Jedno obyčejné úterní ráno, ve 33. týdnu těhotenství, jsem šla na kontrolu do poradny pro měření krevního tlaku v mé nemocnici. Předchozí týden jsem byla přijata na 24 hodin s vysokým krevním tlakem, dostala jsem léky a vše bylo pod kontrolou, ale potřebovala jsem týdenní sledování. Vzhledem k tomu, že jsem měla vysoký krevní tlak už v prvním těhotenství, myslela jsem si, že to do konce tohoto těhotenství zvládnu v pohodě. Na tu úterní schůzku na klinice jsem šla s pocitem, že jsem velmi oteklá, a myslela jsem si, že mi možná budou muset léky trochu zvýšit, protože jsem byla na velmi nízké dávce.
Můj manžel Clint se na poslední chvíli rozhodl, že „pro jistotu“ pojede se mnou a pomůže mi s druhou dcerou Lucy, která byla se mnou. Nejdříve jsem navštívila porodní asistentku a měla jsem mírně zvýšený krevní tlak, ale nebylo to tak zlé, v moči jsem však měla 4+ bílkovin, což je vysoké množství. V tu chvíli jsem věděla, že to není dobré. Venku jsem se sešla s Clintem a Lucy a bojovala jsem, abych zadržela slzy.
Krátce nato jsem byla poslána nahoru k ledvinovému specialistovi a v té době už mi tlak začínal stoupat na 160/90. V tu chvíli jsem si uvědomila, že se mi zvedá krevní tlak. Specialista se rozhodl, že mě pošle na denní pobyt, kde mě bude pár hodin sledovat, protože byl zmatený, proč se můj krevní tlak tak liší od dřívějšího. Clint vzal tříletou Lucy na oběd a zavolal mamince, aby pro ni a naši nejstarší dceru, která byla ve školce, přijela.
POSLECHNĚTE SI: Perfektní porod? Pfffftt! (příspěvek pokračuje po zvukovém záznamu)
Mimochodem asi za hodinu, co jsem byla na denním pobytu, porodní asistentka zavolala lékaře, protože mi stoupal krevní tlak a stoupal a stoupal. Pak bylo rozhodnuto, že musím být okamžitě přijata, a řekli mi, že musím dostat steroidní injekce pro případ, že by museli porodit dítě. Nikdy jsem si opravdu nemyslela, že budou potřebovat porodit dítě, ale s injekcemi jsem souhlasila. Brzy mě odvezli na pokoj na předporodním oddělení, tehdy jsem ještě netušila, že na tom pokoji zůstanu skoro dva týdny.
Preeklampsie přebírá kontrolu
Položili mě na postel, do náruče mi dali dvě kanyly. V té době už jsem měla krevní tlak 210/100. Začali mi kapat síran hořečnatý, zavedli katetr a nasadili infuzní antihypertenziva i perorální léky. Abych byl upřímný, nevím, jak dlouho se lékaři zdržovali kolem mé postele. Pamatuji si jen, že jsem tam ležela s lékařem na jedné straně, porodní asistentkou na druhé a proudem dalších lékařů, kteří přicházeli a odcházeli. Přišel specialista na ledviny, položil si ruku na bradu a zavrtěl hlavou. Přišel porodník a představil se. Hodně si mezi sebou šeptali. Řekli mi, že mám akutní a těžkou preeklampsii a že nemocnici neopustím dřív, než se syn narodí.
Přišel lékař z novorozeneckého oddělení a mluvil se mnou o očekávaných výsledcích porodu ve 33. týdnu a vysvětlil mi jednotku intenzivní péče pro novorozence (JIP). Myslím, že mi nic z toho vůbec nedocházelo.
O chvíli později si vzpomínám, že se Clint vrátil a byl mírně zaskočený, když mě viděl rozvalenou na posteli s kapačkami a katetrem. Brzy po jeho příchodu se situace uklidnila a řeči o tom, že ten den provedeme císařský řez, ustaly. Clint se mnou zůstal, dokud jsem tu noc neusnula. Pořád jsem moc nevěřila, že je něco z toho tak vážné, jak říkali lékaři, pořád jsem si myslela, že se to všechno uklidní a já půjdu domů.
Včasný příchod
Druhý den ráno se zdálo, že je všechno v klidu, dokud nepřišel specialista na ledviny a jeho registrátor a neřekl, že chce dítě co nejdříve ven, protože moje krevní testy ukázaly, že se moje ledviny a játra zhoršují poměrně rychlým tempem. Čísla byla oproti předchozímu dni dost zvýšená, což mě velmi znepokojovalo.
Poté přišel porodník a probral naše možnosti. Než jsem se nadála, všichni lidé kolem mě odváželi mé lůžko a mluvili o tom, že Clintovou převléknou do šatů. Byla jsem z toho všeho ohromená.
Císařský řez byl rychlý, tichý a zvláštní. Sestřička mi rychle strčila malého Darbyho do výhledu a pak ho švihla pryč, než jsem si ho stačila pořádně prohlédnout. Clint zaváhal ve dveřích a bylo mu řečeno, aby následoval Darbyho, a já jsem zůstala na stole, aby mě doktorka a její asistentka zašívaly, zatímco si povídaly o svém víkendu. Jediné, na co jsem dokázala myslet, byla Darby. Byl v pořádku? Kdy ho uvidím? Kdy si ho budu moct pochovat?“
Odvezli mě na pooperační, kde jsem zůstala ležet sama. Slyšela jsem, jak lidé o kus dál sténají a naříkají, jak se probouzejí z narkózy. Nikdy v životě jsem se necítil tak prázdný a osamělý jako tehdy. Zeptala jsem se sestry, jestli mě mohou odvézt na sesternu, ale bylo mi řečeno, že ne. Odnesli mě zpátky na pokoj, měla jsem nízkou teplotu, takže mě přikryli teplými dekami a nechali mě zase samotnou. Sama bez svého dítěte. Žádné zprávy o tom, co se děje.
Realita předčasného porodu
Nakonec se Clint vrátil s několika fotkami malé Darby. Nepřipadalo mi to skutečné. Šest hodin po jeho narození konečně souhlasili s tím, že moje lůžko odvezou dolů do dětského pokoje, abych se mohla na syna podívat. Odvezli mě na jednotku intenzivní péče, kde mi milá sestřička vysvětlila, na jakém ventilátoru je, jaké léky mu musí podávat atd. Nemohla jsem se ho dotknout a jen jsem se dívala na tu malou bytost pokrytou dráty a hadičkami, jak leží ve svém humidikrib. Z celého toho zážitku, léků, které jsem dostávala, a tepla na oddělení se mi začala točit hlava a zvedat žaludek. Odvedli mě zpátky na pokoj a já se okamžitě vyzvracela do misky, kterou držel Clint.
Další den jsem zůstala ležet v posteli, bolavá, unavená a psychicky mimo. Teprve později večer mě porodní asistentka posadila na vozík a odvezla dolů na sesternu. Konečně mi dovolili si ho na pár minut pochovat. Třicet hodin poté, co se narodil.
Následujících několik dní bylo jako v mlze. Každý den jsem měla pocit, že se mi daří lépe, a pak mi každou noc nebezpečně stoupal krevní tlak a já byla znovu napojena na kapačku síranu hořečnatého, kapačky a katetr. Byla jsem v šoku, protože jsem opravdu nechápala, že je mé zdraví v ohrožení, myslela jsem si, že až se Darby narodí, budu v pořádku, ale preeklampsie mě stále vážně ovlivňovala. Během těch několika dní jsem svého syna téměř neviděla. Následující pondělí jsem už neměla kapačky a začala jsem být schopná chodit stále častěji dolů do školky. Mohla jsem ho krmit stříkačkou přes hadičku na krmení a měnit mu plenky přes otvory v postýlce. Občas mi dovolili si ho pochovat.
Po dvou týdnech v nemocnici se můj krevní tlak pomocí léků stabilizoval a výsledky krve byly natolik normální, že jsem mohla jít domů. Bylo tak těžké odejít bez syna. Měla jsem pocit, že ho opouštím.
Doma sladký domov
Brzy byl Darby natolik v pořádku, že jsem ho mohla vzít z humidikrib. Pak ho v dětském pokoji povýšili na další úroveň. Dalším krokem byl pokus o sání z prsu a lahvičky. Brzy přijímal veškerou potravu z prsu nebo z láhve. To znamenalo, že jsme si ho mohli vzít domů a celá nemocniční zkušenost skončila tři týdny po mém příjezdu. Zpětně se mi to nezdá tak dlouho, ale tehdy mi to připadalo jako věčnost.
Uvnitř novorozeneckého oddělení
Život na JIP znamená spoustu mytí rukou. Maminky a tatínkové zírají na svá miminka se skelným pohledem plným lásky, šoku a zmatku. Když přijde nové dítě krátce po narození, tatínek ho sleduje s výrazem ve tváři, jako by dostal facku studenou rybou. Rozhlíží se kolem sebe, vyděšený tím, co vidí, a snaží se to všechno vstřebat, nevěřícně, že tam je. Během několika dní jim toto cizí místo začne připadat normální a je vidět, jak se uvolňují do rutiny mytí rukou, sezení a pozorování. Pak je to záblesk naděje, že by si mohli vzít svou bublinu domů, jednoho dne už brzy. Mezi rodiči panuje velké kamarádství, protože to může být osamělá záležitost.
Sestřičky jsou úžasné a milé. Měla jsem to štěstí, že jsem jednu z nich docela dobře poznala. Je milá a zbožňovala péči o Darbyho. Pokaždé, když jsem přišla, jsem se u ní cítila vítaná. Díky ní bylo těžké období mnohem sladší. Jako rodič předčasně narozeného dítěte jsem strávila spoustu času tím, že jsem se ptala proč a cítila se provinile, že to bylo moje vadné tělo, které ho tam dostalo. Pokaždé, když jsem v nemocnici viděla maminku se zdravým donošeným miminkem, sevřelo se mi srdce.
Celá tahle zkušenost byla divoká jízda. Nikdy bych si ji nechtěla zopakovat. Tak moc se liší od porodů našich dcer. Tak odlišné od toho, jak jsem si kdy představovala, že to bude vypadat.