Dnes – když už jsme vstoupili do temné části roku – se podíváme na báseň o sněhu od Emily Dickinsonové. Uvážíme-li postavení a předpokládané úkoly žen v její době (1830-1886), neměli bychom se divit, kdybychom ji pak četli jako „ženskou“ báseň.
Prozkoumejme ji po částech:
PROSÍVÁ Z Olověných sít
Prosévá z olověných sít,
práší všechno dřevo,
plní alabastrovou vlnou
vrásky silnice.
Sníh padá pomalu, jako mouka propadávající olověným – což zde znamená těžkým a pomalým – sítem či prosévačem. O „olověném“ lze uvažovat také v souvislosti s šedou barvou oblohy, z níž sníh padá. Báseň tak začíná obrazem dobře známým ženám, proséváním mouky na pečení.
Sníh – jako jemná bílá mouka – „zapráší všechno dřevo“ – pokryje bělostí stromy v lese. Vyplňuje také „vrásky na cestě“ – vyjeté koleje, výšiny a propadliny a stopy po vozech a kočárech – „alabastrovou“ vlnou – což znamená vlnu, která je velmi bílá. Alabastr je průsvitný bílý kámen, ale zde se používá jako přídavné jméno ve významu „čistě bílý“. Dickinson přirovnává padající vločky sněhu k drobným chomáčkům čistě bílé vlny. To je opět něco, co by ženy 19. století mohly dobře znát ze svého předení a tkaní a s tím spojených domácích prací.
Tvoří rovnou tvář
Hory a roviny, –
Zlomené čelo od východu
Znovu na východ.
Pravděpodobně stále myslí na to, že sníh vyplňuje „vrásky“, Dickinson říká, že „dělá rovnou tvář“ horám a rovině – tedy kopcům a rovinatým oblastem pod nimi, vyhlazuje je, vytváří „nezlomené čelo“ – tedy širokou hladkou plochu – od východu na západ. Vidíme v tom zaujetí mnoha žen té doby mít hladkou a bledou pleť – čehož zde Dickinsonová využívá s básnickou výhodou.
Dosahuje až k plotu,
obtáčí ho, kolejnici za kolejnicí,
až se ztratí v rounách;
vrhá křišťálový závoj
na pařez a stoh a stéblo, –
prázdný pokoj léta,
pouze švy, kde byly žně,
bez nich.
Široká, rovná plocha sněhu sahá až k plotu a pomalu ho „obaluje“ – to znamená, že ho začíná pokrývat kolejnici po kolejnici, až se „ztratí v rouně“, to znamená, že ho zastře bělost hlubokého sněhu, který tu Dickinson opět přirovnává k vlně – „rouno“ je vlna odebraná ovci nebo koze.
Sníh „vlaje křišťálovým závojem“ – to znamená, že přikrývá jakoby průsvitnou bílou látkou – pařezy stromů, stohy – snad sena ponechaného venku a jiných věcí – a stonky rostlin. Nazývá tuto oblast „prázdným pokojem léta“, protože jsou to pole a zahrady prázdné a ploché po sklizni. Popisuje ji jako „hektary švů, kde byla úroda“ – tedy řádky strnišť (nyní pokryté sněhem), kde kdysi rostly plodiny, které přirovnává k dlouhým švům, které dělaly ženy při šití. A dodává, že nebýt těchto zbývajících stop po sklizni, nebyl by žádný záznam – žádný důkaz – o plodinách, které tam v létě rostly; byly by „bez záznamu“, bez důkazů a vzpomínek na to, že tam kdysi byly.
Zvlní zápěstí sloupů,
jako kotníky královny,-
poté ztiší své řemeslníky jako duchy,
popírající, že byli.
Sníh obklopuje základy a spoje sloupů a vytváří něco, co Dickinson přirovnává k látkovým „volánům“, jaké by se mohly nacházet na „kotnících královny“.
Poslední řádek je trochu ošemetný a na první pohled poněkud dvojznačný. Dickson předtím mluvil o sněhu, který rozvlnil „zápěstí sloupů“, a pak říká, že
… zastavuje své řemeslníky jako duchy,
popírá, že byli.
Gramaticky vzato, „jeho řemeslníci“ musí odkazovat na řemeslníky sněhu, ale kdo nebo co to je? Nejlepší vysvětlení, které jsem viděl, je, že „řemeslníci“ jsou padající sněhové vločky, které zmizí jako duchové, když sníh přestane padat, jako by nikdy nebyly ve vzduchu. Jejich dílo – bílá pokrývka kopců, polí a sloupů – však zůstává. Jejich tvůrci už nejsou vidět – zmizeli ve stvoření.
Není to dokonalá báseň a rozhodně to není zdaleka nejlepší báseň, jakou lze na téma sněhu najít. Dickinsonová značně míchá své metafory, od pečení přes kosmetiku až po šití a kostýmování, ale vytváří báseň, k níž se žena její doby mohla snadno vztahovat díky známým narážkám na domácí práce a zájmy o osobní péči.