Při dnešním pohledu na slovinské údolí Soča s akvamarínovými říčními peřejemi, vodopády jemně padajícími ze strmých skal a hustými, smaragdovými lesy jsem si jen těžko dokázal představit, že tato oblast kdysi připomínala pusté a šedivé údolí Soča z románu Ernesta Hemingwaye Sbohem zbrani:
„O tu horu se také bojovalo, ale neúspěšně, a když na podzim přišly deště, všechno listí z kaštanů opadalo, větve byly holé a kmeny zčernalé deštěm. Také vinice byly prořídlé a s holými větvemi a celý kraj byl mokrý a hnědý a mrtvý podzimem.“
Je ještě těžší si představit, že údolí bylo kdysi součástí fronty Isonzo, jedné z nejkrvavějších front první světové války. V bojích na Isonzské frontě zahynulo nebo bylo doživotně zmrzačeno přibližně 1,7 milionu vojáků, z nichž mnozí přišli o život při pokusech o překonání strmých horských svahů, při boji v bílých vánicích nebo při překonávání nepřekonatelných kaňonů.
- Související článek:
„Údolí Soče – a zejména oblast Bovce – je jedinečné díky svému mikroklimatu,“ říká můj průvodce po Soča Raftingu Jure Črnič. „S Julskými Alpami na jedné straně, Středozemním mořem nedaleko, Boveckou kotlinou a hlubokými kaňony a řekami dohromady se počasí může měnit docela náhle – a s nepříznivými podmínkami.“
Za první světové války protékala řeka Soča (italsky Isonzo) severojižním směrem podél tehdejší hranice Rakouska a Itálie a 23. května 1915, kdy Itálie vyhlásila Rakousku-Uhersku válku, otevřela novou 600 km dlouhou frontu. V letech 1915 až 1917 se zde odehrálo celkem 12 velkých bitev, přičemž 11 z 12 ofenzív zahájila italská strana. Přestože se Rakousko-Uhersko snažilo obnovit obranu starých horských průsmyků a opevnit rozeklané hory, které lemovaly jeho stranu řeky, spojenci nakonec první světovou válku vyhráli, což vedlo k připojení území dnešního Slovinska k Itálii na základě Rapallské smlouvy z roku 1920.
Během bojů o Isonzo bylo mnoho z 300 000 obyvatel údolí řeky Soča vysídleno do středního Rakouska-Uherska, aby se vyhnuli křížové palbě na frontové linii, zatímco jiní byli nuceni vzdát se svých domovů kvůli kasárnám vojáků. Nespočet obyvatel se již nikdy nevrátil a o tisících vojáků, kteří byli do regionu převezeni a zemřeli zde, zůstalo jen málo záznamů nebo stop.
V následujících letech prošel region ještě větší proměnou a mnoho starých míst z první světové války zůstalo ležet ladem. Italizace se změnila v okupaci nacistickými německými vojsky a nakonec byl region na konci druhé světové války začleněn do Jugoslávie. Teprve v roce 1991 získali Slovinci nezávislost a dnes se mnozí obyvatelé údolí Soča věnují zážitkové a kulturní turistice, aby se uživili.
Zejména nadace známá jako Ustanova Fundacija Poti Miru v Posočju se snaží zabránit tomu, aby stopy první světové války zmizely. Ve spolupráci s Institutem pro ochranu kulturního dědictví vytvořila Pot Miru neboli „Stezku míru“, 90 km dlouhou trasu, která rozděluje některá významná místa 1. světové války a přírodní zajímavosti údolí Soča do pěti jednodenních úseků.
První úsek stezky měří přibližně 11 km, a to z města Log pod Mangartom do skanzenu Čelo, bývalého rakousko-uherského dělostřeleckého opevnění severně od města Kal-Koritnica. Na stezku jsem se napojil asi 5,4 km jižně od města Log pod Mangartom, u pevnosti Kluže, odkud je výborný výhled na soutěsku řeky Koritnice.
Přes svůj strategický význam při obraně horského průsmyku Rombon během Napoleonova vpádu v roce 1809 byla pevnost Kluže v době začátku první světové války zastaralá a částečně ji zničila neúprosná dělostřelecká palba italských vojsk. Zbylá impozantní stavba z šedého kamene kontrastuje s poklidem hluboké rokle a okolních lesů.
Po hustě zalesněné cestě asi 4 km jihozápadně se Stezka míru otevírá na zakřivenou zpevněnou cestu, značení cesty ukazuje k vojenskému hřbitovu z 1. světové války v Bovci: mýtině lemované stromy, kde mezi travinami vykukuje několik malých šedých mohyl. Během 1. světové války byla narychlo vytvořena hromadná neoznačená hrobová místa, aby se zajistila místa k odpočinku a zabránilo se šíření nemocí; italští a maďarští vojáci byli pohřbíváni vedle sebe. Po první světové válce byly italské ostatky exhumovány a přeneseny na italský vojenský hřbitov v Caporettu, dnešním slovinském městě Kobarid. Ostatky více než 600 rakousko-uherských vojáků pak byly shromážděny z okolních provizorních hřbitovů a pohřbeny zde v Bovci, ale jen čtvrtina z nich dostala náhrobní kameny.
Sklonil jsem se v mokré trávě a očistil houbovitý mech z kamene. Žádné jméno, žádné datum: hrob prostě zdobil vytesaný kříž. Uhnul jsem stranou k jeho sousedovi a pátral po nějaké identifikaci osoby pod ním, ale nic tam nebylo. Znovu a znovu jsem kličkoval mezi řadami náhrobků, ale žádný neobsahoval žádné informace o vojácích, kteří zemřeli. Při pohledu na řady šedivého kamene mě přemohla nespravedlnost, že tolik lidí položilo život, jen aby jejich oběť byla zapomenuta se zmizením jejich identity.
Pokračoval jsem asi 1 km jihozápadně po stezce a minul jsem hranici města Bovec. Zde hnědostříbrná cedule označovala vstup do Ravelniku, dalšího bývalého rakousko-uherského dělostřeleckého opevnění. Cedule, ozdobená zrezivělou vojenskou výstrojí, jako jsou kulky, přilby a ostnatý drát, nesla v několika jazycích nápis „Isonzova fronta“.
Úzké zákopy lemované šedými kameny vedou k betonové bráně zabudované do kopce. Velké zrezivělé plechy ze zakřiveného žebrovaného plechu tvořily chráněnou střechu nad otevřenými částmi zákopů. Navzdory kapsám zelené fauny a paprskům slunečního světla, které unikaly skrz listí, bylo místo děsivě nehybné a vytvářelo znepokojivou atmosféru.
Dnes byly zákopy v Ravelniku obnoveny do původního stavu a u příležitosti stého výročí první světové války byly naplánovány rekonstrukce a prohlídky s průvodcem. V den, kdy jsem tam byl, však bylo jediným zvukem šoupání mých nohou, když jsem nesměle procházel betonovými dveřmi, které vedly do sítě jeskyní a tunelů hluboko uvnitř kopce.
Potácel jsem se jedním z tunelů a přemýšlel, jak mohli vojáci v této černočerné tmě, kdy jim nad hlavami vybuchovaly bomby a střílely kulomety, bojovat a žít. V Bovci často prší, což mě přimělo přemýšlet o bažině bahna, která se v této jeskyni pravděpodobně nahromadila.
Vystoupil jsem na sluneční světlo a zamířil k malé dřevěné boudě, která kdysi sloužila jako vojenská ošetřovna. Uvnitř byly dvě palandy, skromná sbírka konzerv s jídlem a černobílé fotografie z místa za války. Při pohledu na snímky vojáků, při pohledu na jejich kamarádství a snímky jejich každodenního života jsem pochopil, jak se toto místo mohlo cítit jako domov, bez ohledu na to, jak krátkou dobu zde byli.
Přibližně 3 km jihozápadně od Bovce, blíže ke Kal-Koritnici, kde končí první úsek Stezky míru, nabírá řeka Soča na rychlosti; rychle tekoucí proud a břehy lemované divokými květinami vytvářejí pozoruhodný kontrast mezi přírodní krásou údolí a ponurou historií.
Řece Soča se přezdívá Smaragdová kráska díky její smaragdově zelené vodě, která je proslulá svou čistotou. Viděl jsem hejna endemických mramorových pstruhů a lipanů, kteří líně plavali po dně řeky mezi kameny, přestože byla několik metrů hluboká. Kochal jsem se slunečními paprsky a barevnou krajinou a cítil, jak se ze mě zvedá tíha předchozích zastávek dne.
Brzy stezka přešla přes vratký dřevěný most a vstoupila do obzvlášť krásné části údolí. Břehy řeky lemoval jemný bílý písek a voda získala akvamarínový odstín. V popředí se tyčila hora Rombon a kolem jejího vrcholu se pomalu hadily mraky. Ptáci si navzájem odpovídali na volání z větví lesů, jejichž kousky se zbarvily do ostrých podzimních odstínů červené, sytě oranžové a zářivě žluté. Asi hodinu jsem seděl na okraji balvanu v polovině mostu a s naprostým klidem obdivoval výhled.
Když se obloha začala zbarvovat do slabě oranžové, zvedl jsem se k odchodu a teprve tehdy jsem si uvědomil rytiny na balvanu vedle mě:
P.A.
bh J.R.4
.