LIGHT OPERA LINGO: Is it Musical Theatre or Operetta?

By Laura Perkett

Ty říkáš „potato“, já říkám „potahto“. Když slyším lidi mluvit o operetě versus lehké opeře versus opéra comique, vždycky si říkám: „Počkejte, není to všechno vlastně totéž?“ Nevím. Jak se do této směsice dostalo hudební divadlo? A proč Lyrická opera v Chicagu v posledních sezónách zařazuje do programu hudebně-divadelní díla jako Oklahoma! a Showboat? Tyto otázky se čas od času objevují a pravděpodobně jsem si je někdy položil i já sám. Lehká opera, opéra comique a opereta nejsou úplně totéž, i když mají mnoho společného. Vzhledem k jejich podobnosti a k tomu, že se v průběhu času vzájemně ovlivňovaly, může docházet k záměně jejich pojmů. Lehká opera a opereta bývají používány zaměnitelně. Soubory, které se specializují na lehkou operu, ve svých sezónách častěji uvádějí kromě operety i klasické hudební divadlo. A přestože je hudební divadlo ve své současné podobě zcela odlišné od opery, lze tradici operety, lehké opery a opéra comique přičíst vlivy a předchůdce v jeho vývoji. Když si toto všechno uvědomíme, jaký smysl má překrývání těchto pojmů a žánrů?“

Opereta: Doslova znamená „malé dílo“ nebo „malá opera“. Opereta je lehčí operní styl, který vzešel z francouzského stylu opéra comique. Vzhledem k tomu, že celovečerní inscenace z repertoáru opéra comique byly stále vážnější, vznikla touha diváků vidět kratší a lehčí díla a kolem roku 1840 začaly vznikat operety, které tuto potřebu naplňovaly. Skladatel, zpěvák, libretista a dirigent Hervé se často zasloužil o vznik oficiální operetní formy. Opereta je v podstatě zkrácená opera s dialogy a často obsahuje jeden nebo více tanců. Johann Strauss II. byl známý tím, že si do operety zapsal jednu nebo dvě polky, a nezapomínejme ani na kankánovou hudbu, kterou psal Jacques Offenbach a další francouzští skladatelé!“

Opéra Comique: Doslova to znamená „komická opera“ a zjednodušeně řečeno se jedná o operu s dialogy a tancem. Francouzský žánr opéra comique vznikl z vaudevillů, satirických básní zhudebněných na tehdejší populární písně. Zatímco dříve tento žánr zahrnoval do svého repertoáru především komedie, v 19. století se rozšířil natolik, že se z něj stala opera s dialogy. S tím, jak se repertoár stával vážnějším, získávala comique spíše nové konotace „humanistické“ než „humoristické“. O Bizetově Carmen si nemyslíme, že je humorná, ale právě díky zobrazení reálných situací je považována za opéra comique v původní podobě, v jaké debutovala v pařížské Opéra-Comique. Pokud vám tato snaha o ztvárnění reálných situací v operních dílech připadá jako verismus, pak jste na správné stopě. Hledání „pravdy“ v realistických situacích v opéra comique se nakonec stalo jedním z několika vlivů na vznik operního žánru verismo na počátku 20. století.

Light Opera: V dnešní době se tento termín často používá jako souhrnné označení pro díla, která zdůrazňují ústřední roli hlasu stejně jako typická a „vážná“ opera, ale mají více dialogů a přímočarou citlivost, která je běžnější v dílech hudebního divadla. Lehká opera je téměř totéž co opereta, až na jednu malou technickou drobnost. V doslovném smyslu označuje lehká opera anglickou tradici, která vzešla z tradice baladické opery v 18. století, kdy se v komických hrách používaly písně na populární melodie. Tento původ je velmi podobný tradici francouzské opéra comique. Jak si lze představit, nebyly považovány za „rodinné“. V polovině 19. století začalo publikum vyhledávat díla, která byla více odlehčená. Když byla v roce 1857 v Covent Garden uvedena inscenace Offenbachovy „Velkovévodkyně z Gerolsteinu“, poptávka po operetě v Anglii vzrostla. Richard D’Oyly Carte nakonec pověřil libretistu W. S. Gilberta a skladatele Arthura Sullivana, aby společně napsali jednoaktovku, a výsledné dílo „Trial By Jury“ bylo počátkem dlouhé a úspěšné spolupráce této dvojice. I dnes můžeme na Gilberta & Sullivana pohlížet jako na ukázkový příklad lehké opery a operety v anglické tradici.

Musical Theatre: Jak již bylo zmíněno, vychází z tradice lehké opery a operety. Ve své současné a nejběžnější podobě je hudební divadlo v podstatě hrou se zpěvy a tanci. Zatímco operety a lehké opery jsou obsazovány klasicky školenými operními zpěváky, v inscenacích hudebního divadla mohou být použiti herci a tanečníci, kteří nejsou klasicky školenými zpěváky. Když si vzpomeneme na hudební filmy, které se staly populárními zejména od 40. do 60. let 20. století, žánr hudebního divadla otevřel mnoho příležitostí takovým osobnostem jako Gene Kelly, Frank Sinatra, Judy Garlandová, Bing Crosby a nespočet dalších, protože dokázali v různé míře zpívat, hrát a tančit. Tento stejný, ne-li větší důraz na dialogy a tanec ve vztahu k hudbě je to, co odlišuje hudební divadlo od opery a operety. Tím, že hudební divadlo integruje dialog, hudbu a tanec jako rovnocenné prvky, vzdává také hold svým předchůdcům.

Mezi opéra comique, lehkou operou, operetou a hudebním divadlem existuje velmi silná spojovací nit. Hlavním znakem, který je odlišuje, je množství dialogů a tance v poměru k množství hudby v daném představení. Zatímco v opéra comique, lehké opeře a operetě se tančí, v hudebním divadle vidíme nejvíce tanečních čísel. Všechny tyto žánry mají podobné počátky a i přes své odlišnosti jsou si stále velmi příbuzné. S ohledem na to všechno má nakonec smysl, aby operní soubor uváděl příležitostné inscenace operety a hudebního divadla. Stejně tak má smysl zařadit hudební divadlo do směsice „vážné“ opery, opéra comique, operety a lehké opery.