Písmo sv: 1 Samuelova 16
Rodičovství je v podstatě záležitostí neustálého tréninku. Tím mám na mysli, že všechno, co den co den děláte, vaše dítě něčemu učí – někdy k dobrému, jindy ke zlému. Čas od času si tedy musíme položit otázku: „Co učím své děti? Co jim sděluji?“ S touto otázkou na mysli vás upozorňuji na epizodu, kterou jsme právě četli z 1. knihy Samuelovy.
Hospodin přikázal proroku Samuelovi, aby šel do domu Jišajova v Betlémě a pomazal jednoho z jeho synů za Saulova nástupce. Když Samuel dorazil do Jišajova domu, dozvěděl se, že Jišaj má osm synů. Jišaj hrdě vyklusával ty nejstarší a doufal, že jeden z nich je ten, kterého Samuel hledá. Ale ne, žádný z nich nechtěl. Zhruba v té době Samuel přemýšlel, zda dostal od Hospodina správné zadání, přemýšlel, zda se nespletl. Pro jistotu se zeptal, zda má Jišaj ještě nějaké syny. Jistě, měl. Nejmladšího. Chlapce jménem David, který byl venku a pásl ovce. Jišaj si Davida zavolal, a když přišel, Hospodin Samuelovi řekl: „To je ten pravý.“ Samuel mu odpověděl: „To je ten pravý. A tak byl David právě tehdy a tam pomazán za příštího izraelského krále.
„To je ten pravý“. Tato slova vystihují, jaký postoj by měli mít rodiče ke svým dětem a jaký by měli svým dětem sdělovat.
Tento výraz mi například připomíná, jak je důležité vštěpovat dětem pocit vlastní hodnoty. Dát jim dar přijetí a dát jim najevo, že jsou svým způsobem výjimečné.
„To je ten pravý“ lze přeložit jako „Jsi někdo výjimečný“.
Naneštěstí se Samuel pustil do svého úkolu najít Hospodinova pomazaného s jakousi mentalitou „soutěže krásy“. A Jišaj to dělal také. Hledali toho nejhezčího, nejsilnějšího, toho, kdo se zdál být nejmoudřejší. Když si Samuel prohlédl všechny Jišajovy syny, zeptal se, zda jsou ještě nějací další. Jišaj řekl: „No, je tu David. Ten je nejmladší. A ten je venku a pase ovce.“ Nevyslovená myšlenka, kterou Jišaj sděloval, zněla: „On není ten pravý.“ A tak se stalo. Jišaj Davida přehlížel, protože byl nejmladší, pravděpodobně nebyl nejhezčí a rozhodně mu chyběla zralost. „Není ničím výjimečný. Kdepak, není to ten pravý.“
Pokud si nedáme pozor, mohou dnešní rodiče podlehnout stejné tendenci: zlehčovat své děti, snižovat to, kým jsou, z toho či onoho důvodu. Tisíci drobnými způsoby můžeme svým dětem zprostředkovat pocit, že samy o sobě nejsou výjimečné, že se nevyrovnají ani sourozenci, ani někomu jinému. V důsledku toho budou vyrůstat bez pocitu sebedůvěry. Nikdy nebudou mít pocit, že jsou přijímány podle svých vlastních podmínek. Jaký je tedy správný přístup? Jak můžeme svým dětem vštípit onen důležitý pocit vlastní hodnoty a přijetí? Myslím, že v tomto ohledu není nic cennějšího než to, že se jako rodiče těšíte ze svých dětí. Ano, přesně to jsem řekl: „
Sam Keene, známý spisovatel, navštívil svého otce před jeho smrtí, aby mu poděkoval za to, že byl dobrým rodičem. Řekl otci, co pro něj jako pro dítě znamenalo nejvíce: „Vždycky jsi tu byl, kdykoli tě kdokoli z nás dětí potřeboval. A po celá ta léta jsi nám dával ten nejlepší dar, jaký nám může jakýkoli rodič dát – měl jsi z nás radost. Všemožnými způsoby jsi nám dával najevo, že jsi rád, že jsme tady, že máme v tvých očích hodnotu, že naše přítomnost je pro tebe radostí, a ne přítěží.“ (Sam Keene, citováno v knize Stages: Claypool, Waco, Tex.: Word Books, 1977, 23.)
Myslím, že to nejdůležitější, co tam řekl, bylo: „Měl jsi z nás radost. Dal jsi nám najevo, že jsi rád, že jsme tady“. Vím, že je to nesmírně těžké, když právě přemalovali kouzelnými fixami stěnu doupěte nebo když se rozhodnou brodit v nejbližší bahnité díře, zatímco vy uklízíte dům. Ale přesto je to pravda. Děti si vytvoří pocit vlastní hodnoty a přijetí do té míry, do jaké je máte rádi. Vaše děti si vyvinou pocit přijetí a hodnoty, který jim umožní přispívat tomuto světu jen do té míry, do jaké cítí, že jste rádi, že tu jsou. Že se těšíte z toho, že jsou součástí vašeho života. Tím jim dáte pocit, že jsou opravdu „ty pravé“, ať se děje cokoli.
Charles a John Wesleyovi jsou nám známí. Jeden velký autor hymnů, druhý velký kazatel. Podíleli se na založení toho, co dnes známe jako metodistickou církev. Charles a John Wesleyovi však byli jen dvěma z 18 dětí, které se narodily Suzanně Wesleyové a jejímu manželovi. V té době rozhodně neexistovalo mnoho vymožeností, které by usnadňovaly každodenní práci v domácnosti, pokud vůbec nějaké existovaly.
Přesto si tato úžasná žena dávala záležet na tom, aby s každým ze svých dětí strávila určitou část dne. Odmítala, aby se čas stal jejím nepřítelem, a svým způsobem jim dávala najevo, že z nich má radost. Každému z těchto dětí dokázala předat pocit, že „pokud jde o mě, jsi to ty“. Jsem přesvědčen, že její píle v tomto ohledu umožnila Charlesovi a Johnovi přispět církvi tak, jak přispěli. (Carlyle Marney, Achieving Family Togetherness (Nashville: Abingdon, 1958, 15)
„Tohle je ten pravý“. Tato slova nejen vyjadřují, jak je důležité, aby se naše děti cítily cenné, ale také sdělují myšlenku, že se od nich něco očekává. Tato slova nám připomínají povolání, které má každé dítě, povolání k tomu, aby naplno využívalo svou jedinečnost a dary a žehnalo tomuto světu. Říci dítěti: „Ty jsi ten pravý“ znamená pobídnout je k tomu, aby objevilo své dary a stalo se jejich dobrým správcem. „To je ten pravý“ v překladu znamená „Můžeš dokázat něco výjimečného.“
Když Jišaj přivedl mladého Davida z pastvy ovcí a představil ho Samuelovi, starý prorok se na tohoto mladíka podíval a pomazal ho za izraelského krále. „To je ten pravý.“ Byl jsi vyvolen a máš svému lidu čím přispět. Napadá mě, že když se David stal králem, nosil svou korunu dobře, protože se mohl ohlédnout za touto událostí a vzpomenout si, že on je skutečně ten pravý. Bůh si ho vyvolil a očekával, že bude někým a že se svými dary něco udělá. Možná, že někdy později v životě, až bude jeho království ohroženo a on bude pochybovat o svých schopnostech, se David ohlédne za tímto dnem a vzpomene si, že byl vyvolen. Vzpomínal by na tento okamžik a čerpal by z něj sílu.
Očekávání je klíčové! Nic od svých dětí neočekávejte, a přesně to vyprodukují – nic! Vychovávejte je jen k tomu, aby obstály, a celý život budou průměrné. Ale něco od nich očekávejte. Chtějte po nich, aby byly tím nejlepším, čím je Bůh stvořil. Chtějte po nich, aby ze sebe něco udělaly. Očekávejte to a vaše dítě vám rozkvete před očima. John Claypool napsal, že bychom jako rodiče měli v dětech pěstovat jakéhosi „ducha vánočního stromku“, (Claypool, Stages, 32) a sdělovat jim, že v jejich povaze a osobnosti se skrývají nejrůznější balíčky a že je třeba je otevřít a zjistit, co v nich je. „Bez ohledu na to, jak bezpečně se dítě může cítit v radosti své rodiny, bez ohledu na to, jak moc má zvnitřněnou sebeúctu, pokud si zároveň nevytvořilo smysl pro zodpovědnost vzít si to, co mu bylo dáno, a předat to druhým, pak není pravděpodobné, že by se Boží sen pro něj mohl někdy splnit.“ (Claypool, J.: „Děti, které se cítí bezpečně v rodině, mají pocit, že se jim splní Boží sen.“) (Claypool, Stages, 32).
Co tedy sdělujete svým dětem? Co je svými slovy a činy učíte? Doufám, že jim v nemalé míře říkáte: „Ty jsi ten pravý.“ Víte, co to znamená? Z Boží milosti jsi něco a dokážeš něco výjimečného.