Každý by zabíjel, aby mohl být s tebou.
Někoho potkáš, jen ještě nenastal ten správný čas.
Slibuju, že tam někde jsou.
Slyšel jsi to v různých podobách už milionkrát. Všechno to říkali s dobrými úmysly lidé, kterým na tobě upřímně záleží. Lidé, kteří opravdu věří, že si někoho najdeš, a kteří chtějí, abys tomu věřil i ty.
Ale kolikrát se dokážeš přinutit k úsměvu, pokývat hlavou a nasadit šťastný výraz, abys uklidnil kamaráda s ustaraným výrazem?
Kolik společenských událostí nebo rodinných sešlostí musíš absolvovat, než se tvá svobodnost stane prostým aspektem tvého současného života, a ne naléhavou a komplikovanou záhadou, o níž je teta přesvědčená, že ji dokáže vyřešit?
Ráda bych ti řekla totéž, co ti říkají všichni ostatní. Prostě vydržte. V moři je spousta ryb. Nepotřebuješ někoho jiného, abys byla šťastná. Najdeš je, jakmile přestaneš hledat.
Ale to ti na náladě nepřidá. Protože ať už to bylo myšleno dobře, nebo ne, už tě tyhle kecy nebaví poslouchat. Tyhle věci ve vás jen vyvolají ještě větší frustraci, než jaká už je. Pokud tam někdo je, kde je? Nenašel bych ho už dávno? Kdyby někdo zabíjel, aby byl se mnou, proč jsem sama? Když ke štěstí nepotřebuju nikoho jiného, proč jsem tak nešťastná, když jsem sama?“
Ale se zamilovaností je to tak, že to nedává žádný smysl. Neexistuje žádná předvídatelnost toho, kdo se dostane do milostného vztahu a kdo ne. Pokud jsi uzavřený, negativní, sobecký a těžko se s tebou jedná, pak jistě, za svou osamělost si můžeš sám. Ale většina svobodných lidí, které znám, jsou ti nejupřímnější, nejlaskavější, nejotevřenější a nejvřelejší lidé v mém životě.
Ale pořád jsou sami. Ne proto, že by jejich práce nebyla dost dobrá, nebo že by nebyli dost vzrušující, nebo kvůli „dvaceti kilům navíc“, o kterých si myslí, že potřebují shodit. Jsou sami, protože se to někdy prostě stane. Být laskavým a velkorysým člověkem nevede automaticky k lásce. Nevede k ní ani určitá úroveň atraktivity, rozsah platu nebo společenská osobnost.
Neděláš nic špatně. Nic vám nechybí. Tvůj kamarád, který se právě oženil, si nezaslouží lásku víc než ty. Prostě si jen někoho našla, a ty ještě ne.
Takže kdy to máš vzdát? Kdy se přestaneš honit za láskou a začneš lidem říkat, že jsi se svou „situací“ smířená a že to tak pro tebe prostě je?“
Posraná odpověď je, že žádná odpověď neexistuje. Neexistuje věk, kdy bys měl společnosti dlužit, že prostě hodíš ručník do ringu. Neexistuje ani žádné pravidlo, které by říkalo, že si to nemůžeš rozmyslet. Pokud je ti sedmadvacet a už tě nebaví projíždět Tinder a chceš se prostě smířit s tím, že jsi teď sám, tak to prostě udělej. Dej si kurva pauzu. Buď sám. Nenáviď to. Miluj to. Rozhodni se sama, jak to cítíš, místo abys zdvořile poslouchala ostatní. A pokud se ve třiceti rozhodneš, že už se nechceš smířit s tím, že jsi sám, tak si to sakra rozmysli, jestli chceš.
Lidé se ti vždycky budou snažit říkat, jak se máš cítit. Já to dělám právě teď v této eseji. Pokud to pomůže, skvěle. Pokud ne, ignorujte mě. Kromě několika málo vyvolených jsme druh postavený na empatii. Chceme si navzájem pomáhat. Když vidíme, že se někdo trápí, řekneme cokoli, abychom ho rozesmáli, aby se cítil alespoň trochu lépe. Přijměte tedy lásku, přijměte dobré úmysly, ale nezapomeňte, že nakonec je na vás, kdy se prostě smíříte s tím, že jste sami. Vždycky si to můžete rozmyslet. 