Když jsem byl malý, vždycky mě fascinovaly kouzelnické triky. Ať už to byly jednoduché triky s mincemi nebo sledování Davida Copperfielda, jak v televizi prochází Velkou čínskou zdí, vždycky jsem to chtěl vědět:
V době, kdy jsem dokončil výcvik terapeuta, jsem se naučil soustředit na úplně jiné druhy kouzelnických triků nebo iluzí – takové, které vědomě i nevědomě neustále vytváříme.
Otázka, která na mě tlačila, se posunula: Proč to děláme? Proč se jako zdánlivě racionální lidé s dobrými úmysly pravidelně klameme?“
V sedmdesátých letech minulého století Ellen Langerová, výzkumnice z Kalifornské univerzity v Los Angeles, prokázala existenci jevu, který nazvala iluze kontroly. Následní výzkumníci tuto tzv. pozitivní iluzi potvrdili v řadě experimentálních sestav.
Účastníci experimentu s loterií se domnívali, že mají větší kontrolu nad výsledkem, pokud si svá čísla vybírají sami, místo aby jim byla náhodně přidělena. Lidé se domnívají, že je méně pravděpodobné, že se stanou účastníky dopravní nehody, pokud řídí, než když jedou na místě spolujezdce. Při hře v kostky mají hráči tendenci házet kostkami silněji, když potřebují vyšší čísla, což svědčí o implicitním přesvědčení, že díky „šikovnosti“ mohou nějakým způsobem ovládat své štěstí.
Znovu a znovu výzkumy ukazují, že bez ohledu na inteligenci, znalosti a rozum lidé často věří, že mají kontrolu nad událostmi ve svém životě, i když je taková kontrola nemožná.
Stejně jako u všech výzkumů v psychologii existuje nejistota, jak se tyto experimentální výsledky promítnou do reálných scénářů. Existují také určité spory o mechanismu, který je základem iluze kontroly. I přesto a s přihlédnutím k výsledkům výzkumu lze pravděpodobně s jistotou říci, že máme nad svým životem menší kontrolu, než bychom si možná chtěli myslet.
Téma kontroly je v mé terapeutické praxi všudypřítomné. Klienti si přejí, aby mohli ovládat druhé, nesnášejí pocit, že nemají kontrolu, bojí se, že je druzí budou ovládat. A přiznejme si, že jsou chvíle, kdy moje vlastní iluze kontroly usměrňuje fantazie o tom, že mám na život svých klientů větší vliv, než je jistě možné. Kdybych tak mohl mávnout kouzelným proutkem, po kterém, ať už vysloveně nebo ne, mnozí klienti zřejmě touží.
Zajímavé je, že později vědci zjistili, že ačkoli většina jedinců alespoň po určitou dobu funguje v iluzi kontroly, u depresivních jedinců je mnohem méně pravděpodobné, že takové iluze chovají. Pokud jde o přesné posouzení kontroly, lidé trpící depresí mají mnohem lepší přehled o realitě.
Tento přesný pohled je možná překvapivý vzhledem k tomu, než jsou depresivní jedinci náchylní k nejrůznějším jiným kognitivním zkreslením. Není však překvapivé, že vědci našli u lidí s depresí také důkazy o pesimistickém zkreslení, což je přesně to, jak to zní: Očičkování světa, nasazování brýlí tmavé barvy.
Věčné téma mezi mými klienty zahrnuje překročení pouhého přání větší kontroly a přesahuje do oblasti hnací potřeby kontroly. To první obvykle přichází s neochotným povzdechem a uznáním, že naše sféry vlivu jsou nejen omezené, ale vlastně docela malé. To druhé je často doprovázeno velkou porcí popírání a špatným případem toho, že pes vrtí ocasem.
Všichni známe lidi, kteří se pevně drží potřeby kontroly. Věci musí být přesně tak, jak mají být. Když se okolnosti změní, propadají panice. „Nechat jít“ není v jejich slovníku. Dovedu si představit, že právě tito jedinci jsou nejvíce náchylní spoléhat se na iluzi kontroly, aby podpořili svou naději, že pevné držení jim poskytne jistotu, po které touží.
Značkou duševního zdraví je schopnost být flexibilní – v chování a reakcích i ve vztahu k pocitům a myšlenkám. Když potřebujete mít kontrolu, vzdáváte se flexibility a nastavujete nižší než nezbytný strop své schopnosti zapojit se do života a užívat si ho.
Ironicky řečeno, ve flexibilním postoji může být více „kontroly“ než v postoji, který se vyznačuje snahou udržet vše v úzce vymezené komfortní zóně. Je to jako snažit se udržet balónek s vodou. Čím pevněji se ho snažíte uchopit, tím větší je pravděpodobnost, že prostě praskne. Pokud místo toho balónek jemně a pružně sevřete v otevřené dlani, budete mít mnohem větší možnost „kontrolovat“ jeho pohyb, aniž by se celý namočil.
Je důležité si uvědomit, že kontrola v našem životě je často iluzorní. Nemusíte být v depresi, abyste se poctivě podívali na skutečnou míru kontroly, kterou máte v různých oblastech svého života. Jakmile zjistíte: „Hele, tohle opravdu nemám vůbec pod kontrolou,“ můžete začít praktikovat flexibilitu a šetřit si energii na ty záležitosti, které opravdu můžete ovlivnit.