Revoluce 1848.
V roce 1847 zvolila Pešťská župa Kossutha za svého zástupce v příštím sněmu, v němž se ujal vedení „národní opozice“, která se dohodla na rozsáhlém programu politických a sociálních reforem. Reformátoři dosáhli malého pokroku v dílčích oblastech, ale v ústřední otázce politické kontroly se dostali do slepé uličky, když Kossuthovi poskytla příležitost zpráva o revoluci v Paříži (únor 1848). Dne 3. března v projevu neobyčejné síly – neboť jeho jazyk byl stejně kouzelný jako jeho pero – požadoval odstranění mrtvé ruky vídeňského absolutismu jako jediné cesty k zajištění svobod Uher a všech národů monarchie. Prakticky nadiktoval sněmu adresu koruně, která ztělesňovala program reformátorů. Když 14. března dorazily na sněm zprávy o revoluci ve Vídni, Kossuth adresu rozšířil a jako člen deputace, která ji následujícího dne vezla do Vídně, se postaral o to, aby ji panikou zmítaný dvůr přijal.
Hrabětem Lajosem Batthyánym, novým uherským premiérem, bylo Kossuthovi ve vládě přiděleno portfolio financí, což se ukázalo jako nebezpečná volba, neboť právě konečná kontrola financí se spolu s kontrolou obranných služeb ukázala být hlavním jablkem sváru mezi Uhrami a Vídní. Kossuth se brzy dostal do sporu s novým vídeňským ministerstvem financí – mezitím se stal duší a životem extrémnějšího nacionalistického hnutí v Maďarsku, často k rozpakům svých kolegů ministrů, kteří se snažili zabránit roztržce s Vídní. Kossuth často jednal bez konzultace s nimi, nebo dokonce v rozporu s dohodnutými rozhodnutími, a přes jejich hlavy se odvolával na veřejnost v časopise, který sám redigoval a převážně psal. Přesto se ho neodvážili odvolat a nemohli se ani zbavit jeho služeb, neboť jeho celonárodní popularita byla jejich největší devizou.
Byl to právě Kossuth, kdo – pokud to nějaký Maďar udělal – urychlil konečný střet tím, že v červenci přesvědčil sněm, aby vázal vyslání uherských vojsk do Itálie na politické podmínky, které byly pro Vídeň zjevně nepřijatelné, a zároveň vyzval k vytvoření velkých národních sil na obranu Uher před nebezpečím, které mu podle jeho slov nikoli bezdůvodně hrozilo ze strany Chorvatů a Srbů. Když v září do Uher vtrhla Rakouskem inspirovaná chorvatská armáda a Batthyány odstoupil, Kossuth se stal předsedou výboru národní obrany, který sněm jmenoval jako prozatímní orgán. Nyní byl faktickým diktátorem Maďarska. V následujících měsících se projevila celá jeho velikost i slabiny: jeho magnetismus a odvaha, netolerance a nedostatek realismu, bezohledné vyvolávání nepřekonatelných potíží i geniální schopnost je překonávat. Nikdo jiný než Kossuth by nedokázal dát svému lidu odvahu čelit zdrcující přesile, ale on tuto přesilu zvyšoval svou neústupností a obtíže ještě zhoršoval svou žárlivostí a podezíravostí vůči svému nejlepšímu generálovi Artúrovi Görgeymu a svým vměšováním do vojenských záležitostí. Odmítnutí sněmu uznat abdikaci rakouského císaře Ferdinanda I. (2. prosince) bylo jeho dílem, stejně jako sněmovní prohlášení ze 14. dubna 1849, kterým byla vyhlášena detronizace „zpronevěřeného habsbursko-lotrinského rodu“. Sněm pak sám zvolil Kossutha „místodržitelem“ Uher, ale když po příchodu ruských vojsk musel i on uznat bezvýchodnost situace, odstoupil tuto funkci Görgeymu (11. srpna) a uchýlil se do Turecka.