Bydlení v některých velkých německých městech je dnes tak drahé, že i lidé se stálou prací někdy končí jako bezdomovci. Příkladem je Sonia Nigrisová v Mnichově.
Sonia Nigrisová sedí na bílé plastové židli na dvorku v nóbl mnichovské čtvrti Maxvorstadt. Englischer Garten, Königsplatz, Stachus, Frauenkirche – téměř všechny památky města jsou odtud vzdálené jen pár minut chůze. Paní Nigrisová, urostlá 48letá žena, si zapaluje cigaretu. Od ledna bydlí na jednom z nejdražších míst v Německu, v centru Mnichova, města, které trpí chronickým nedostatkem bytů. I ti, kdo mají peníze, potřebují štěstí a spoustu trpělivosti, aby našli slušné bydlení, ale Nigrisová neměla ani velké štěstí, ani moc peněz. V poslední době našla střechu nad hlavou v útulku pro bezdomovce.
© colourbox.com Řady německých bezdomovců se už léta rozrůstají. V roce 2016 odhadovala Národní koalice poskytovatelů služeb pro bezdomovce (Bundesarbeitsgemeinschaft Wohnungslosenhilfe) jejich počet – protože spolehlivé statistiky nejsou k dispozici – na zhruba 860 000 (z toho 440 000 oficiálně uznaných uprchlíků). A letošní odhad činí 1 200 000. Nárůst o přibližně 358 % od roku 2014 je z velké části způsoben tím, že od roku 2016 jsou do celkového sčítání zahrnuti i uznávaní uprchlíci, kteří nemohou najít ubytování. Existuje však mnoho důvodů, proč lidé končí na ulici. Zvýšení nájemného je jedním z nich. Trh s bydlením ve velkých německých městech je stále napjatější. Nájemné v Mnichově vzrostlo mezi lety 1995 a 2017 o více než 70 %, zatímco mzdy s ním ani zdaleka nedrží krok.
Bezdomovectví zasáhlo většinovou společnost
V poslední době začali pociťovat tíseň i pracující obyvatelé. „Problém zasáhl většinovou společnost,“ říká Peter Neher, prezident německého sdružení Caritas. Například Sonia Nigrisová, která má stálou práci na plný úvazek v kavárně, kde bere měsíčně asi 1 400 eur, si zřejmě nemůže dovolit ani garsonku v oblasti Velkého Mnichova.
Na začátku 90. let se Nigrisová s manželem přestěhovala z Terstu do Mnichova. Zamilovali si totiž město, které jim tehdy připadalo „stejně živé a přitom ne tak chaotické jako Berlín nebo Řím“. Manželé si našli velký světlý byt v Mnichově-Rýmu – ne zrovna v centru, ale s dostatkem místa pro ně i jejich tři syny. Když se však Nigris s manželem v roce 2005 rozešli, byt byl najednou pro ni samotnou příliš velký a drahý.
Na nějaký čas se tedy přestěhovala do menšího bytu, pak Mnichov na dva roky opustila, ale brzy se jí po městě a synech zastesklo. V roce 2013 se tedy vrátila a nastěhovala se ke své kamarádce. Už ji ale nebavilo spát u kamarádky na gauči a začala si hledat stálou práci v kavárně i vlastní bydlení. Porovnávala nájmy na internetových stránkách s bydlením: 800 €/ 900 € i na předměstí; 1 100 €/ 1 200 € v centru města. Na příspěvek na bydlení prý neměla nárok, protože vydělávala příliš mnoho.
Jak mám přežít, když většinu peněz utratím za nájem? Co mám ze života, když celý den pracuji a po práci nemohu dělat nic jiného než sedět v prázdném bytě?“
Po několika měsících se Nigris musela od přítele odstěhovat. Nastěhovala se k němu se synem… dokud se proti tomu nepostavil majitel domu a ona nemusela odejít. Několik měsíců přespávala u jiné kamarádky na gauči. Ale pak se zase musela stěhovat dál – do sklepa jiné kamarádky, bez sprchy, bez kuchyně, jen s holou postelí. Ani to však nemělo dlouhého trvání, a tak odešla k další kamarádce. Pokaždé, když požádala jiného přítele, aby ji ubytoval, stálo ji to prý trochu hrdosti. Dala by přednost jakémukoli vlastnímu domovu před tímto tuláckým životem, ale za její platovou třídu nebylo nic k mání.
Oficiálně smíte v útulku zůstat jen osm týdnů. Sonia Nigrisová je městská kočovnice.
Letos v lednu se konečně přestěhovala do ženského útulku s názvem Karla 51. . Pokoje tam mají 9 metrů čtverečních a jsou minimálně zařízené v elegantním stylu mládežnických ubytoven s jednolůžkem, malou dřevěnou židlí a stolkem a nástěnnou skříňkou. Okna jsou malá a chodby páchnou štiplavým čpavkem.
„Ale máte štěstí, že skončíte tady,“ poznamenává Elke Gartnerová, sociální pracovnice zaměstnaná v útulku. „Karla 51 patří k těm lépe zařízeným zařízením,“ dodává. V mnoha jiných útulcích musí obyvatelé sdílet pokoje jako v ubytovně pro mládež.“
© colourbox.com Ale dnes, po čtyřech a půl měsících zde v útulku, se Nigris stěhuje znovu – k jinému příteli. Oficiálně smí v útulku zůstat jen osm týdnů. Sonia Nigris je městský nomád. I když ne z vlastního rozhodnutí. Ráda by si vzala podnájem s kamarádkou, ale nemůže, v dohledu nejsou žádné cenově dostupné byty, které by byly vhodné ke sdílení.
Lidé jako Sonia Nigris, kteří mají stálou práci, ale relativně nízký příjem, už nejsou v mnichovských útulcích pro bezdomovce žádnou vzácností. „Znáte mnichovský trh s bydlením,“ říká pracovník mnichovské pobočky německé Caritas. Stále více lidí, kteří byli před deseti lety vyhnáni z centra města na periferii, si nyní nemůže dovolit bydlet ani na předměstí. Musí tedy Mnichov opustit, nebo vyjít do ulic. Článek 106 odst. 1 bavorské zemské ústavy skutečně stanoví, že každý obyvatel Bavorska má právo na důstojné bydlení. Ale k čemu je tento abstraktní princip, když prostě není dostatek cenově dostupných bytů? Na každý státem dotovaný byt připadají stovky žadatelů, říká Gartner.
Sama Nigrisová už podle svých slov požádala v Mnichově o stovky nájmů, včetně těch, které si mohla jen stěží dovolit. „Když se mě zeptají, kolik vydělávám, tak jsem mimo hru.“ Podle odhadu mnichovské sítě na pomoc bezdomovcům (Netzwerk Wohnungslosenhilfe) je ve městě asi 9 000 bezdomovců, z nichž 350 má skutečně stálé zaměstnání, a přesto žijí v útulcích pro bezdomovce, někteří i několik let, nebo dokonce pod mostem. Městské útulky pro bezdomovce a sociální byty jsou zcela přetížené, což přiznávají i úředníci z bytového odboru. Ti, kteří mají opravdu smůlu, nakonec přespávají načerno.
© colourbox.com Nigris nedokáže říct, kolikrát už změnila bydlení, ztratila přehled. Její majetek se skládá z několika kusů oblečení, několika květináčů, malé televize, vysavače na baterie a jejího psa. To je vše, co tato osmačtyřicetiletá žena vlastní, kromě několika krabic, které nechala u svého syna. A skutečný soukromý život už léta nemá: i v útulcích pro bezdomovce se musí neustále přihlašovat a odhlašovat.
Bez místa, kterému by mohla říkat domov, je každodenní život trvale provizorní. Sonia Nigris si svázala husté hnědé a šedivějící vlasy do culíku. Tetování na její horní části paže postupně bledne. Každých pár minut nahmatá ze stříbrného pouzdra cigaretu a strčí si ji do úst. Obličej jí lemují hluboké vrásky, ale nechce si zoufat: „Můj život je plný událostí,“ říká a směje se svým chraplavým kuřáckým smíchem.
Ráno vstává v půl páté, aby byla v sedm v práci, a pak až do odpoledne vaří v jídelně. Posledních pět let tráví svůj volný čas hledáním a občasným prohlížením bytů k pronájmu – poté má jen zřídka čas na setkání s přáteli. Večer jí většinou zbývá energie jen na to, aby si pohrála s mobilním telefonem a občas se podívala na televizi, než půjde spát – na gauč ke kamarádce, do sklepa ke kamarádovi nebo do útulku pro bezdomovce.
Je to už více než čtvrt století, co se Nigris přestěhovala do Mnichova, protože jí toto město připadalo velmi příjemné k životu. Od té doby se Mnichov změnil. Jen za posledních deset let se zde počet bezdomovců více než ztrojnásobil. Přesto Nigris město stále miluje a chce zde zůstat. Žijí tu její přátelé i synové. Má tu stálou práci. „Proč bych měla odejít?“