Před několika měsíci jsem se přihlásila do odstrašujícího čtenářského projektu, který byl zároveň skvělou příležitostí. Nebyla jsem si jistá, jak se mi podaří vměstnat tolik knih do svého rozvrhu, ale to byl pro Budoucí Daniku problém. Když se přehoupl leden, stal se z toho můj problém. Částečně kvůli špatnému plánování z mé strany a částečně kvůli obrovskému množství knih jsem si uvědomila, že budu muset po celý měsíc číst jeden román denně, abych to stihla do termínu.
No, já jsem čtenář. Miluji knihy. Ale mnohem víc času trávím čtením a psaním o knihách na internetu než skutečným čtením knih. Mým obvyklým tempem dočtu jednu nebo dvě knihy týdně. Musel bych číst asi pětkrát rychleji než obvykle, abych se udržel v tempu. Dvakrát ročně pořádám 24hodinové readathony a díky tomu jsem věděla, že je možné, abych si sedla a dočetla knihu na jedno nebo dvě posezení. Jedna věc je ale snažit se přečíst co nejvíc za jediný den. Něco jiného je snažit se udržet krkolomné tempo čtení po celý měsíc.
Jistě, kdyby čtení bylo mou prací na plný úvazek, nebyl by to problém. Bohužel takový sen nežiji. V lednu totiž začal nový semestr a já mám kromě různých internetových podniků ještě práci na částečný úvazek. A to ani nepočítám své dva psy v nouzi! (Ta jejich drzost, že chtějí být každý den venčeni.) S odhodláním a trochou podvádění se mi to podařilo. Tady je, co jsem udělala:
Zpravodaj o knižních nabídkách
Přihlaste se k odběru našeho zpravodaje o knižních nabídkách a získejte až 80% slevu na knihy, které skutečně chcete číst.
Především mám každý den téměř hodinu cesty autobusem na univerzitu, což znamenalo vyhrazený čas na čtení. Četl jsem také během oběda, kdykoli to bylo možné, a v minutách, kdy jsem přišel do třídy před začátkem výuky. Jakmile jsem dorazil domů, už jsem se vešel do 2-3 hodin čtení a obvykle jsem byl více než v polovině knihy. Udělal jsem si domácí úkoly, navečeřel se, možná se půl hodiny díval na televizi a zbytek času jsem strávil čtením. Obvykle jsem sotva stihl dočíst knihu na celý den, než jsem šel spát.
Přihlášením k odběru souhlasíte s našimi podmínkami používání
Některé dny mi to však nešlo. Měsíc je dlouhá doba na to, abych se věnoval jednomu projektu, a občas si mou pozornost vyžádaly i jiné věci. Bylo mi špatně a nestíhal jsem psát slova. Nebo jsem trávil čas s rodinou. Nebo mi nějaká kniha prostě trvala déle než jiné, protože měla větší počet stran nebo se prostě hůř četla. V takových dnech se musela přesunout na další den a já jsem strávila víkend tím, že jsem se snažila vše dohnat.
To, co mi to ale opravdu umožnilo, bylo, že jsem nečetla každé slovo každé knihy. Obecně platí, že knihy, které čtu pro potěšení, nepročítám. Pokud je to zadaná četba, ze které potřebuji získat konkrétní informace, jistě, zalovím v ní a zbytek budu ignorovat. Ale u knih, které se rozhodnu vzít do ruky, budu často číst stejný odstavec znovu a znovu, protože ho stále náhodně přeskakuji, jen abych se ujistil, že jsem zachytil každé slovo. To během této čtenářské výzvy nebylo možné. Musela jsem číst knihy, které mě nebavily, a už u první nebo druhé kapitoly jsem věděla, že se nedostanou na první místo mého seznamu. Přesto jsem se zavázala, že ji dočtu do konce, takže jsem ji prolistovala. Přečetla bych to, co mě zaujalo, a nechala bych oči přejíždět po pasážích, které mě nezajímaly. Četla jsem dialogy a ignorovala scenérie. Pečlivě jsem četl klíčové body děje a spojovacím scénám jsem věnoval jen poloviční pozornost.
Od nutnosti pročítat některé romány jsem se osvobodil. Při čtení nevidím v hlavě jasné obrazy (ne úplná afantazie, ale docela blízko), což znamená, že mě většina vizuálních popisů v románech nudí. Protože se to nepromítne do obrázku, jsou pro mě tyto pasáže v podstatě nepoužitelné, pokud se nechci snažit zapamatovat si tyto vlastnosti („Dobře, takže obývací pokoj je vlevo, když vejdete do dveří, a pak jeho ložnice je vpravo hned za schody…“). Byla to úleva dát si svolení ty body prostě přeskočit, když jsem z toho nic neměla. Bylo mnohem příjemnější číst knihu, kde se mi líbil jen jeden aspekt nebo postava, když jsem se na něj mohla soustředit a zbytek jsem si dovolila přeskočit.
Takže co se stalo, když jsem četla knihu denně? Ovládla můj život. Nebyl jsem schopen dělat nic jiného. Rád čtu, ale baví mě i jiné věci. Nebyla jsem schopná trávit tolik času se svým partnerem, kolik bych chtěla. Byla jsem ve stresu. Nechodila jsem s přáteli na obědy. Knihy, které bych si obvykle vychutnávala, jsem musela překonávat silou. Vždy jsem jedním okem sledovala počet stránek místo obsahu. Nebylo to nejlepší využití mého času.
Na druhou stranu jsem samozřejmě četla hodně. Až budu moci přidat knihy na svůj účet na Goodreads, bude to (pro mě) vypadat působivě. Když si spolužáci stěžovali na množství domácích úkolů, mohla jsem se na ně podívat mrtvýma očima a říct: „Taky jsem každý den četla nějakou knihu.“ A oni se na mě zděšeně podívali. Ale celkově bych řekla, že klady nepřevažují nad zápory. Své nové dovednosti v oblasti skimmingu si vezmu s sebou a plně hodlám skimovat všechny scenérie, na které v budoucnu narazím. Bylo také příjemné vědět, že jsem schopná přečíst jednu knihu denně a pravděpodobně bych mohla číst víc, než čtu, aniž by mi to zcela pohltilo život. Doporučila bych číst knihu denně? Ne, ledaže a) čtete asi dvakrát rychleji než já nebo b) je to vaše práce. Jinak si myslím, že si všichni můžeme oddechnout. Čtení není závod a a všichni zemřeme s knihami na našich TBR. (Cože? To vám raději v určitém okamžiku dojdou knihy, které chcete přečíst?)