Nájemní zemědělství je systém zemědělství, kdy zemědělci pěstují plodiny nebo chovají hospodářská zvířata na pronajatých pozemcích. Byl to jeden ze dvou zemědělských systémů, které vznikly na Jihu po americké občanské válce (1861-1865); druhým systémem bylo pachtování. Jih se nacházel v ekonomickém úpadku, bývalí majitelé plantáží byli nyní bez otrocké pracovní síly a neměli prostředky na najímání námezdních dělníků. Začali rozdělovat svou půdu a rozdělovat pozemky tak, aby byly obhospodařovány jedním z těchto dvou způsobů. V roce 1860 bylo na Jihu necelých 700 000 farem; v roce 1910 vznikly rozdělením bývalých plantáží více než tři miliony farem.
Nájemní farmář si obvykle mohl koupit nebo vlastnit vše, co potřeboval k pěstování plodin; chyběla mu půda k obdělávání. Farmář si půdu pronajímal a platil pronajímateli v hotovosti nebo plodinami. Nájemné se obvykle stanovovalo na základě hektaru, který se obvykle pohyboval kolem jedné třetiny hodnoty plodin. Na konci sklizně dostával vlastník půdy třetinu hodnoty plodin nebo dostával třetinu plodin přímo od zemědělce. Tento systém byl sice lepší než pacht a mnoho pachtýřů usilovalo o to, aby se stali pachtýři, ale tato metoda měla i své nevýhody. Nájemní zemědělci se často dostávali do dluhů vůči vlastníkovi půdy. Na začátku osevní sezóny si zemědělec zajišťoval úvěr na sklad na základě očekávaného výnosu plodiny. Pokud byly podmínky špatné nebo tržní ceny plodiny klesly, stal se zemědělec dlužníkem majitele skladu i majitele půdy (což byla často tatáž osoba). Dalším důsledkem nájemního hospodaření bylo zhoršování stavu půdy; protože jim nepatřila, mnozí zemědělci nebyli motivováni k tomu, aby ji dostatečně udržovali nebo vylepšovali, a tak měly farmy tendenci chátrat. Někteří nájemní zemědělci však byli úspěšní a nakonec se z pronajaté půdy odstěhovali a koupili si vlastní pozemky. Obecně se to však nepodařilo a tento systém se spolu s pachtem ukázal jako neúspěšný.
Viz také: Rekonstrukce, pacht