– Corrado Gnerre
Jsem velmi stará žena (je mi přes osmdesát let). Když jsem studovala katechismus, vzpomínám si, že se říkalo, že mimo církev není možnost spásy. Nyní se zdá, že něco takového už nikdo netvrdí. Změnilo se snad učení? Ale pokud se skutečně změnila, kdo nám řekne, že to, co se říká dnes, je pravdivější než to, co se říkalo v mé době? Pomozte mi to pochopit.
Drazí …, nebojte se, katolická nauka se vůbec nezměnila. Spíše se již nějakou dobu šíří relativistická mentalita („všechna náboženství jsou dobrá“), a to i v katolických kruzích.
Extra Ecclesiam nulla salus je nezpochybnitelná pravda víry, to proto, že ji neustále opakovali Otcové a Magisterium. Lze uvést mnoho příkladů. Cituji Pia XII. který říká: „Nyní mezi věcmi, které církev vždy hlásala a které nikdy nepřestane učit, je také toto neomylné prohlášení, které říká, že mimo církev není spásy“ (Dopis Sant’Uffizio, 08.11.1949). Tato slova jsou důležitá, protože papež jasně říká, že pravdu extra Ecclesiam nulla salus (mimo církev není spásy) bude nejen vždy učit, ale je to také neomylné prohlášení.
Blahoslavený Jan XXIII, papež koncilu, říká: „… lidé mohou jistě dosáhnout spásy, jen když jsou s ním (římským papežem) spojeni, protože římský papež je náměstkem Kristovým a zastupuje jeho osobu“ (Homilie v den jeho korunovace, 4.11.1958). A tentýž II. vatikánský koncil uvádí: „Svatý koncil … na základě Písma svatého a Tradice učí, že tato poutní církev je nezbytná ke spáse“ (Lumen gentium, 14).
Tedy, milý čtenáři – přiznejme si to – je to problém logiky. Kdyby církev nebyla nutná ke spáse, jaký by byl důvod, proč Ježíš přikázal hlásat evangelium až na konec světa? (Mt 16, 15-16).
Zůstává však otázka: Ale ten, kdo je nalezen bez osobní viny mimo církev, může být za to odsouzen? Katolická církev vždy (není to novinka poslední doby) tvrdila, že kdo je mimo církev bez viny, nemůže být proto odsouzen. Hypoteticky se uvažuje o dvou možných „nevědomostech“: o tzv. naučené nevědomosti a o tzv. nepřemožitelné nevědomosti.
Naučenou nevědomostí (významný protiklad: „naučená“ / „nevědomost“) se rozumí situace, kdy křesťanské hlásání nebylo nikdy přijato, takže se člověk nachází ve stavu nevinné nevědomosti, ale zároveň se chce horlivě (proto mluvíme o „naučené“ nevědomosti) držet Pravdy, která bohužel není známa.
Pod pojmem nepřekonatelná nevědomost naopak rozumíme takovou situaci, kdy křesťanské hlásání bylo přijato, ale stav nevědomosti je takový (právě nepřekonatelný), že jej nelze překonat.
V encyklice Singolari quidam ze 17.3.1856 blahoslavený papež Pius IX, papež, který rozhodně nepatří do pokoncilního období, potvrdil: „Nevědomost je nepřekonatelná:
Vyvstává nyní otázka: „Můžeš-li se spasit, protože bez viny jsi mimo katolickou církev, pak „mimo církev není spásy“ … A místo toho není žádný rozpor: „… v katolické církvi je nedotknutelná svatyně samotné víry a chrám Boží, mimo kterou nelze doufat ani v život, ani ve spásu“. Nutnou podmínkou příslušnosti k církvi je přijetí křtu. Neexistuje však pouze křest vodou (to, co se běžně uděluje), existuje také křest krví a křest touhou. Křest krví se týká mučednictví, které bylo utrpěno, aniž by byl křest ještě přijat. Křest-na-žádost se naproti tomu týká případů, kdy dospělý čekatel na křest náhle zemře. Uvažujme o tomto posledním typu křtu.
Ten, kdo je v situaci naučené nevědomosti nebo nepřemožitelné nevědomosti, má touhu přilnout k pravému Bohu; je to touha implicitní, nikoli explicitní, ale stejně tak je to touha. Proto není v církvi formálně, ale podstatně ano. A to bytostně, díky jakémusi křtu touhy. Tímto způsobem je správná zásada, že ti, kdo v dobré víře nejsou katolíky, mohou být spaseni, stejně jako zásada extra Ecclesiam nulla salus.
Ohledně implicitní touhy papež svatý Pius X. ve svém slavném katechismu říká: „Kdo by se ocitl bez své viny, tedy v dobré víře, mimo církev, přijal křest nebo po něm alespoň implicitně toužil; také by upřímně hledal pravdu a plnil Boží vůli, jak nejlépe umí; ač oddělen od těla církve, byl by spojen s její duší, a tedy na cestě spásy.“
Zůstává ještě jedna otázka: Jaké je kritérium, podle kterého Pán pozná, zda se k němu duše chce skutečně přimknout? Je třeba říci, že zde panuje velký zmatek. Často se říká: když někdo bez viny není katolík, je dobře, že „dobře“ praktikuje své náboženství. To je však špatně. Pokud by implicitní touha přilnout k pravému Bohu musela být vyjádřena snahou dobře praktikovat své (falešné) náboženství, pak by to znamenalo, že každé náboženství je samo o sobě „cestou spásy“; a pokud by tomu tak bylo, zmizela by spásná výlučnost Kristova vykoupení. Kritérium je spíše jiné: úsilí se netýká praktikování vlastního náboženství, ale dodržování přirozeného zákona. Jistě, muslimové, hinduisté, buddhisté mohou být také spaseni … pokud se neprovinili tím, že nejsou křesťany, ale přesto, že jsou muslimy, hinduisty, buddhisty … nebo čímkoli jiným.