Město Legnica se proslavilo bitvou u nedaleké vesnice Legnické pole, která se odehrála 9. dubna 1241 během mongolského vpádu do Polska. Křesťanské vojsko vedené polským velebníčkem Jindřichem II. zbožným, podporované feudální šlechtou včetně Poláků, bavorských horníků a vojenských řádů, bylo Mongoly rozhodně poraženo. Ačkoli byl Jindřich zabit a jeho vojska poražena, jejich postup do Evropy byl zastaven, když se po smrti Ögedeje Chána v témže roce obrátili zpět, aby se zúčastnili volby nového kagana (velkého chána). Na památku bitvy se v Legnici každoročně konají menší oslavy.
ZaloženíEdit
Po Jindřichově smrti ho jako vládce Dolního Slezska následoval jeho nejstarší syn Boleslav II. ploský, dokud v roce 1248 nedosáhl plnoletosti jeho mladší bratr Jindřich III. bílý, který se přihlásil o nástupnická práva. S podporou vratislavské šlechty přinutil Jindřich III. vévodu, aby mu postoupil centrální části Dolního Slezska, zatímco sám Boleslav odešel do Legnice. Navíc se dostal do konfliktu se svým mladším bratrem Konrádem, který, původně předurčený k církevní kariéře pasovského biskupa, se rovněž dožadoval svého distribučního podílu a Boleslav ho musel v roce 1251 vyplatit nově vytvořeným glohovským knížectvím.
Boleslavův syn Jindřich V. Tlustý, který nastoupil po svém otci v roce 1278, nicméně dokázal rozšířit území vévodství tím, že porazil svého bratrance Jindřicha Probuse, vratislavského vévodu, a s podporou českého krále Václava II. nastoupil v roce 1290 na jeho místo vévody. Dolnoslezská vévodství legnické a vratislavské tak byla znovu spojena až do roku 1311.
Jelikož po smrti Jindřicha V. v roce 1296 byl jeho nejstarší syn Boleslav III. štědrý ještě nezletilý, převzal jeho poručnictví král Václav, čímž posílil český vliv ve Slezsku. V roce 1303 byl Boleslav III. zasnouben s Václavovou dcerou Markétou a bezvýsledně se pokusil navázat na vymřelou přemyslovskou dynastii na českém trůně v roce 1306. Sjednocené vévodství se mu nepodařilo udržet a v roce 1311 bylo Dolní Slezsko opět rozděleno, přičemž Vratislav připadla jeho mladšímu bratrovi Jindřichu VI. dobrému. I Boleslavovu vládu nad Legnicí zpochybnil jeho bratr Vladislav a v roce 1329 musel vzdát hold českému králi Janu Lucemburskému, aby si zajistil vládu.
Jako hlavní město vévodství byla Legnice na počátku 14. století významným středoevropským městem s přibližně 16 000 obyvateli. Město se začalo rychle rozšiřovat po objevení zlata v Kačavě.
Česká nadvládaEdit
Od roku 1329 český vazal, pokračovala politická slabost knížectví, způsobená domácími konflikty mezi Boleslavovými syny Václavem a Ludvíkem Spravedlivým, posilujícími vliv českých panovníků. Když v roce 1419 legnická větev slezských Piastovců vymřela smrtí knížete Václava II., zdědil vévodství břežský kníže Ludvík II. Protože Ludvík sám neměl mužské dědice, byla Legnice v roce 1436 připojena jako zástavní léno k českému králi Zikmundovi. Vznikl dlouholetý spor, neboť zesnulý vévoda Ludvík II. odkázal své statky synům svého nevlastního bratra, lubinského vévody Jindřicha IX – ovšem bez souhlasu českého vládce. Nakonec v roce 1455 zdědil vévodství Fridrich I., syn Ludvíkovy dcery Hedviky, který byl v roce 1469 oficiálně pasován králem Matyášem Korvínem.
Fridrichův syn Fridrich II. vévoda z roku 1499 zdědil v roce 1520 opět břežské vévodství. Již v roce 1522 byla v knížectví zavedena protestantská reformace, kterou rozhodujícím způsobem prosazovali teologové Caspar Schwenckfeld a Valentin Krautwald, a obyvatelstvo se rychle obrátilo k luteránství. To vedlo ke konfliktu, když po smrti českého krále Ludvíka II. v bitvě u Moháče v roce 1526 byly Země Koruny české včetně legnického léna začleněny do habsburské monarchie katolického krále Ferdinanda. Vévoda Fridrich II. zase podepsal dědickou smlouvu s hohenzollernským kurfiřtem Joachimem II. hektorem Braniborským, bratrancem své druhé manželky Žofie. Král Ferdinand I. však odmítl jakýkoli hohenzollernský vliv v habsburských zemích a prohlásil dohodu za neplatnou.
Boj pokračoval, ačkoli vévodství bylo vestfálským mírem z roku 1648 oficiálně zaručeno svobodou vyznání. Po smrti posledního piastovského vévody Jiřího Viléma v roce 1675 přešla Legnice pod přímou vládu habsburského císaře Leopolda I., a to i přes nároky, které vznesl braniborský kurfiřt Fridrich Vilém s odvoláním na dědickou smlouvu z roku 1537. Pro pruského krále Fridricha Velikého byl starý spor záminkou k ospravedlnění jeho tažení během první slezské války: v roce 1742 byla většina Slezska včetně Legnice obsazena pruskou armádou po porážce císařovny Marie Terezie ve válce o rakouské dědictví. Nakonec v roce 1763 vévodství ztratilo většinu svých privilegií poté, co bylo podle Hubertusburského míru připojeno k Prusku.