiva žil na hoře Kailáš a Párvatí byla dcerou himálajského knížete. Na svých cestách se Agastja setkal s nesmírnými Vindhyami.
Agastja byl překvapen, když spatřil jemný smutek, který se prodíral mezi stromy a srdcem hor. Jeho zdatnost byla veliká a on věděl, že navzdory pýše pohoří Vindhja se neodváží neuposlechnout slova horského gurua, jako byl on. Agastja se opatrně přiblížil k horám. Nechtěl pohoří urazit.
„Vindhyové, prokažte úctu a ukloněte se. Dovolte mé rodině a mně projít.“ Agastja požádal.
Vindhja zasténal, protože se už tak dlouho nepohnul, že skoro zapomněl, jak se to dělá. Vindhjas poklekl, sklonil se nízko, aby umožnil Agastjově rodině projít jeho rozsahem, a slíbil, že tak zůstane, dokud se Agastja nevrátí, aby mudrc mohl přejít zpět. Agastja se však nevrátil a Vindhja dodržel své slovo i dnes, sklonil se k zemi a čekal, až Agastja přejde zpět.
Bohové si všimli, jak dlouho Vindhja držel démony sužující jeho zemi na uzdě, protože se zformoval a teprve nedávno nedokázal démonům zabránit v putování na jiná místa. Kálí, divoká a ohnivá bohyně, se vydala na zem a rozehnala surové tvory ve vindhijských lesích. Jakmile poznala horu, viděla jeho velké srdce a jeho velký žal nad tím, že ho bohové dlouho neobdivovali. Kálí se usídlila v jeho jeskyních a tam přebývá i nyní: v horách, které kdysi zastínily slunce, měsíc a srazily z oblohy hvězdu!“
.