Vážený terapeute,
před několika měsíci jsem musel přerušit komunikaci se svým 30letým bratrem. Po mnoho let jsme měli nestálý vztah, zčásti proto, že je vyléčený narkoman. Když pil nebo užíval, došlo k řadě opravdu hrozných incidentů, ale vždy jsem předpokládal, že jakmile vystřízliví, budeme schopni náš vztah napravit (nebo alespoň zlepšit). Bohužel jeho střízlivost nebyla tím zázračným řešením, v něž jsem doufala.“
Máme rozdílné politické názory, představy o pohlaví a úroveň vzdělání. Kdykoli jsme spolu osobně, pronáší hanlivé poznámky o lidech, kteří jsou vzdělaní, křičí na lidi s odlišnými politickými názory a celkově vytváří neuvěřitelně nepříjemnou atmosféru. S mým otcem jsme také opravdu rozdílní, ale dokázali jsme si udržet vztah, protože se nebavíme o politice a náboženství. S mým bratrem to ale došlo tak daleko, že i když se snažím stanovit zdravou hranici a říct něco jako: „Takhle se mnou mluvit nemůžeš,“ obviní mě, že si „hraju na oběť“, a pak křičí dál.
Nyní už s ním nebydlím ve stejném státě, takže nemluvit s ním je snazší než dřív, ale pořád jsme měli něco jako vztah až do doby před několika měsíci, kdy mi poslal ošklivou zprávu na Facebooku v reakci na něco, co jsem napsal. Poté jsem si ho zablokovala, protože jsem nechtěla, aby se ke mně takhle choval znovu. Od té doby se mi ozval jen tehdy, když mi napsal, že moje matka je v nemocnici, i když tam nebyla, což bylo super manipulativní. Za nic z toho se mi neomluvil.
Těžké je, že oba moji rodiče s ním stále udržují vztah. To mě opravdu zraňuje, protože i když vím, že jsou to jeho rodiče, nemůžu si pomoct, ale mám pocit, že se rozhodli neuznat jeho hrubé chování vůči mně. Moje matka řekla, že chápe, proč s ním nechci mít vztah, což mě utvrzuje, ale pak se zmíní o tom, že k němu chodí domů nebo že k němu chodí na návštěvu on a jeho přítelkyně, a já jsem prostě bezradná. Díky tomu, že s ním rodiče udržují vztah, mám pocit, že jsem buď jediná, kdo má zdravé hranice, nebo totální mrcha, že jsem ho odstřihla.“
Další v této sérii
Nemluvit s ním mi zatím připadá zdravé a bezpečné, ale taky mám pořád pocit, že mám otevřenou ránu, která se prostě nehojí. Máte nějakou radu, jak tuto situaci zvládnout?“
Lauren
Chicago
Milá Lauren,
To, co prožíváte, je zármutek – a s ním typický smutek, hněv a dokonce i pocit viny, který mnoho lidí cítí v reakci na významnou ztrátu. Možná vám to připadá zvláštní vzhledem k tomu, že jste se rozhodla odloučit od svého bratra, abyste se cítila méně smutná a rozzlobená. Ale odcizení, i když přináší velkou úlevu, téměř vždy zahrnuje také ztrátu.
Uvědomuji si, že pro vás výhoda, že nemusíte zažívat bratrovo rozčilující chování, převažuje nad vyhlídkou na interakci s ním, takže to možná nepovažujete za ztrátu. Ale pokud si ztrátu nepřipouštíš (nebo si ji neuvědomuješ), možná budeš mít problém udržet úlevu a smutek zároveň – a abys pomohl tuto ránu zahojit, budeš muset udělat právě to.
Předtím, než se budeme zabývat tím, co bys mohl dělat s rodiči, se tedy podívejme na ztrátu. Říkáte, že jste ještě před několika měsíci měla s bratrem „něco jako vztah“, a jakkoli byl tento vztah obtížný, zajímalo by mě, jestli se části z vás po bratrovi stýská – ne po niterném prožitku jeho výbušného chování, ale po čemkoli jiném, co mezi vámi existovalo jak v dospělosti, tak v dospívání. Přerušením kontaktu s bratrem ztrácíte spojení s vaší společnou historií, což vám může připadat významné, protože tato společná historie zahrnuje zážitky, které kromě vás dvou nikdo nesdílel. Navíc jste ztratili někoho, kdo vás (a vaše rodiče) zná tak, jak by to dokázal jen někdo, kdo vyrůstal ve stejné domácnosti.
Z tohoto důvodu se mnozí terapeuti domnívají, že odcizení, i když je nakonec tou nejlepší volbou, by mělo být považováno za poslední možnost – že před přerušením vztahů by lidé měli prozkoumat, jak se před problematickým členem rodiny ochránit a zároveň udržet nějaký kontakt. Samozřejmě, ne vždy je to schůdné nebo žádoucí, ale i v takovém případě může být proces truchlení snazší, pokud lidé vědí, že důsledně zvažovali i jiné cesty.
Například bylo moudré, že jste se snažili vytvořit hranice kolem bratrova chování, ale mnoho lidí se mylně domnívá, že účinné hranice jsou ty, které vnucujete druhým („Takhle se mnou mluvit nemůžeš“). Problémem tohoto nastavení je, že lidé nemusí chtít dělat to, co po nich žádáte. Účinná hranice je něco, co si stanovíte pro své vlastní chování:
Další věc, kterou je třeba si zapamatovat v souvislosti s hranicemi, je, že jsou méně účinné, pokud se o nich mluví v zápalu okamžiku. Pokud tvůj bratr říká věci, které tě rozčilují, a má předvídatelný vzorec eskalace, žádat ho, aby přestal, když je v tomto vyhroceném stavu, situaci jen zhorší. To, co chce, je přesně to, co chcete vy – být vyslechnut a pochopen – i když na to jde nevhodným způsobem. Produktivnějším přístupem by mohlo být oslovit ho zhruba o týden později a požádat ho o schůzku – třeba v kavárně, protože lidé bývají na veřejných místech méně výbušní – a až to uděláte, říct něco jako: „Jsem opravdu rád, že se scházíme, protože jsi můj bratr a vím, že mezi námi bylo hodně třenic. Zranil jsi mě způsobem, který si možná neuvědomuješ, a umím si představit, že i já jsem tě zranil způsobem, který si možná neuvědomuji. Vím, že se svými názory na spoustu věcí nesouhlasíme, ale rád bych našel způsob, jak mít i přes tyto rozdíly mezi námi klidný vztah. Máš o to také zájem?“
Nevím, jestli jsi s bratrem vedl rozhovor právě tímto způsobem (obsah, tón, načasování – bez jakékoli zmínky o tom, co se ti na jeho chování nelíbí, což jen podněcuje hádku), ale odhaduji, že veškeré pokusy o komunikaci s ním v tobě zanechaly pocit frustrace a naprostého nevyslyšení.
Tím se dostávám k tvým problémům s rodiči. Přerušení kontaktu, jak jste to udělala s bratrem, je jednak způsob, jak se chránit, jednak volání po tom, abyste byla vyslyšena – jediný způsob, jak mě uslyšíte, je, když vás opustím. Ale není to jen váš bratr, kdo chce, aby slyšel vaši bolest; součástí této dynamiky jsou i vaši rodiče. Zdá se, že máš pocit, že jediný způsob, jak se dozvíš, že tvůj křik uslyší, je, když odříznou i tvého bratra. Existují však i jiné způsoby, jak je přimět, aby tě vyslyšeli – pokud jsi ochotná jim naslouchat.
Především zvaž, že mají svou vlastní bolest, a to dvojí: bolest z toho, že vidí, jak jejich syn bojuje, a bolest z toho, že vidí, jak jejich dcera trpí. Za druhé si uvědomte, že i když s ním mohou mít soucit, protože jeho chování není zaměřeno na ně, neznamená to, že nemají soucit také s vámi. Zatřetí se snažte nepostavit jejich lásku do pozice meritokracie – já jsem ten „hodný“ sourozenec, měli by mě mít raději. A z toho plynoucí důsledek: Protože mě milují víc, měli by svou lásku projevit tím, že se budou vyhýbat osobě, která mi ublížila.
Místo toho se s nimi můžete podělit o svou bolest, aniž byste vyžadovali, aby udělali, nebo dokonce souhlasili s tím, co jste udělali vy. Jedna věc je říci „jsem smutný ze situace s mým bratrem“ a druhá je žádat o jejich výslovné požehnání, aby se rozhodli nebýt s ním v kontaktu nebo aby sami kontakt přerušili. Svůj zármutek budeš muset zpracovat sama – nic z toho, co rodiče udělají nebo řeknou, tě z toho nevytrhne. Zatím to vypadá, že se vaši rodiče i přes vaše neshody snaží udělat pro obě své děti to nejlepší. Pokud se ti podaří přeorientovat svůj vztah s nimi tak, aby se netýkal toho, jak oni komunikují s tvým bratrem, ale tebe a způsobů, jak se vy tři navzájem těšíte, nebudeš se stále znovu zraňovat tím, že je budeš činit zodpovědnými za něco, co nemohou napravit.“
Rozhovor s terapeutem má pouze informativní charakter, nepředstavuje lékařské doporučení a nenahrazuje odbornou lékařskou radu, diagnózu nebo léčbu. S jakýmikoli otázkami týkajícími se zdravotního stavu se vždy obraťte na svého lékaře, odborníka na duševní zdraví nebo jiného kvalifikovaného poskytovatele zdravotní péče. Odesláním dopisu souhlasíte s tím, aby jej The Atlantic použil – částečně nebo v plném rozsahu – a my jej můžeme upravit kvůli délce a/nebo srozumitelnosti.