Jestliže o mně musíte něco vědět, tak to, že mám svůj typ a ten typ je „nedostupný“. Je to něco, co začalo, když jsem byla na střední škole. Nadbíhání klukům, kteří byli nedosažitelní, ať už proto, že měli přítelkyně, nebo proto, že ani nevěděli, že existuju, byl snadný způsob, jak předstírat, že se chci zavázat ke vztahu, i když jsem se ve skutečnosti té myšlenky děsila.
Mějte to na paměti, až vám budu vyprávět o Kylovi*, prvním klukovi, kterého jsem potkala po přestěhování do New Yorku z Amherstu v Massachusetts. V té době jsem měla pocit, že jsem připravená najít si někoho, s kým bych mohla chodit, a Kyle se svými flanelovými košilemi a hipsterskými brýlemi se zdál být skvělým kandidátem na roli přítele.
Pracovali jsme spolu, a když jsme se my dva dali dohromady pro nějaký projekt, plácli jsme si. „To bude skvělé,“ napsal mi, když jsme se vrátili ke svým stolům. „Opravdu jsem doufal, že budu pracovat s tebou.“
Rychle jsme si vytvořili rutinu téměř neustálé komunikace. Večer před prací jsme si psali a sázeli se, kdo toho druhého předběhne v příchodu do kanceláře, poražený musel koupit kávu. Chodili jsme na obědy, a když naši šéfové pořádali happy hours, účastnili jsme se jich s Kylem společně.
Každou minutou času, kterou jsem s Kylem trávila (nebo si s ním psala či psala na Gchatu), jsem byla čím dál víc přesvědčená, že tohle je začátek něčeho opravdu velkého.
Jednou u večeře, po několika týdnech našeho (možná něčeho víc než) přátelství, měl hlavu zabořenou v telefonu. V touze dokázat, jak jsem v pohodě a bezstarostná, jsem předstírala, že si toho nevšímám. „Promiň,“ řekl a strčil si telefon do zadní kapsy. „Problémy s přítelkyní. Je na rok v Izraeli. Je to prostě těžké. Časová pásma.“ Podívala jsem se na něj a snažila se nekřičet. Ty máš přítelkyni? Slyšela jsem, jak se mě zmocňuje hlas v hlavě. Hm, ví, že jsme teď na večeři? Ví, že mi ve středu a každé druhé pondělí kupuješ kafe?“
„Nepotřebuješ poslouchat moje nudné problémy.“
„Nepotřebuješ poslouchat moje nudné problémy,“ řekl jsem. Usmál se a pak změnil téma.
Pár týdnů nato jsem zažila nával sebevědomí, když mě Kyle znovu pozval po práci na koktejl. „Tak jsem přemýšlela,“ řekla jsem tak nenuceně, jak jen to šlo. „Líbíš se mi. Myslím, že víš, že se mi líbíš.“
Usmál se a dlouze se napil.
„Taky se mi moc líbíš – myslím, že jsi úžasná – ale mám přítelkyni.“
Byla jsem v rozpacích, ale ve snaze nevypadat jako „bláznivá holka“ jsem udělala tu nejbláznivější věc, kterou jsem mohla udělat:
Vyslechla jsem problémy, které ve vztahu měl, poskytla jsem mu podpůrné a promyšlené rady a dál jsem přijímala jeho pozvání na obědy, večeře, akce a nákupy.
Stala jsem se přítelkyní-výplní.
Řekla jsem si, že když dokážu být dokonalou náhradní přítelkyní, jistě si uvědomí, že jsem pro něj dokonalá holka. I když věděl, že k němu něco cítím, Kyle nepolevil v trávení času se mnou. Pomohla jsem mu vybrat oblek na svatbu jeho bratrance a pomohla mu napsat svědeckou řeč. Když bylo léto příliš horké, pomohl mi nainstalovat klimatizaci, chodili jsme na procházky do parku a na koncerty. Jak se do mě mohl nezamilovat? A jak si mohl neuvědomit, že překračujeme hranice?“
Bývaly chvíle – ať už šlo o vědoucí mrknutí nebo sdílení tajemství -, kdy moje víra vzrůstala, že z přátelství vykvete láska. Hraní si na dublérku, zatímco ta pravá byla daleko, mě odvádělo od toho, abych si uvědomovala, jak neuspokojivý tenhle vztah je. A nikdy mě nenapadlo, že moje ochota vyplnit dočasnou prázdnotu je na mně pro Kyla tou nejpřitažlivější vlastností.
Dokud jsem nezjistila, že mám žaludeční potíže. „Fuj, je mi tak zle,“ napsala jsem mu. „Už dva dny jsem nevstala z postele.“
„To je na nic!“ napsal. „Uzdrav se!“
Nenabídl mi, že mi přijde přinést Gatorade nebo polévku. Nepřišel mě zkontrolovat. Kyle, jak jsem si konečně bolestně uvědomovala, nebyl můj přítel, bez ohledu na to, jak jsem se mu dávala k dispozici. A pokud jsem chtěla přítele – opravdového -, musela jsem se přestat chovat, jako bychom byli spolu.
Přestala jsem mu tedy odpovídat na zprávy. Připadala jsem si sobecky, jako bych se rozcházela s někým, kdo neví, že se s ním rozchází. Pořád chtěl být kamarád, ale doufala jsem, že ho moje nepřítomnost donutí, aby mě pronásledoval. Neudělal to.
Už je to pár let a od té doby jsem chodila s jinými kluky – se skutečnými vztahy, kde pro změnu kluci věděli, že se mnou skutečně chodí. Mám tendenci o Kylovi přemýšlet jako o situaci „je to komplikované“ z počátku mých dvaceti let, ale jsem si jistá, že pro něj na tom nic komplikovaného nebylo. Kdybyste se ho zeptali, co nás spojuje, řekl by vám, že jsme vždycky byli jen kamarádi.
Jsem vděčná, že mě Kyle poučil o nebezpečí stát se přítelkyní náplně. Bylo fajn být u toho, když šlo o zábavnou část vztahu: byl to někdo, s kým se dalo trávit čas, sdílet jídlo, smát se. Ale skutečný vztah je mnohem víc než kamarádství. Jakkoli bylo těžké opustit pseudovztah, který jsem navázala s Kylem (byl roztomilý a pohodlný), mít skutečného partnera – takového, který je tu pro vás v nemoci žaludeční chřipky i ve zdraví po pracovním koktejlu – stojí za to vydržet.
Znaky, že jste výplňová přítelkyně
>> Mluvíte spolu každý den
>> Informujete se navzájem o podrobnostech svého života
>> Snažíte se vídat několikrát týdně?
>> Připadá vám divné, když se vám den nebo dva neozve?
>> Kdybyste se seznámili s někým jiným a začali spolu chodit, připadalo by tomu novému člověku vaše přátelství nezvyklé?
>> Kdyby se jeho partner vrátil domů (třeba z Izraele), trávila byste s touto osobou podstatně méně času?
>> Máte spolu sex?“
Pokud jste na všechny otázky kromě poslední odpověděla ano, jste s největší pravděpodobností náplní přítelkyně. Chcete být pro někoho skutečnou přítelkyní? Přestaň se s ním stýkat!
Tento článek byl původně publikován pod názvem „I Was the Filler Girlfriend“ v červencovém čísle časopisu Cosmopolitan z roku 2014. Klikněte zde a předplaťte si digitální vydání!
PŘEDPLATNÉ:
15 věcí, které vám nikdo neřekne o vztazích11 nejlepších věcí na vztahu s protějškemProč jsou dvacetileté vztahové panny na vzestupu?
Foto: The Licensing Project
.