Nechte to sněžit
„Vždycky je tu riziko. Něco je dobré a dobré a dobré a dobré, a pak to najednou začne být trapné.“
Ačkoli tato kniha není špatná literatura, není to typ románu, který by vám utkvěl v paměti. Je skvělá v prosinci s šálkem horké čokolády, ale nemá žádný trvalý dopad. Mezi dvěma dalšími talentovanými spisovateli snadno rozpoznáte psaní Johna Greena, protože jeho styl je velmi výrazný a pocítíte všechny patřičné emoce, které má člověk tendenci cítit, když čte něco, co napsal.
Will Grayson, Will Grayson
„Možná se něco bojíš říct, nebo někoho, koho se bojíš milovat, nebo někam, kam se bojíš jít. Bude to bolet. Bude to bolet, protože na tom záleží.“
Bolelo mě, že musím tuhle fantastickou knihu zařadit na seznam tak relativně nízko, ale každá kniha potřebuje místo a tahle dostala páté. Bezprostředně po dočtení této knihy jsem byla spokojená – možná to bylo tím, že se spojil s jiným autorem, Davidem Levithanem, ale pro jednou nám John Green skutečně dal jakýsi happy end. Dva hlavní hrdinové mají společné jméno, ale vedou zcela odlišné životy. Trochu to připomíná Past na rodiče s náhodným setkáním a spoustou neplechy, ale nakonec se to velmi komplexně zabývá otázkou identity. A samozřejmě je tu hodně co říct o Drobkovi, postavě Johna Greena, která mi přirostla k srdci takovým způsobem, že jsem si tuto knihu mylně zapamatovala jako knihu o něm.
Hojnost Kateřin
„Jaký má smysl žít, když se alespoň nepokusíte udělat něco pozoruhodného?“
Tuto knihu mám ráda jednoduše proto, že je 1. zábavná, 2. dobrodružná, 3. romantická komedie v románovém formátu a 4. roztomilá. Je roztomilá. Obsahuje rozkošnou matematiku. Vzorec pro vztahy? Ano, prosím. Zpočátku jsem se bála knihu vzít do ruky, děsila jsem se představy, že budu číst o neúspěšném milostném životě dospívajícího chlapce, ale neměla jsem se bát. Pokud si chcete přečíst něco, co vás potěší, jděte do toho. Jděte do toho, protože je to svérázné a milé, a kdyby to bylo štěně, byl by to mopslík, který se potácí po louce a olizuje si nos. Nebudete zklamaní.
Papírová města
„Jak zrádné je věřit, že člověk je víc než člověk.“
Hrdinové této knihy jsou nedokonalí. Jsou sobecké a dětinské a dělají unáhlená, nezralá rozhodnutí. Myslí si, že jsou zamilované, a dělají věci ve jménu lásky. Jsou to zkrátka puberťáci. Je trochu k vzteku vidět kluka tak zamilovaného do dívky, která je tak toxická, že ho přivádí k šílenství, i když je pryč – ale je to také návykové. Nakonec jsem fandila Qovi, tomu nešikovnému idiotovi, který se díval přes každou Margotinu chybu a viděl v jejím srdci pomyslnou sladkost. Konec byl bouračka na víc způsobů, ale pokud si někdy budu chtít přečíst něco, co má dokonalou rovnováhu mezi adrenalinem a reflexí, otevřu tuto knihu na sekvenci roadtripu a přestanu číst, jakmile na ně dolehne realita jejich situace.
The Fault in Our Stars
„Mé myšlenky jsou hvězdy, které nemohu rozložit do souhvězdí.“
Oh NO. PROČ není tento krásný dar lidstvu na prvním místě! Protože jsem ji napsala já a rozhodla jsem se, že i když je romantika krásná, tato kniha mi připadá přece jen o něco víc young adult než ta, která se umístila na prvním místě. I když i já Augusta Waterse z celého srdce miluju a na konci jsem vytřeštila oči… je to jediná kniha Johna Greena, kterou jsem si nepřečetla znovu. Na první přečtení je to skvělá kniha… vyrazí vám dech a zlomí srdce a máte pocit, že ukončujete vztah. Ale není to typ knihy, kterou byste mohli listovat znovu, alespoň podle mých zkušeností. V jejích kapitolách není co znovu objevovat, už jen proto, že napoprvé je toho tolik, co je třeba vstřebat.
Hledání Aljašky
„Jedinou cestou z labyrintu utrpení je odpuštění.“
Tuto knihu si zvýrazňuji a podtrhávám a otevírám znovu a znovu. Všechny její postavy dokážu nenávidět a stejně tak čistě je milovat. Nikdo není šprt, sportovec nebo královna krásy: nezapadají do těchto úhledných kategorií. Můžu se pohoršovat nad jejich volbami a pak si uvědomit, proč je udělali. Je to patetické přiznat, ale když jsem knihu četla poprvé, neuvědomovala jsem si, co se stane, co znamená „Před“ a „Po“. Ale teď to čtu ráda, když vím, co to všechno znamená. Je to syrové a nutí mě to přemýšlet o mém vlastním morálním systému a o mé vlastní Velké Možná. Nemusí to být o lásce nebo nenávisti k Aljašce, Pudgeovi nebo komukoli jinému. Může to být jen o tom, že se ztratíte v příběhu, protože ten příběh je tak dobrý.