阅读中文版本，请点击这里
Milý Kobe,
To bude těžké. Ale musím to ze sebe dostat. Všichni se pro mě a Kobeho ukliďte.
Uklidit barvu pro Chucka a Kobeho, naposledy.
Kobe Bean Bryant….
Můj člověk.
Když jsem tě poprvé viděl, jak jdeš proti Black Jesusovi, když ti bylo 18 let, věděl jsem, že jsi zabiják. Tehdy jsem si uvědomil, že se staneš legendou této hry. Ten večer jsi na Mikea šel tvrdě. Žádný strach. Z toho, jak jsem tě za ta léta míjel v dopravě, jsem věděl, že jsi pes. Ale když jsem tě viděl, jak jdeš takhle po Black Jesusovi?
Tu jsem poznal, že jsi spřízněná duše.
Možná jsme vyrůstali v jiných podmínkách, ale když jsem tě viděl na hřišti a jak tvrdě do toho jdeš, věděl jsem, že jsme vyrůstali ve stejné mentalitě. Nebyl jsem vysoký – ale v mé mysli jsem chtěl být každý večer na hřišti obrem. Ty jsi měl metr šedesát a mohl jsi skórovat i ve spánku. Ale to nestačilo. Snažil ses být tím nejlepším, kdo to kdy dokázal.
Každý říká, že chce být takový. Ale ne každý je ochotný obětovat to, co je k tomu skutečně potřeba.
Pamatuješ, jak jsem poprvé přišel do L. A. v našem nováčkovském roce? Vyzvedl jsi mě v hotelu, šli jsme se najíst a ty ses mě zeptal, co budu dělat později.
Řekl jsem, že jdu do klubu. Vždyť jsme v L.A.! Jdu do klubu, Kobe. No tak, chlape.
A co jsi řekl?“
„Jdu zpátky do posilovny.“
Jsi asi jediný chlap v historii hry, u kterého ta mystika nebyla přehnaná. Mamba nebyl žádný mýtus. Ani to ti nesloužilo ke cti. Jednu, dvě, tři hodiny ráno jsme věděli, kde jsi.
Já a ty, pokaždé, když jsme vstoupili na palubovku, jsme šli do války. Ale nebyla to nevraživost. Nikdy mezi námi nebyla žádná nevraživost. Bylo to, jako když se mlátí zápasníci v těžké váze. A pak při gongu už to byla jen láska a respekt. Velikost potřebuje společnost a my jsme potřebovali jeden druhého. Mike potřeboval Prince stejně jako Prince potřeboval Mikea. Tyson potřeboval Holyfielda, jako Holyfield potřeboval Tysona.
Každý potřebuje člověka, který mu řekne: Jé, ty jsi s*áč, co? No, já jsem taky sráč.
Velkolepost potřebuje společnost a my jsme potřebovali jeden druhého. Mike potřeboval Prince, stejně jako Prince potřeboval Mikea.
A ty jsi byl sráč. Byl jsi ten nejtvrdší chlap, jakého jsem kdy v téhle hře viděl. Nejchladnokrevnější sériový vrah, jakého jsem kdy viděl. Nejzuřivější soupeř, jakého jsem kdy viděl. Vzpomínám si, jak jsem slyšel historku, že jsi byl na cestách a díval ses na sestřihy toho, jak jsem v našem nováčkovském roce pustil Knicks v Garden 35 bodů, a naštval ses tak, že jsi rozmlátil hotelový pokoj a začal jsi mě zkoumat, jako bys byl v CIA. „SEŽEŇ MI SLOŽKU O A.I.“ – Vsadím se, že to tak bylo. Studoval jsi, jak velcí bílí žraloci loví tuleně v Tichém oceánu a tak.“
Na té historce se mi líbí, že je to pravda. Takový byl prostě náš vztah. Dva chlápci, kteří se navzájem posouvají k velikosti. Když jsi příště projížděl Filadelfií, byl jsi VŠUDE v mých s*ačkách. Nebyl žádný poloviční krok. Každý první krok jsem musel udělat na sto procent. Máš metr šedesát a bylo to, jako bys mě chtěl hlídat. Chtěl jsi tu výzvu. Chtěl jsi mi ukázat, že jsi ten největší drsňák, co kdy hrál tuhle hru.
A já nechtěl na druhé straně žádnou část Kobeho Bryanta!!!!!.
Člověče, sakra ne!!!!!!
Nebudu ti bránit. Nikdo vám v tom nebrání. Byl jsi KOBE a chtěl sis tam dělat, co jsi chtěl – protože jsi byl sniper, zabiják, chladnokrevný vrah… a teď o tobě mluvím v minulém čase a pořád mě to dojímá.
Stále mi to nepřipadá skutečné.
Byl jsi můj člověk.
Ve finále 2001 jsme do sebe šli jako bojovníci. Ne z nějakého hněvu nebo nenávisti – to někteří lidé nikdy nedokázali pochopit. Ne z nenávisti. Z obdivu. Z lásky.
Nedokážu říct, kolik fotek jsem viděl, jak si s tebou na čáře trestných hodů povídáme svoje a jen se usmíváme.
Člověče, kdo sakra prohraje titul v NBA s průměrem 33 bodů na zápas?
Jak chceš sakra dosáhnout takového průměru 35, chlape?“
Proč jsi to musel udělat?“
Musel jsi to udělat, protože jsi to ty. Protože jsi Kobe Bean Bryant. Protože jsi přímo obr. Nejspíš jsi mě každý večer sledoval, jak to dělám ve SportsCenter, tak 41, co? Dovol mi 43 – uvidíme, jak se ti to bude líbit, Chucku.
Vždycky jsem si věřil. Věděl jsem, co umím. Byl jsem střelec. Byl jsem vítěz. Dělal jsem to po svém. Vyhrál jsem několik zápasů. Ale byl jsi šampion. Získal jsi prsteny. Máš prsteny na prstenech. Milovali tě po celém zatraceném světě a milovali tě i u nás doma. Moje nejstarší dcera milovala Kobeho Bryanta. Vždycky chtěla, aby táta vyhrával, nechápej mě špatně – ale taky chtěla, aby Kobe vypadl.
Moje děti do mě bušily, jak chtějí Kobeho Adidase, až vyjde!!!!. Houpaly se na číslech 8 a 24, protože jsi byl jeden z jejich hrdinů. A když to řeknu upřímně? I pro mě jsi byl hrdina. I když jsi byl mladší než já, vzhlížel jsem k tobě kvůli tomu, kolik jsi obětoval, kolik jsi téhle hře dal.
Nedokážu říct, kolik jsem viděl fotek, na kterých jsme s tebou na čáře trestných hodů, jak si povídáme a jen se usmíváme.
Kdykoli se mě někdo zeptá: „Kdo je nejlepší ze všech?“
Nebudu ti do toho kecat. M.J. je vždycky číslo 1. Vím, že ty bys řekl to samé. Černý Ježíš, to je G.O.A.T.
Ale číslo 2?“
„Číslo 2, vždycky řeknu, že je to Kobe Bryant.“
Nikdo nebyl drsnější než ty. Nikdo ze mě nedostal víc. Jsme navždy spojeni v této hře – v tomto životě.
Jenom bych si přál, abychom měli víc času.
Je to zvláštní, nevím, jestli jsem ti to někdy říkal, ale jedna z mých nejoblíbenějších vzpomínek je, že jsem se na tebe přišel podívat do L.A., když vyřadili osmičku a čtyřiadvacítku. Komu je sakra taková zima na tak dlouho, že si nechá na trámy vyvěsit DVĚ různá čísla? Ten okamžik jsem si nemohl nechat ujít ani za nic na světě. Ale víš, co je na tom tak šílené? Všichni ve Staples Center se ke mně chovali, jako bychom jim vyhráli prsteny v roce 2001. Ochranka mi dělala různé problémy, když jsem se snažil dostat dolů na parket, člověče!!! Vyhráli jste, Los Angeles!!!
Snažil jsem se dostat na hřiště, abych vám pogratuloval, jako: To je můj člověk. A ochranka na mě kouká jako na blázna.
Hahahaha, vyhráli jste!!!! Y’all got all the rings!!!
Člověče, když jsem se konečně dostal na palubovku a objal tě a ty jsi držel v náručí svou holčičku… to byl moment, na který nikdy nezapomenu. Byl jsem prostě šťastný, že tam můžu být. Byl jsem šťastný, že jsem součástí odkazu, kterým je Kobe Bean Bryant.
Kam se poděl čas, chlape? Ta první cesta do L.A. jako by byla teprve včera. Byli jsme ještě děti a všechno jsme měli před sebou.
„Co budeš dělat později?“
„Jdu do klubu.“
„Jdu zase do posilovny.“
Nikdy na to nezapomenu.
Ještě nejsi tady na zemi, ale taky nejsi pryč. Stačí vyslovit jméno Kobe Bryant a vzpomínky se ve zlomku vteřiny vrátí.
Vidím tě, jak ukazuješ prstem do vzduchu a odcházíš z hřiště poté, co jsi Torontu nasázel 81 bodů.
Vidím tě, jak skáčeš do vzduchu stejně jako MJ poté, co jsi vyhrál titul.
Vidím tě, jak stojíš vedle mě na čáře trestných hodů, usmíváš se, ani nic neříkáš – jen se na mě díváš jako: Je to na to, Chucku.
Ty vzpomínky nikam nezmizí.
A ano, budeme plakat.
Stále budeme někdy plakat, když si vzpomeneme, že jsi opravdu pryč.
Ale budeme se usmívat jako svině, když si na ty vzpomínky vzpomeneme.
Věru nevím, jak mám takový dopis uzavřít. Opravdu nevím, jak se rozloučit s legendou NBA, otcem, manželem, přítelem. Opravdu nemám vhodná slova.
Vím jen, že … tě mám rád, bratře.
S pozdravem,
Chuck
.