Mezi divadelními režiséry se Jerzy Grotowski řadí po bok takových velikánů, jako byli Stanislavski, Artaud nebo Appia.
Jako klíčová postava avantgardního divadla se v 60. a 70. letech proslavil intenzivním zkoumáním povahy vztahu mezi hercem a divákem a experimenty s fyzickými a duchovními aspekty divadla.
Namísto toho, aby se omezil na tradiční jeviště, dával Grotowski přednost netradičním prostorům, jako jsou budovy nebo místnosti. Diváci obvykle seděli přímo v ději a stávali se tak svým způsobem součástí představení.
Tento způsob nazval „chudým divadlem“ – představením, které se soustředí spíše na herecké umění bez obvyklých výstřelků tradičního divadla, jako jsou kostýmy a detailní kulisy.
Narodil se 11. srpna 1933 v jihopolském Rzeszowě a po ukončení studia herectví na Státní vyšší divadelní škole v Krakově odešel Grotowski na moskevský Lunačarského institut divadelního umění. Tam studoval režii a učil se tomuto řemeslu od žáků takových ruských velikánů, jako byli Stanislavskij a Vsevolod Mejerchold.
Představení Apocalypsis Cum Figuris, Vratislav, 1971Henryk Rosiak/PAP
Po návratu do Polska debutoval v roce 1957 jako režisér hrou Eugena Ionesca „Židle“ a začal přednášet o asijské filozofii v krakovském studentském klubu.
V roce 1959 se z Krakova přestěhoval do menšího města Opole, rovněž na jihu Polska, kde založil vlastní divadlo experimentálního stylu Teatr 13 Rzędów (Třináctiřadé divadlo).
V roce 1965 divadlo uzavřel a přestěhoval se do Vratislavi, kde divadlo znovu otevřel pod názvem Divadlo Laboratoř.
V té době se již jeho sláva začínala šířit a jeho adaptace Marlowova „Tragického osudu doktora Fausta“ – při níž diváci seděli kolem velkého stolu, který herci používali jako jeviště – byla zfilmována.
V témže roce napsal teoretickou studii „K chudému divadlu“.
Vydaná v angličtině v roce 1968 s úvodem britského režiséra Petera Brooka se rychle stala biblí objevného divadla.
V té době už si vydobyl mezinárodní kariéru.
Jerzy Grotowski (L) s anglickým divadelním a filmovým režisérem Peterem Brookem (R) ve Varšavě, 1975Adam Hawałej/PAP
Vystupoval na Edinburském festivalu a v roce 1967 debutoval v Americe na Brooklynské hudební akademii.
Konec 60. let byl ve znamení jeho pravděpodobně nejznámější inscenace „Apocalypsis Cum Figuris“. Na základě textů převzatých z Bible, Fjodora Dostojevského, Simone Weilové a Thomase S. Eliota se jednalo o průlomovou inscenaci, s níž Grotowski a jeho soubor objeli prakticky všechny významné mezinárodní divadelní festivaly.
V 70. letech začal Grotowski postupně opouštět divadelní režii a místo toho se začal věnovat etnologickým studijním cestám do odlehlých částí světa, jako je Indie, Nigérie, Mexiko a Haiti, a výuce antropologických teorií.
Po zavedení stanného práva v Polsku se v roce 1982 přestěhoval do USA, kde se stal profesorem na Kolumbijské univerzitě v New Yorku a poté na Kalifornské univerzitě.
V roce 1985 se usadil v Pontedeře, malém městě v Toskánsku, kde založil své „Pracovní centrum Jerzyho Grotowského“ zaměřené na dokumentaci jeho výzkumů.
Odhalení pomníku Jerzyho Grotowského v Opolí, 2004Krzysztof Świderski/PAP
Zemřel doma 14. ledna 1999 na leukémii.
K 85. výročí jeho narození by snad nejlépe připomněla jeho revoluční přístup k divadlu jeho vlastní slova: „Proto se vždy vyhýbejte banalitě. To znamená vyhýbat se ilustrování autorových slov a výroků:
„Chcete-li vytvořit opravdové mistrovské dílo, musíte se vždy vyhýbat krásným lžím: pravdy v kalendáři pod každým datem najdete přísloví nebo rčení jako např:
„Ale to není pravda. Je to lež. Divák je možná spokojený. Divák má rád snadné pravdy. Ale my tu nejsme od toho, abychom se divákovi zalíbili nebo se mu podbízeli. Jsme tu proto, abychom říkali pravdu.“