Někdy Shireen Rose Shakouri jednoduše drží lidi za ruce.
Jindy je od toho, co se má stát, odvede nějakým obyčejným rozhovorem – o jejich práci, dětech, domácích mazlíčcích.
Její práce je podle jejích slov „o tom, co ten člověk v tu chvíli potřebuje“.
„Je to složitá věc. Ne každý cítí jen smutek nebo jen úlevu,“ říká.
Shireen je vyškolená potratová dula v rámci projektu Doula, kde podporuje lidi při potratu.
To může zahrnovat odvoz na kliniku a zpět, sezení s nimi během zákroku a pomoc s vypracováním plánu následné péče, který zohledňuje věci jako jídlo a odpočinek.
„Často, protože většina lidí, kteří skončí na potratu, už má děti, mluvíme jen o jejich dětech,“ říká Shireen.
Těm, kteří o to stojí, pomůže „vyprávět o procesu“.
„Někteří lidé chtějí vědět: ‚Dobře, tohle bude špetka, teď bude nějaký tlak a nějaké křeče‘,“ říká Shireen.
„A jiní lidé nechtějí vědět nic.“
Bonnie McIntoshová je také vyškolená potratová dula a členka organizace Colorado Doula Project.
Říká, že mnoho otázek, které jí kladou lidé během potratu, je prodchnuto studem.
„Budu moci někdy znovu otěhotnět, když budu chtít? Odpustí mi můj Bůh? Jsem špatný člověk?“
„Nikdo by tím neměl procházet sám.“
Shireen a Bonnie žijí v New Yorku, respektive v Coloradu.
Jsou mezi stovkami dalších potratových dul v USA, které se snaží zajistit, aby se lidem podstupujícím potrat dostalo stejné podpory jako těm, kteří rodí nebo prožívají potrat.
Klienti Shireen jsou lidé ze všech společenských vrstev.
Někteří jsou „ženy z vyšší střední třídy v luxusních městských domech“. Jiné jsou znevýhodněné. Mnohé se nacházejí v situaci domácího násilí.
Ale mají společnou potřebu: chtějí mít jistotu, že všechno bude v pořádku.
„Potrat se týká tolika různých typů lidí,“ říká Bonnie.
„Všichni známe a milujeme někoho, kdo měl . Všichni známe někoho, kdo při něm neměl oporu, a to je nepřijatelné. Chci se podílet na tom, aby se to změnilo.
A přestože práce potratové duly může být velmi náročná – a politicky zatížená – Bonnie říká, že „to prostě stojí za to“.
„Vidím lidi, které podporujeme, a znamená to pro ně všechno,“ říká.
„Dává mi to pocit, že se pro lidi projevuji způsobem, který je smysluplný“.
„Bylo to pro mě velmi závažné rozhodnutí“
Beth Vialová říká, že si „nedokázala představit“, že by potrat podstoupila sama – a naštěstí nemusela.
O svém těhotenství se dozvěděla poměrně daleko a zpočátku měla problém se rozhodnout, co dělat.
„Bylo to pro mě velmi závažné rozhodnutí,“ říká.
Po rozhodnutí, že potrat je to, co chce, byla Beth rozhodnutá, ale nebyla v klidu.
Lidé v jejím životě na ni tlačili, aby si těhotenství nechala.
Přemýšlela, jaké bude pozdní chirurgické přerušení těhotenství, jestli bude bolet.
Beth pochází z Oregonu v USA, ale tamní kliniky jí „nebyly ochotné pomoci“.
„Musela jsem cestovat do jiného státu,“ říká, „a neměla jsem moc času“.
K jejímu stresu přispěly i náklady na to všechno.
„Můj potrat mě stál – a to hodně vypovídá o americkém systému zdravotní péče – s náklady na cestu a ubytování a všechny krevní testy asi 13 000 dolarů,“ říká.
Beth neměla „bezpečnou osobu, se kterou by si mohla promluvit“ o tom, čím prochází.
„Bylo to velmi skličující,“ říká.
Na zdravotní klinice, kterou navštěvovala, se spojila s potratovou dulou a říká, že bez ní by její zkušenost byla „mnohem izolovanější“.
„Bylo příjemné mít u sebe někoho, od koho jsem mohla bezpečně a pohodlně odrážet otázky, nebo že jsem mohla vyjádřit: ‚Hele, tohle je mi nepříjemné a co s tím můžu dělat‘, nebo ‚jaké to bude potom‘ – cokoli, co mě napadlo,“ říká.
Protože Beth podstoupila pozdní potrat, musela zůstat v nemocnici déle než v případě běžného chirurgického potratu.
Dula s ní byla od začátku až do konce.
„To samo o sobě mě uklidňovalo, protože spousta zdravotnického personálu neustále přichází a odchází a vy se musíte neustále znovu vysvětlovat a vysvětlovat lidem, co prožíváte a co se děje,“ říká.
Její let domů do Oregonu „nebyl tak těžký“ jako let před ním.
„Nakonec jsem byla šťastná. Neřekla bych, že jsem byla nadšená, ale ulevilo se mi, posílila jsem se a byla jsem připravená sebrat se a jít dál svým životem,“ říká.
„Bylo by hezké mít někoho“
Stejně jako Beth i Kate Woodroofeová říká, že neznámo bylo během potratu jejím znepokojivým společníkem.
O potratu neměla žádné pochybnosti, a protože zákrok „zněl docela jednoduše“, moc se nevyptávala.
Koupila si igelitové prostěradlo na postel a vložky, které jí pomohly při krvácení.
Ve svém domě ve Victorii si vzala tablety předepsané k ukončení těhotenství.
„Nebojte se. Půjdeš domů. Všechno je v pořádku,“ řekla bratrovi a nejlepší kamarádce, kteří se kolem ní shromáždili, aby ji podpořili.
Ale pak přišla noc a hodiny, které se měly vyplnit.
Kate ležela a nemohla usnout. Nervozita se dostavila.
„Vůbec jsem si neuvědomovala dopad toho, že jsem v tu chvíli byla na všechno sama a neměla jsem po ruce někoho, kdo si tím už prošel,“ říká.
Zkušenost, jak říká, byla „skličující, zastrašující a plná emocí, než jsem očekávala“.
„Opravdu jsem nevěděla, co mě čeká. Tehdy jsem si řekla: ‚Sakra, tohle by mohlo být opravdu děsivé‘.“
Potratové duly v Austrálii
V Austrálii v současné době vyškolené potratové duly neexistují, ale nový program to má změnit.
Daile Kelleherová je manažerkou poradenské služby pro neplánovaná těhotenství Children by Choice v Queenslandu, která se chystá vyzkoušet první program školení potratových dul v zemi.
Začíná ještě letos a bude zaměřen na venkovské a odlehlé oblasti Queenslandu, ale Daile doufá, že se program nakonec rozšíří po celé zemi.
Podle jejích slov budou potratové duly – které nejsou kvalifikovanými zdravotními sestrami ani poradkyněmi – vyškoleny tak, aby poskytovaly „fyzickou, emocionální a informační podporu lidem, kteří prožívají neplánované těhotenství a potřebují se dostat k ukončení těhotenství“.
Tato podpora by mohla probíhat osobně, telefonicky nebo prostřednictvím videa, a to před potratem, během něj i po něm.
Daile říká, že potratové duly budou pracovat ruku v ruce s potratovými poradci a budou vědět, kdy mají lidi odkázat na zdravotníky.
Říká, že budou schopny “ odbourat některé mystifikační aspekty“ potratu, a tvrdí, že budou mít dalekosáhlý přínos.
Pokud se lidé budou cítit více podporováni během procesu potratu, říká, „víme, že budou mít v dlouhodobém horizontu lepší zdravotní výsledky“.
Kate při zpětném pohledu říká, že by ocenila přístup k někomu, kdo by věděl, jaké to bude mít potrat doma.
Ty dlouhé noční hodiny by jí možná připadaly méně děsivé.
„Bylo by hezké mít někoho, s kým by to mohla v tu chvíli sdílet,“ říká Kate.