Pokud jste někdy sledovali kreslený seriál Ren a Stimpy, víte, že jedním z největších nebezpečí vesmírných letů je „vesmírné šílenství“. Pouze vystavení izolaci a všudypřítomnému záření hlubokého vesmíru může animovanou čivavu přivést do takového stavu šílenství.
Co se stane, když stisknou tlačítko pro vymazání historie? Možná něco dobrého? Možná něco špatného? To se asi nikdy nedozvíme.
Ren a Stimpy samozřejmě nebyli prvním fiktivním příběhem o lidech, kteří při letu do inkoustové temnoty vesmíru ztratili koule. Byli tu Plenitelé z Firefly, ten šílený ruský kosmonaut v Armageddonu, skoro všichni ve filmu Sunshine a byl to problém každé druhé epizody Star Treku.
Podle filmů a televize, pokud máte vesmírné šílenství, čeká vás a vaše spolucestující drsná jízda. Když budeš mít štěstí, budeš mít jen halucinace těch známých vesmírných sirén, které tě budou prosit, abys sundal svou vesmírnou helmu a připojil se k nim na věčnost támhle na tom asteroidu.
Stejně tak ale můžeš začít vraždit, obrátit se proti svým kolegům z posádky a zabíjet je jednoho po druhém jako temnou oběť černé díře, která pohání hvězdný pohon tvé lodi. A ať už uděláš cokoli, nedívej se příliš dlouho na ten pulsar s jeho hypnotickým, rytmickým pulsem. Izolace, mimozemské psychovlny, temný šepot eldritských bohů k tobě promlouvají přes papírově tenkou blánu příčetnosti. Když se vydáme do vesmíru, čeká nás jen šílenství?“
Pokud jsi někdy strávil nějaký čas mezi lidmi, víš, že i tady na Zemi máme svůj díl duševních chorob. Nemusíte cestovat do vesmíru, abyste trpěli depresemi, úzkostmi a dalšími duševními poruchami.
Jakmile budeme na oběžné dráze nebo budeme dovádět na povrchu Marsu, zažijeme svůj díl lidských fyzických a duševních slabostí. Do vesmíru si s sebou vezmeme naši základní lidskost, včetně našich mozků.
Podle Národního ústavu duševního zdraví trpí 18 % americké populace, tedy 40 milionů Američanů, nějakou úzkostnou poruchou. V průběhu jednoho roku prodělalo 6,7 % dospělých závažnou, ochromující depresivní epizodu.
Pokud nezlepšíme výsledky léčby duševních poruch zde na Zemi, můžeme očekávat podobné výsledky i ve vesmíru. Zvláště jakmile učiníme průzkum o něco bezpečnějším a nebudeme se zabývat naším bezprostředním vystavením vesmírnému vakuu. Zhorší však cesta do vesmíru situaci?“
NASA provedla dvě studie o psychologickém zdraví astronautů. Jednu pro kosmonauty a astronauty na vesmírné stanici Mir a druhou studii pro lidi na Mezinárodní vesmírné stanici. Jednou týdně testovali jak lidi ve vesmíru, tak jejich pozemní podpůrný personál, aby zjistili, jak jsou na tom.
Ačkoli hlásili určité napětí, během mise nedošlo ke ztrátě nálady nebo soudržnosti skupiny. Posádky měly lepší soudržnost, když měly na palubě efektivního vedoucího.
Izolace při práci v těsném prostoru byla intenzivně studována zde na Zemi, u posádek ponorek a izolovaných skupin na výzkumných základnách v Antarktidě.
Na začátku letošního roku vyšla posádka simulovaných astronautů z Marsu nezraněná z ročního izolačního experimentu na Havaji. Šest členů mezinárodní posádky bylo součástí experimentu Hawaii Space Exploration Analog and Simulation, jehož cílem bylo zjistit, co by se stalo s potenciálními průzkumníky Marsu, vycpanými po dobu jednoho roku na povrchu rudé planety.
Svůj habitat o rozloze 110 metrů čtverečních nemohli opustit bez skafandru. Co hlásili? Většinou nudu. Nějaké mezilidské problémy. Teď, když jsou venku, jsou někteří z nich dobří přátelé a ostatní s nimi pravděpodobně nebudou v kontaktu nebo jim nebudou věnovat příliš velkou pozornost ve svém facebookovém kanálu.
Podtrženo a sečteno, nezdá se, že by izolace a těsný prostor představovaly příliš velké riziko. Tedy nic, s čím bychom se jako lidé nebyli zvyklí potýkat.
Je tu však ještě jeden problém, který se projevil a který může být mnohem závažnější: vesmírná demence. A nemluvíme o písničce od Muse.
Podle vědců z Kalifornské univerzity v Irvine způsobí dlouhodobé vystavení záření hlubokého vesmíru značné poškození našich křehkých lidských mozků. Nebo se to alespoň stalo skupině krys, které se koupaly v záření v Laboratoři kosmického záření NASA v newyorské Brookhavenské národní laboratoři.
Po čase by poškození jejich mozků způsobilo u astronautů typ demence, která způsobuje úzkost. K tomu jsou náchylní i pacienti s rakovinou mozku, kteří jsou ozařováni.
Během měsíců a let mise na Mars by astronauti i s ochranou přijali velkou dávku radiace, jejíž účinky by byly škodlivé pro jejich tělo i mozek. Ve skutečnosti by se i po návratu astronautů na Zemi mohl jejich stav zhoršit, objevily by se větší úzkosti, deprese, problémy s pamětí a ztráta schopnosti rozhodování. To je vážný problém, který je třeba vyřešit, pokud mají lidé žít dlouhou dobu mimo ochrannou magnetosféru Země.
Ukázalo se, že vědeckofantastické vesmírné šílenství není skutečná věc, ale zápletka, stejně jako warp pohony, teleporty a světelné šavle.
Izolace a těsná blízkost není velký problém, už jsme se s tím setkali a pořád můžeme s lidmi pracovat, i když je nesnášíme a to, jak chlemtají kafe a opírají se o židli, i když se ta věc totálně rozbije a oni si ublíží. A oni s tím nepřestanou, bez ohledu na to, kolikrát je požádáme, aby toho nechali.
Znovu opakuji, že radiace ve vesmíru je velký problém. Je tam, je všude a my nemáme skvělý způsob, jak se před ním chránit. Zvláště když nám ničí mozek.
Podcast (audio): Stáhnout (délka: 6:15 – 2,2 MB)
Přihlaste se k odběru: Podcasty Apple | RSS
Podcast (video): Stáhnout (Doba trvání: 6:17 – 81.6MB)
Přihlásit se k odběru: Apple Podcasts | RSS