Bylo mi 16 let
Dali mi nové jméno a pak mě zdrogovali. Kapačka se mi nelíbila. Táta mě držel za ruku, ale já se začala strašně vrtět. Zvýšili mi dávku léků a odvezli mě pryč. Byla mi hrozná zima, tak mi dali deku. Počítala jsem pozpátku od 100…99…98…
Konec.
Konec života mého prvního dítěte.
Vždycky mi bylo divné, když jsem byla těhotná se svým prvorozeným, protože se mě lidé vždycky ptali: „Je to tvoje první dítě?“ „Ne,“ odpověděla jsem. Tuhle otázku jsem nesnášela. Nevěděla jsem, jak na ni odpovědět.
„Hm, ne, své první dítě jsem zabila, tohle bude moje druhé.“
„Tohle je moje první dítě. To by nefungovalo. „Moje první je v nebi.“ To by taky nefungovalo, lidi by si mysleli, že jsem potratila. Přistála jsem na: „Tohle je moje a manželovo první.“
Už je to 23 let, co jsem podstoupila potrat. I když mi bylo odpuštěno a byla jsem osvobozena z otroctví, ve kterém jsem kdysi byla, vzpomínky na tu dobu v mém životě a na mé osudové rozhodnutí při vzpomínce stále tak hluboce bolí.
Nikdy nezapomenu, když jsem zavolala tátovi, že jsem těhotná. Byl ke mně tak laskavý a milující. Nikdy také nezapomenu na slova, která vypustila z úst mé babičky, když jsem jí řekla totéž: „Postarám se o to.“ Vždycky jsem si myslela, že je to pravda. Cože?“ „Ne, já si to dítě nechám.“
O tři měsíce později se o „to“ postarala.
Ty tři měsíce, kdy jsem byla těhotná, když mi bylo šestnáct, byly asi tři nejtěžší měsíce mého života. Byla jsem velmi nemocná, cítila jsem se velmi osamělá a byla jsem zmítána směry, na které jsem nebyla připravena. Každý měl řešení mého „problému“, ale nikdo nechtěl slyšet to moje. Chtěla jsem si dítě nechat… zpočátku. Myslela jsem si, že bych se mohla vdát a založit rodinu. Po rozhovorech s ostatními, kteří mi říkali, jak bych přišla o tak důležité věci, kdybych měla dítě, jako je ples, jsem si řekla, že bude lepší, když dítě dám někomu, kdo děti mít nemůže. Kdepak, ani tenhle nápad se lidem nelíbil. Během té doby se máma z celé situace úplně vypsala. Skoro ji to celé otupilo. Měla své vlastní démony, se kterými se musela vypořádat, a nedokázala zvládnout ty moje. Můj táta, skvělý otec, se rozhodl, že potrat bude nejspíš lepší volba. Nemyslím si, že tomu opravdu věřil, ale měl své vlastní tlaky. Jedna osoba v mém životě dokonce chtěla dítě pro sebe, ale já bych nesnesla, aby taková osoba vychovávala mé dítě. Zmínila jsem se, že moje babička, kterou jsem považovala za svou „nejlepší kamarádku“, se mnou v té době přestala mluvit? Ani se na mě nepodívala. Poslední kapkou bylo, když mě přijela navštívit moje druhá babička. Přesvědčovala mě, že potrat by byl opravdu tím nejlepším rozhodnutím. Mluvila se mnou tak laskavě a projevovala mi lásku. V té chvíli jsem zoufale hledala jakékoli známky toho, že jsem milovaná, a tak jsem hned souhlasila, že půjdu na potrat.
Šla jsem k lékaři, který měl potrat provést. Měl tu drzost mi říct, že „jen blázen dělá dvakrát stejnou chybu“. Vypadal tak moudře… Zajímalo by mě, kolik chyb za svůj život udělal.
Večer před „zákrokem“ jsem poprosila dítě, aby mi odpustilo. Držela jsem se za bříško a plakala.
Přišel den a táta mě doprovodil do nemocnice. Ano, do nemocnice, ne na místní potratovou kliniku. Doktor si myslel, že mi bude lépe, když budu v nemocnici, kde mě mohou úplně uspat… omámit do bezvědomí. Dokonce mi nechal změnit jméno, aby nebyl žádný záznam o tom, že jsem byla na potratu… Měla jsem přece dost významnou rodinu. To odpoledne jsem na potratu nebyla já, ale Sandy Charles. Sandy Charlesová se toho dne vzdala naděje… Sandy Charlesová si nechala píchnout jehlu do ruky, drogy do žil a vraha do svého soukromí. Sandy Charlesová nabídla své dítě na porážku.
Dva dny jsem spala. Když jsem se probudila, byla jsem u babiček, u té, která se mnou předtím nemluvila, ale teď mi s úsměvem servírovala toasty. Nastěhovala jsem se k ní… bylo to tak lepší. Snědla jsem toast. O mém potratu se nikdy nemluvilo. Byl to nový den. Jako by se to nikdy nestalo.
Pod prudkou zářivkou
mi nabídla ruku, abych se jí držel
nabízela stabilitu a klid
a já drtil její dlaň
přes štípnutí-táhnout vítězně
můj úsměv nepřesvědčivý
na tom sterilním bojišti, které vidí
jen oběti
nikdy ne hrdiny
moje srdce dosáhlo absolutní nuly
-Ani Difranco
Byl to můj poslední rok na vysoké škole. Slzy mi stékaly po tváři, když jsem vzlykajíc padla na kolena a volala k Pánu: „Co je to se mnou! Jsem na dně a nemohu jít níž. Prosím, pomoz mi.“ Temnota se plížila po celém mém duchu a já byl vyčerpaný. Oči se mi klížily a kosti sotva držely mé tělo. Byl jsem v propasti zoufalství.
„Trpělivě jsem čekal na Hospodina; obrátil se ke mně a vyslyšel mé volání…“
Chtěl jsem se stát poradcem a potřeboval jsem nějaké zkušenosti do svého životopisu. Věděl jsem o malém místě asi dva bloky od mého bytu, kde by mi mohli poskytnout praxi. Když jsem si pročítala jejich žádost, zarazila mě jedna z otázek: „Co víte o potratech?“. Pomyslela jsem si: „Nic… hmmm… raději si o tom seženu nějakou knížku.“ Ano, byla jsem tak odtažitá. Našla jsem si knihu Zakázaný smutek, nevyřčená bolest potratů a pustila se do jejího čtení, abych byla schopná napsat odpověď na otázku v přihlášce. Zašla jsem do malé kavárny, posadila se do pohodlného křesla se zápisníkem a perem připraveným dělat si poznámky. Ten den však papír nezaplnil inkoust, ale slzy. Stál jsem tváří v tvář své skryté bolesti.
„Vytáhl mě z té slizké jámy, z bahna a močálu…“
Vrátil jsem se do malého podniku dva bloky od mého bytu. Shodou okolností to byla klinika pro krizové těhotenství. Shodou okolností to bylo také místo, kde pracovala úžasná, laskavá, jemná a milující žena, která poskytovala poradenství ženám po potratu. Řekla jsem jí: „Myslím, že Pán chce, abych se vypořádala se svým potratem.“ A ona mi řekla: „Nevím. Vzala mě pod svá křídla a prošly jsme biblickým studiem Odpuštěno a osvobozeno. Poskytla mi bezpečné místo, kde jsem mohla bez ostychu prožívat všechny své emoce – popírání, hněv, depresi… (ano, byla jsem dokonalým příkladem stádií smutku). Byl jsem schopen přiznat svůj hřích, truchlit nad ztrátou a přijmout odpuštění a milost. Konečně jsem cítil, že mé nohy začínají stát na něčem… na někom skutečném.“
„Postavil mé nohy na skálu a dal mi pevné místo k stání…“
Můžu obejmout ženy. Ha! Vím, že to zní směšně, ale je to jeden ze způsobů, jak jsem byl uzdraven. Součástí mé bolesti byla i nedůvěra k ženám, a pokud se mě nějaká pokusila obejmout, dokonce i kamarádka, ztuhla jsem. Byl jsem tak zazděný. Pokud mě teď někdy potkáte, obejměte mě a já se rozplynu. Jsem také schopná sledovat reklamy pro život a neodejít z místnosti. Dokážu se usmívat, když vidím malé děti, místo abych se rozplakala. Mohu plně obejmout své vlastní děti a vědět, že je v pořádku mít z nich radost, Bůh mě za můj hřích potratu nepotrestá – tento trest za mě už vzal Ježíš Kristus na kříži. Jsem svobodná. A víte, co ještě? Mohu vyprávět svůj příběh. Jsem zahrnuta milostí a ochranou… Jsem milována a je mi odpuštěno. Hanba, kterou jsem kdysi nesla, leží u paty kříže; Satan nade mnou nemá žádnou moc. Bůh je jediný, kdo má moc říct mi, kdo jsem… a já jsem jeho.“
„Vložil mi do úst novou píseň, chvalozpěv na našeho Boha. Mnozí to uvidí a budou se bát a vloží svou důvěru v Hospodina.“ Žalm 40, 1-3
Jako jakýsi dodatek se chci podělit o krásnou a hlubokou věc, kterou pro mě Bůh udělal. Jednou z věcí, kterou jsem opravdu chtěla vědět, bylo pohlaví mého dítěte, abych je mohla pojmenovat. Pán mi dal sen. Ve snu mě objímal světlovlasý, jasně modrooký chlapec, kterému bylo asi sedm nebo osm let, a říkal mi, že je to v pořádku. Pořád jsem mu říkala, že mě to mrzí, ale on jen opakoval, že je to v pořádku a že mě jednou zase uvidí. Jmenoval se David.
„On uzdravuje ty, kdo mají zlomené srdce, a obvazuje jejich rány“. Žalm 147,3