Nový film Adama Randalla pro Netflix, iBoy, je na první pohled tak povědomým techno-paranoidním thrillerem, že by se dalo odpustit, kdyby člověk očekával, že se jedná o relikvii z doby po Matrixu z počátku roku 2000. Má všechny znaky žánru, od nejasně definované zločinecké organizace, přes četné scény postav zírajících na obrazovky, které budou za pár let nepochybně vypadat strašně zastarale, až po krkolomný název připomínající takové filmové památky, jako je feardotcom.
Tento film by však na počátku roku 2000 nebyl možný, protože se opírá o jedinečný koncept z roku 2010: rozšířené používání chytrých telefonů a sociálních médií a tomu odpovídající online mstitelé, kteří vznikají v návaznosti na známá znásilnění. Naší titulní postavou je Tom (Bill Milner), který při návštěvě své lásky Lucy (Maisie Williamsová) narazí na děsivou scénu – do jejího bytu se někdo vloupal a její výkřiky se ozývají chodbou až k místu, kde stojí jako přimražený, zatímco si on i my představujeme, co se děje v její ložnici. Zanedlouho se chodba zaplní maskovanými muži, kteří na něj namíří zbraň… a on, místo aby Lucy pomohl, uteče. Při útěku je střelen do hlavy, zatímco má u ucha přiložený iPhone, aby zavolal policii, což vede k tomu, že se mu jeho střepiny zabodnou do mozku. To mu dává schopnost ovládat elektroniku a surfovat na internetu pomocí mysli. Protože to samozřejmě umí.
Zpočátku to má podobu napůl slyšitelných překrývajících se telefonních rozhovorů cizích lidí na ulici a celkového pocitu zahlcení elektronickým pípáním, bzučením a šuměním. Také vidí plovoucí informace, kdykoli se podívá na svá různá zařízení, včetně jednoho nešťastného okamžiku, připomínajícího něco z Hackerů nebo Sítě, kdy jeho televize exploduje ve výbuchu zelenomodré binární hmoty.
Jeho schopnosti se však rychle vyvíjejí, stejně jako jejich vizuální ztvárnění na obrazovce, a brzy – několik minut po výše uvedeném gifu – začne svět prosycený technologií Tomovýma očima vypadat podivně krásně.
Několik dní po návratu do školy umožňuje Tomovi iVision vidět dva chlapce, kteří si posílají sem a tam video, na němž je Lucy znásilněna. Randall se naštěstí videem nezabývá, stejně jako jeho kamera nevstoupí na začátku filmu do její ložnice a zůstane s Tomem na chodbě. Místo toho jen letmo zahlédneme její utrápenou tvář, a to je víc než dost na to, abychom věděli, co se děje.
Jeho podezření se díky videu potvrdí, a tak Tom obrátí své nově nabyté schopnosti na čtyři spolužáky, kteří stáli za útokem na Lucy. Zatímco se s ní sbližuje a utěšuje ji, protože je příliš deprimovaná a otřesená, než aby vstala z postele, poníží útočníky tím, že špehuje jejich telefony a odhalí škole jejich soukromé chvilky. Jak však nabývá na síle, povzbuzen úspěchem své mstitelské kampaně pomsty, sleduje organizační schéma gangu stále výš a výš, stopuje jednu stínovou postavu za druhou a film začíná ztrácet dech.
Je jasné, že Randall – natočený podle stejnojmenné knihy Kevina Brookse – zde usiluje o společenskou relevanci. Tomova cesta od neoblíbeného šprta k exaltovanému mstiteli/online superhrdinovi iBoyovi je abstrahovanou, sci-fi verzí skutečných online mstitelů, kteří hackují a zveřejňují informace o podezřelých násilnících, aby vzbudili veřejné pobouření. Při zkoumání morálnosti takového činu se však poselství iBoye zamotává a ztrácí ve standardním třetím dějství plném drog a zbraní; po jednom šokujícím zvratu událostí se dokonce zdá, jako by film říkal, že máme litovat násilníky, kterým iBoy zničil život tím, že je odhalil online.
V takovém „superhrdinském“ filmu je zajímavé, že se máme na iBoye dívat negativně, pochybovat o tom, že jeho úmysly jsou jiné než čisté. „Dělám to pro tebe,“ píše iBoy v jednu chvíli v duchu Lucy. „Ne, děláš to pro sebe,“ odpoví mu. Naráží tím na pojem white-knighting, který UrbanDictionary definuje jako „Osoba (obvykle muž), která vidí typickou dívku v nesnázích a věří, že jí může pomoci“, přičemž některé definice dodávají, že často má při ochraně dívky skrytý motiv. Jinými slovy, chce sex a v zájmu toho, aby se stal jejím zachráncem, zavrhne její vlastní city. Od začátku filmu víme, že Tom je do Lucy zamilovaný; v průběhu filmu se jeho mstitelství stává spíše způsobem, jak utišit vlastní vinu za to, že ji té noci nezachránil, a způsobem, jak ji přesvědčit, že by ho měla milovat, než že by bylo výsledkem skutečné a čisté touhy po spravedlnosti. Místo aby jí pomohl se přes to přenést, nutí ji znovu a znovu prožívat svůj útok pokaždé, když se její násilníci objeví ve zprávách.“
Maisie Williamsová odvádí fantastickou práci a Lucy uzemňuje, díky čemuž se z ní nestává dáma v nesnázích, kterou by tato postava snadno mohla být. Vzhledem k tomu, že většinu filmu tráví v posteli, je ochromená posttraumatickou stresovou poruchou a bojí se ukázat ve škole, kde ví, že narazí na své násilníky, bylo by snadné udělat z postavy slabocha. Williamsová je však vynikající herečka a nechává nás proniknout do Lucyina vnitřního světa, ukazuje nám její reakce na trauma a umožňuje nám pocítit její pevné odhodlání překonat ho.
V jedné z prvních scén se Lucy poprvé od útoku vydává ven, aby si koupila mléko. Je to velký krok a hned je vidět, že si uvědomuje, že si dokazuje, že se dokáže přenést přes to, co se jí stalo. Pak ale uslyší smějící se mužské hlasy, které jdou za ní, a Williamsové srdceryvně výrazný obličej nám umožní přesně poznat, co si myslí – Jsou to moji útočníci? Je to silný moment, který ve mně zůstane ještě dlouho poté, co zapomenu na podrobnosti o tom, který člen gangu se ke kterému hlásil nebo jak vypadala ta cool grafika, která se vznášela na obrazovce, když iBoy používal svůj mozek, aby upozornil metropolitní policii na drogy, které jí podstrčil.
V době, kdy se ve třetím dějství objeví veterán Černého zrcadla Rory Kinnear, aby táhl děj dolů a zamotal poselství o amorálnosti online vigilantismu, jsem se nemohl zbavit pocitu, že iBoy by vlastně fungoval lépe jako hodinová epizoda Černého zrcadla než jako devadesátiminutový film. Působí to jako přesně ten typ příběhu, který Černé zrcadlo tak dobře vypráví – techno-příběh o naší moderní posedlosti vlastní propojeností, relevantní pro současnost, ale vyprávěný s fantastickým nádechem, který působí téměř futuristicky. Maisie Williamsová skutečně zazáří ve třetím dějství, kdy vezme své přežití do vlastních rukou, a iBoy se téměř vyplatí sledovat jen proto, abyste viděli, jak obrací karty proti svým útočníkům; škoda, že cesta k závěru filmu se stává takovou tahanicí.