„Všimněte si, že Maistre nepovažuje jednání lidu za platné, protože se dopustil zločinu proti národu tím, že podkopal jeho panovníka.“
Úvod
V posledních několika měsících jsem se připravoval na vydání svých dvou knih o postmoderním konzervatismu. První se jmenuje Co je postmoderní konzervatismus? Essays on Our Hugely Tremendous Times a je to sbírka esejů pro Zero Books. Ta je koncipována jako neformálnější úvod do tématu. Druhá, The Rise of Post-Modern Conservatism pro Palgrave MacMillan, je akademičtější monografie, která nastiňuje kritickou teorii neoliberální společnosti a postmoderní kultury. Jde mi o to ukázat, jak mohou v takovém kontextu vznikat reakční hnutí. Kniha však také rozvíjí stručnou genealogii postmoderního konzervatismu a sleduje jeho prvky až k myšlení Edmunda Burka, Michaela Oakeshotta, lorda Devlina a dalších významných osobností. Mým cílem tohoto genealogického přístupu není prokázat, že tyto postavy jsou postmoderními konzervativci v zárodku – ale spíše ukázat, jak mohly prvky jejich myšlení mutovat tímto směrem za správných společenských a kulturních podmínek.
Nejzřejmějším předchůdcem postmoderního konzervatismu ve skutečnosti nebyla žádná z těchto postav, ale spíše drobný šlechtic ze Savojska. Mám samozřejmě na mysli Josepha de Maistra, slavně oslavovaného Isaiahem Berlinem jako klíčovou postavu protiosvícenství a předchůdce mnoha forem reakční politiky. V těchto dvou esejích budu diskutovat o tom, jak Maistrův pohled předjímal vznik postmoderního konzervatismu, a zároveň o tom, jak je jako přístup ke světu a společnosti zásadně omezený. Doufám, že to poskytne pocit historické jasnosti a kontinuity při hodnocení současné situace
Joseph de Maistre, člověk
Joseph de Maistre se narodil v roce 1753 ve šlechtickém rodě Piemontského a Sardinského království. Jeho otec byl senátorem a později byl králem povýšen do hraběcího stavu. Maistrovi se dostalo dobrého vzdělání, pravděpodobně z rukou jezuitů. To může svádět k jeho interpretaci jako kvazi-scholastického konzervativce v duchu Ignáce z Loyoly. A skutečně, v Maistrově díle je cosi z úcty církevního otce k autoritám. Co je však na Maistrovi paradoxně nové, je způsob, jakým dospěl k násilné obraně minulosti za použití mimořádně neotřelých intelektuálních prostředků. Vznešenou a magisteriální prózu jezuitských spisů v jeho díle nikde nenajdeme. Místo toho se dočkáme denunciací, sžíravých urážek a apokalyptických dualismů.
Za většinou Maistrových analýz se skrývá něco z odsouzení Sokrata athénskou veřejností jako „kazitele mládeže“.
Jak se dalo očekávat, Maistrův pohled byl stejně tak formován temperamentem a situací jako reflexí. Zpočátku byl velmi vlažným stoupencem liberálních reforem a dokonce souhlasil se svoláním generálních stavů Ludvíkem XVI. Částečně to však mohlo být způsobeno tím, že jeho rodina vlastnila ve Francii půdu a mohla mít z většího zastoupení prospěch. Bohužel toto koketování s osvícenstvím se zastavilo, když vypukla Francouzská revoluce. Maistre byl tímto vývojem zděšen a rychle se proslavil jako vášnivý obhájce tradičních autorit. Revoluční války poškodily postavení jeho rodiny a on strávil většinu tohoto období prací pro piemontského a sardinského krále v exilu, přičemž psal kritické poznámky o dění ve světě. Nakonec se dostal do Ruska, kde doufal najít dobrý náboženský lid zbavený poskvrny osvícenství. Byl bohužel zklamán a Maistrovy často kritické úvahy o ruské společnosti se dostaly do Tolstého Vojny a míru. Štěstí jeho rodiny se do značné míry obnovilo po porážce Napoleona v roce 1815. Když Maistre v roce 1821 zemřel, mohl pociťovat jisté zadostiučinění, když byl svědkem obnovení francouzské monarchie a zřejmě i zvrácení revolučních změn. To ovšem bylo ze strany mnoha reakcionářů jen zbožné přání, protože se ukázalo, že džina nelze nikdy zcela vrátit zpět do láhve.
Jako myslitel Maistre pěkně ztělesňuje charakteristiku Coreyho Robina v knize Reakcionářská mysl. Je mu všechno jedno, jen ne důslednost nebo filosofická přísnost, občas dokonce zavrhuje filosofii jako celek pro její tendenci činit jednotlivce skeptickými vůči politickým a epistemickým autoritám. Za většinou Maistrových analýz se skrývá něco z odsouzení Sokrata athénskou veřejností jako „kaziče mládeže“. Neustále odsuzuje rozum jako destruktivní sílu, kterou je třeba v lepším případě pečlivě udržovat na svém místě, v horším případě ji zcela odmítnout. Jak se vyjádřil ve svém krátkém textu Úvahy o Francii
„Zdá se mi, že někteří lidé tohoto věku se chvílemi povznášejí k nenávisti k Božství, ale tohoto děsivého činu není zapotřebí, aby se stalo zbytečným i to nejnamáhavější tvůrčí úsilí: přehlížení, natož pohrdání velkým Bytím přináší neodvolatelnou kletbu na lidská díla jím poskvrněná. Každá myslitelná instituce se buď opírá o náboženskou ideu, nebo je pomíjivá. Instituce jsou silné a trvalé do té míry, do jaké mají podíl na božství. Nejenže lidský rozum nebo to, čemu se nevědomky říká filosofie, není schopen nahradit ony základy, kterým se nevědomky říká pověry, ale filosofie je naopak v podstatě ničivou silou.“
Ale jako u všech reakcionářů se i zde pod děsivými obviněními skrývá skrytý obdiv a dokonce úcta k jeho nepřátelům. Při listování většinou Maistrových politických prací najdeme jen velmi málo pozitivních politických programů. Je v nich jen málo standardních argumentů pro určitý postoj – a nic ze snahy o nestrannost. Místo toho je zde neustálá fascinace silou a rozmachem démonických událostí, které se odehrávají, a uznání jejich racionalizační síly. Proti tomu Maistre přivolává přízrak iracionalismu a úcty k autoritám – ne proto, že by jejich hodnotu bylo možné racionálně prokázat, ale proto, že jejich neidentifikace a nedůvěra v ně vede k narušení statu quo a erozi tradičních autorit a hodnot. Maistre byl velkým iracionalistou, pro něhož identita a tradiční hodnoty měly autoritu, protože byly nezbytné pro stabilizaci světa. Nejedná se o argument z rozumu – jeho základem je emocionální apel na naši potřebu, aby svět dával smysl. To ovšem znamená, že proti prvkům světa, které idylu iracionalismu znepokojují, je třeba bojovat zuřivě a s opovržením.
Závěr: Joseph de Maistre a autorita
Mocí, s níž lze při plnění tohoto úkolu počítat, je samozřejmě politická autorita. Je tomu tak proto, že politická autorita má vždy eminentní zájem na udržení statu quo, což ji učiní přinejmenším skeptickou vůči zkoumavému tázání rozumu po jeho základech a oprávněnosti. Maistre je zde příznačně vágní ve své logické argumentaci, ale poučný v tom, co se rozhodl upřednostnit a zdůraznit. Chce zdůraznit slávu politické autority, aniž by poskytl rozumný argument pro její legitimitu, což by zase ospravedlnilo racionalistický osvícenský projekt, který Maistre tak nenávidí. Je třeba najít způsob, jak obhájit autoritu bez použití rozumu, a tak navrhuje, aby rozum poskytoval legitimizační základnu pro politickou autoritu, která může být později odvolána, pokud přestane fungovat racionálně.
Někdy se Maistre obrací k burkeovským argumentům o prozřetelnosti, aby se pokusil tento kruh uzavřít. Naznačuje, že Bůh působí v rámci světa, aby ustanovil danou společnost a společenskou hierarchii, která se mu příliš líbí. Odmítání tohoto prozřetelnostního záměru představuje formu satanské pýchy, ochotu jít proti Božímu přání a vnutit světu své vlastní preference. Tento postoj je bohužel velmi problematický a sám sobě odporuje. Pokud Bůh působí ve světě prozřetelnostně, nemohl by člověk prostě přijmout Hegelův postoj k jakémukoli vývoji, s nímž náhodou nesouhlasí? Nebyla by francouzská revoluce sama o sobě Bohem chtěným prozřetelnostním vývojem? Proč by Bůh dopustil, aby k takové události došlo, kdyby byla v takovém rozporu s jeho plánem, zatímco jindy by působil na rozvoj společenské hierarchie upevňující autority, které by se mu více líbily?
Tady Maistre jasněji ukazuje, co má vlastně na mysli. Do těchto otázek se nemá příliš pátrat, protože Boží vůle a legitimita společnosti jsou rozumu navždy skryty. Kladení těchto otázek je prvním krokem na cestě do pekel. Maistre dokonce místy přiznává, že skutečným základem veškeré politické autority bude vždy strach z násilí a úcta ke svrchované moci. Proto skutečným základem autority bude vždy teror a hrozba násilného trestu. Jak se Maistre vyjádřil při úvahách o popravě Ludvíka XVI:
„… každý zločin spáchaný proti svrchovanosti ve jménu národa je vždy ve větší či menší míře národním zločinem, neboť je vždy do jisté míry vinou národa, pokud je jakákoli frakce, ať už jakákoli, postavena do pozice, kdy může spáchat zločin v jeho jménu. A tak, i když bezpochyby ne všichni Francouzi chtěli smrt Ludvíka XVI, nesmírná většina národa po více než dva roky chtěla všechny pošetilosti, nespravedlnosti a přečiny, které k této katastrofě vedly… Nyní je každý národní zločin proti svrchovanosti rychle a strašlivě potrestán; to je zákon bez výjimky…Každá kapka krve Ludvíka XVI. bude Francii stát potoky; snad čtyři miliony Francouzů zaplatí životem za velký národní zločin protináboženské a protispolečenské vzpoury, korunované regicidem.“
Může se to zdát jako pouhá reakční vitriol, ale skrývá se za tím skutečně důležitá věc. Všimněte si, že Maistre nepovažuje jednání lidu za platné, protože se dopustil zločinu proti národu tím, že podkopal jeho panovníka. Důsledkem toho bude smrt milionů lidí, kterou, jak se zdá, téměř vítá jako spravedlivý trest za strašný zločin. Maistre zde silně předjímá jedinečnou charakteristiku postmoderního konzervativního diskurzu: národ není považován za něco, co se týká především lidu jako celku. Spíše je připodobňován k osobě autority, která naopak ztělesňuje úctu k tradici a strach z destabilizace. Jinými slovy, politická autorita pomáhá stabilizovat identitu národa a funguje ve vzájemně konstitutivním vztahu, kdy jedna strana musí mít veškerou reálnou moc. Jak ukážu v navazujícím článku, je to nápadně blízké tomu, co dnes vidíme v mnoha postmoderních konzervativních postojích.
Matt McManus je v současnosti profesorem politiky a mezinárodních vztahů na TEC De Monterrey. Jeho kniha Making Human Dignity Central to International Human Rights Law vyjde v nakladatelství University of Wales Press. Jeho knihy The Rise of Post-modern Conservatism a What is Post-Modern Conservatism vyjdou v nakladatelstvích Palgrave MacMillan a Zero Books. Matta můžete kontaktovat na adrese [email protected] nebo přidat na Twitteru prostřednictvím Matt McManus@MattPolProf
.