Někdy nás zajímají především poslední slova lidí.
Často od těch, kdo se chystají zemřít, očekáváme moudrost a zvláštní vhled, takže náš život může být bohatší o to, co se z jejich perspektivy dozvíme. Možná nás napadnou příklady z moderní literatury (nedávné bestsellery jako Poslední přednáška, Úterky s Morriem nebo román Gileád), ale mají své dávné předchůdce. Vzpomeňme na testamenty, literaturu, v níž vůdce, který se chystá zemřít, nabízí úvahy o prožitém životě a rady rodině nebo přátelům, kteří budou žít dál. Příkladem jsou Genesis 49,1-28, 1 Král 2,1-9, Sk 21,17-38, několik mimobiblických spisů (např. Testamenty dvanácti patriarchů) a list, který nazýváme Druhý Timoteus.
Přehled Druhého Timotea
Lekcionář věnuje tuto a následující tři neděle Druhému Timoteovi, který se představuje jako Pavlovo rozloučení (viz 2 Tim 4,6-8). Podobně jako jiná svědecká literatura i tento list přenáší odkaz uctívané zesnulé osobnosti do úvah o nových, vznikajících okolnostech. Na povrch nevyplouvají ani tak konkrétní teologické poznatky nebo doktrinální bitvy jako Pavlova pověst vzoru věrné vytrvalosti. List povzbuzuje svého adresáta Timotea, který byl (když ještě žil) pravděpodobně nejznámějším Pavlovým spolupracovníkem, aby ve své službě pěstoval tytéž vlastnosti. Dopis předpokládá prostředí, v němž Timoteus čelí výzvám vytvořeným konkurenčními učiteli. Obává se potenciálu jejich učení brzdit a diskreditovat církev.
Stylistické, teologické a historické důkazy mě přesvědčují, že Druhý list Timoteovi byl napsán Pavlovým jménem pravděpodobně během deseti let po roce 100 n. l., tedy dlouho po apoštolově smrti. (Tyto důkazy si může prohlédnout každý renomovaný komentář nebo biblický slovník.) Nemyslím si, že by se kázání o Druhém Timoteovi měla zabývat otázkou autorství; mohou legitimně setrvávat v rámci literární fikce, kterou list nastoluje, když trpící „Pavel“ dává poslední přednášku svému milovanému žákovi. Zároveň nevidím velký smysl v tom, aby debata o autorství listu zůstala před shromážděním zcela skryta. Zvládnou se o ní dozvědět a navíc to mnohým pomůže pochopit, proč tato kniha klade takový důraz na uchování a předávání dědictví, které Timoteus sám obdržel. Kromě kázání mohou kazatelé uspořádat vzdělávací fóra nebo jinak nasměrovat lidi na užitečnou literaturu, aby věděli, co víte vy.
Upevněná víra (1,3-7)
Po pozdravu listu následuje poděkování, které uvádí téma kontinuity a nástupnictví. Zmínka o Pavlových „předcích“, Timoteova „upřímná víra“ s kořeny v babičce a matce a Timoteova potřeba „oživit“ Boží dar – to vše povzbuzuje Timotea, aby chápal svou identitu a své povinnosti s ohledem na ty, kteří ho předešli (viz také 2 Tim 3,14-15). List vykládá křesťanskou víru a službu zcela v komunitním a rodinném prostředí, rozšířeném v čase. To z Timoteje činí cokoli jiného než nezávislého činitele, který prodává nové poznatky. Kořeny jeho víry v minulosti ji činí spolehlivou, osvědčenou. Timoteova práce v zájmu budoucnosti zahrnuje spíše zachování než inovaci.
Již od samého počátku se Druhý list Timoteovi prezentuje jako konzervativní list, přičemž slovo „konzervativní“ chápe v tom nejvlastnějším slova smyslu. Představuje si „víru“ jako něco, co je třeba střežit (viz 2 Tim 1,14), aby nedošlo k jejímu poškození nebo rozmělnění. To činí tento list pro některé současné křesťany obzvláště přitažlivým, zatímco jiní z něj mají obavy. Moudří kazatelé se vyhnou tomu, aby v jednom kázání tyto boje rozhodovali nebo abstraktně hovořili o tradici a změnách. Mezi další možnosti kázání patří tyto:
- List Timoteovi říká, že jeho víra a povolání nejsou vedlejšími prvky jeho identity; jsou součástí toho, kým je. Zvažte tedy, zda se sborem prozkoumáte, jak jsou naše víra a služba smysluplně spojeny s naší osobní a firemní identitou, zakořeněnou ve zvláštním, ale společném dědictví.
- V celku vyjadřuje Druhý list Timoteovi velké obavy z falešných učitelů a konkurenčních nauk (zdá se, že některé z nich se na základě 1. Timoteovi 6,20-21 týkaly myšlenek převzatých z gnostického myšlení). Obává se dalších nauk, které by mohly křesťany svést na scestí nebo je učinit nesmiřitelnými, a tím poškodit službu evangeliu. Zvažte tedy, zda si nepoložíte otázku, jaké druhy vnímaných hrozeb vás a váš sbor vedou k odhodlání zabezpečit se proti „vnějším“ nebo „cizím“ vlivům. Jakým vlivům je třeba skutečně odolávat? Čemu odoláváme jen proto, že se bojíme nebo si myslíme, že jsme sami napadeni?“
Důvěra přesahující stud a utrpení (1,8-14)
Další část listu nabádá Timoteje, aby zůstal věrný, a pokračuje četnými shluky výzev až do 2,13. V této části listu se Timoteus snaží zachovat věrnost. První soubor nabádání přichází v 1,8-14, kde se Timoteovi dává pokyn, aby napodoboval Pavla ve snášení utrpení a hanby (list totiž popisuje Pavla jako vězně zde i jinde). Utrpení neznamená ani potupu, ani selhání, když jde o evangelium, protože evangelium je především o Boží moci, která přináší život ze smrti (2 Tim 1,10). Tato moc, uskutečněná v Ježíši Kristu, mění náš pohled na úzkost a ponížení, které údajně musí doprovázet utrpení. Utrpení nemůže zmařit Boží milost, která byla „zjevena“ (phaneroo) neboli učiněna známou ve „zjevení“ (epiphaneia) Ježíše Krista. To vede Pavla k vyjádření důvěry v Ježíšovu (nebo Boží?) schopnost střežit to, co Pavel svěřil Ježíši, tedy možná i Pavlovo vlastní já. V souladu s tím a v zrcadle této činnosti musí Timoteus věrně střežit apoštolské učení, které mu bylo svěřeno.
Jazyk o Kristu, který zrušil smrt (2 Tim 1,10), působí na mnohé posluchače jako silná, dobrá zpráva. Kázání by se mohlo věnovat zkoumání toho, jak je porážka smrti a příslib nesmrtelnosti výrazem či důsledkem Boží milosti.
Oslava zrušené smrti v listu zároveň přichází ve službě povzbuzení Timotea, aby snášel utrpení (viz 2 Tim 3,12). Pro pečovatele jakéhokoli druhu je znepokojivě snadné použít tato slova ke zlehčení skutečnosti bolesti a ponížení, které lidé prožívají, jako by křesťanskou odpovědí na utrpení mělo být: „Všechno bude lepší, až budeš mrtvý“, nebo ještě hůře: „Vzmuž se a přestaň fňukat“. Musíme si uvědomit, že utrpení, které má tento list na mysli, je zcela konkrétní: utrpení snášené v důsledku pronásledování pro víru.
Mějme na paměti, že tyto výroky o nesmrtelnosti a konci smrti k nám přicházejí jako z pera člověka, který píše sebevědomé testamentární rozloučení. Pavel vystupuje jako člověk, který modelově ví, jak zemřít. Činí tak tím, že dává návod, jak žít sebevědomě a způsobem, který v druhých vzbuzuje důvěru v Boží zaslíbení. Lidské dějiny se hemží diskusemi o tom, co znamená dobře zemřít a jaký život člověka na něco takového připravuje. Potřebujeme skutečné příklady z masa a kostí, jak vypadá dobrý život a dobré umírání. Paměť apoštola Pavla jeden takový nabízí starověkému publiku i nám. Jaké další vás napadají?