Inčtí lékaři vyškrabávali díry do lebek kamennými nástroji – a pacienti přežili

Quirks & Quarks

Chirurgie lebek prováděná kamennými nástroji v dobách říše Inků byla pozoruhodně úspěšná

Posted: 15. června 2018
Poslední aktualizace:
Poslední aktualizace:
Posledně aktualizováno: Tento člověk žil v Peru mezi lety 400 př. n. l. a 200 př. n. l. a v důsledku fraktury lebky mu byla provedena trepanace (šipka), kterou však nepřežil. (D. Kushner/World Neurosurgery)

Chirurgie lebky v době Inků v Peru byla prováděna s úžasnou zručností a úspěchem vzhledem k primitivním nástrojům, které byly k dispozici.

Chirurgický zákrok, známý jako trepanace, spočívá ve vyvrtání, vyříznutí nebo vyškrábnutí otvoru v lebce a byl praktikován mnoha civilizacemi v průběhu historie. První známý případ pochází z Evropy z doby před 5 000 lety. V Novém světě se datuje asi do doby před 2 500 lety.

Anne Titelbaumová, bioarcheoložka z Arizonské univerzity, a její kolegové se ve své studii zaměřili na starověké Peru, kde studovali celou řadu trepanovaných lebek od nejstarších dokladů v Americe až do 15. století, tedy do doby říše Inků.

Lebky podle Titelbauma odhalily některé z důvodů, proč mohli starověcí Peruánci tento druh operace lebky podstoupit.

„K poranění lebky mohlo dojít v důsledku úderu tupým předmětem při použití zbraní, jako jsou praky, palice a palcáty. V mnoha případech se tedy zdá, že operace byla provedena k ošetření poranění hlavy: možná k vyčištění ran, možná k odstranění kusů zlomených kostí a zmírnění hematomů a souvisejícího nitrolebního tlaku.“

Upozorňuje, že ne všechny lebky vykazují známky tohoto druhu poranění. Důkazy z historie naznačují, že trepanace se prováděla i při léčbě jiných onemocnění od bolestí hlavy po epilepsii a možná měla i rituální účely.

• Příspěvek v časopise World Neurosurgery

Skrápění do lebky kamennými nástroji

Ve starověkém Peru se otvory v lebce nejspíše dělaly pomocí nabroušených kamenných nástrojů. Vzhledem k primitivním podmínkám pro provádění jakýchkoli chirurgických zákroků byla smrt jasně pravděpodobná. Jeden ze tří známých způsobů provádění řezů byl však méně riskantní než ostatní.

„V pravěkém Peru se používaly různé techniky včetně řezání, vrtání a škrábání,“ říká Titelbaum. Každá z nich měla své nevýhody. Lineární řezání pomocí ostrého kamenného nože často vyžadovalo vyříznutí větších ploch, než bylo nutné. Při vrtání také hrozilo, že bude odebráno více materiálu, než bylo žádoucí. A u obou technik hrozilo riziko, že půjdou příliš hluboko.

„Škrábání byla pravděpodobně technika, která přinášela nejlepší úspěšnost, a to pravděpodobně proto, že kost mohla být postupně odstraňována s větší kontrolou, a to by zabránilo chirurgovi proniknout příliš hluboko.“

Problém s řezáním příliš hluboko spočívá v tom, že by chirurg riskoval proražení membrány, která se nachází pod kostí a nazývá se dura mater. Dura mater obklopuje a chrání mozek a také pomáhá bránit infekci. Zkoumáním okrajů kosti v místech řezů vědci odhadují, zda byl proces hojení dlouhodobý nebo krátkodobý – jinými slovy, zda pacient žil a jak dlouho.

Nejstarší skupina lebek – ta z doby před téměř 2 500 lety – ukázala, že přežilo jen 40 procent lidí. Jiná skupina z doby před téměř 1 000 lety ukázala 53procentní míru přežití. Inčtí chirurgové před 500 lety tuto míru přežití dramaticky zlepšili na přibližně 80 procent.

„V průběhu času, od doby před 2 500 lety až do 15. století, existují rozhodně důkazy o zlepšení, které se projevuje ve velikosti trepanace, zručnosti trepanace, technice trepanace a v celkové úspěšnosti pacientů,“ říká Titelbaum.

„Trepanace a úspěšnost těchto operací vypovídá o vynalézavosti a dovednostech pravěkých lidí v Peru a vrcholí u Inků,“ říká Titelbaum. „Inkové byli neuvěřitelní architekti a inženýři a není překvapením, že měli také velmi sofistikovanou formu chirurgie.“

• Rituální otvory vyřezané do lidských lebek před 6 000 lety
• Skelety říkají, že artritida není o stárnutí, ale o aktivitě
• 4 500 let stará rakovina v lidských fosiliích

.