Tolik lidí mi volalo, aby vyjádřili své obavy, a objevilo se několik divokých fám, takže jsem si myslel, že bude nejlepší poslat „oficiální“ zprávu o mé nehodě z neděle 25. února. Jsem v pořádku! Upřímně. Zde jsou podrobnosti:
Strávil jsem krásný víkend v Los Alamos v Novém Mexiku, kde jsem mluvil k jedinečné církvi, která spojuje šest různých denominací. Janet se mnou během knižního turné v posledních měsících cestovala tak často, že se cítila povinna zůstat doma a plnit své povinnosti v centru pro seniory, kde pracuje, a tak jsem jel sám. Moji hostitelé z Nového Mexika se se mnou setkali v Taosu, kde jsme si ve čtvrtek užili nádherný den bam-bam bump lyžování, a pak jsme společně odjeli do Los Alamos. Je to docela zajímavé místo, které vzniklo ve 40. letech minulého století pro projekt Manhattan a je legendárním domovem atomové bomby. Město má více doktorů věd na obyvatele než kterékoli jiné místo na světě. S některými fyziky a dalšími vědci z laboratoře jsem měl fascinující setkání, během kterého jsme diskutovali o otázkách vědy a víry, jaderného terorismu a pacifismu a dalších závažných tématech. V pátek večer jsem hovořil o své knize Modlitba: Je to velmi vhodné téma vzhledem k tomu, co bude následovat. V sobotu jsem měl seminář sestávající ze tří hodinových přednášek a autogramiády, a pak jsem v neděli brzy ráno odjel do Denveru, kde jsem měl v plánu setkat se s Janet na svatbě jejího přítele.
Jezdil jsem sám po odlehlé dálnici, klikaté, ale ne příliš kopcovité, rychlostí asi 65 mil za hodinu. Náhle se objevila zatáčka a já odbočil doleva, možná až příliš prudce. Jak možná víte, vozy Ford Explorer jsou poměrně proslulé tím, že mají rybí převrácení, a to se stalo i tomuto vozu. Snažil jsem se korigovat, ale pokud mohu rekonstruovat, co se stalo, moje pneumatika sklouzla z okraje asfaltu na hlínu. Tím se Explorer začal převracet na bok, a to nejméně třikrát a pravděpodobně vícekrát. Kupodivu se vozidlo zastavilo na pravém boku. Všechna okna byla vysypaná a lyže, boty, notebook a kufry byly rozházené v blátě asi na sto metrech. Vyzkoušel jsem si ruce a nohy a ty fungovaly dobře. Byl jsem schopen odepnout bezpečnostní pás a odejít. Během pěti minut zastavilo několik aut a jejich pasažéři, mormoni na cestě do kostela, zavolali pomoc.
Měl jsem spoustu drobných šrámů a modřin na obličeji a končetinách, ale kromě úporného krvácení z nosu nic vážného. Měl jsem však silné bolesti v krku. Když přijela sanitka, připoutali mě k pevné desce na tělo, hlavu mi nehybně zalepili a znehybnili krční ortézou. Do města Alamosa v jižním Coloradu to trvalo skoro hodinu.
Když se teď ohlédnu zpět, vidím tolik mini zázraků, které všechny přispěly k dobrému výsledku. Mormoni (z nichž dva byli vyškoleni v E.M.T.) cestující touto trasou v neděli ráno. Nejzkušenější RTG/MRI technik, který měl obvykle o víkendu volno, zaskakoval za nemocného kolegu. Lékař z pohotovosti, který se toho dne objevil na titulní straně místních novin, absolvent lékařské fakulty Michiganské univerzity, který se právě vrátil do svého malého městečka v Coloradu, aby mohl sloužit. A především samotný úraz.
Alamosa nemá přes víkend ve službě žádného radiologa, takže všechny snímky musely být modemovány do Austrálie (kde bylo pondělí ráno, normální pracovní den) k interpretaci. Snímky jsou tak husté, že vysokorychlostní přenos trvá hodinu a stanovení diagnózy pak může trvat další hodinu. Po úvodní dávce přišel lékař s těmi úvodními slovy, která žádný pacient nechce slyšet: „Tohle se nedá říct jednoduše, pane Yancey…“ Měl jsem zlomený obratel C-3 „kominutivním“ způsobem. (To slovo jsem taky neznal; vyhledejte si ho ve slovníku a zjistíte, že je to „rozemletý“). Dobrá zpráva byla, že ke zlomenině nedošlo v samotném páteřním sloupci. Kdyby se tak stalo, no, C-2 je místo, kde došlo ke zlomení Christophera Reeva, takže máte představu o tom, co se tam může stát. Páteř má tři kanály, jeden pro míchu a dva pro arteriální zásobování krví, což je místo, kde došlo k mé zlomenině. Špatnou zprávou bylo, že vzhledem k tříštivé povaze zlomeniny mohl úlomek kosti prorazit nebo proniknout do tepny.
„V případě potřeby máme připravené letadlo, které vás letecky přepraví do Denveru,“ vysvětlil mi lékař. Uděláme další magnetickou rezonanci, tentokrát s roztokem jodového barviva, abychom odhalili případný únik z tepny. Jde o život ohrožující situaci.“
Žaneta, které jsem zavolal ze sanitky, mezitím sháněla věci a začala jezdit do Alamosy (4 hodiny cesty z Evergreenu), aby byla se mnou. Náš dobrý samaritánský soused Mark trval na tom, že pojede s ní, což byl úžasný dar, protože ji to osvobodilo od telefonování a uklidnění během té napjaté jízdy. Byli asi v polovině cesty do Alamosy, když jí lékař telefonicky sdělil tuto zprávu a vysvětlil jí, že pokud zjistí tepenný únik, nemohou pro ni zadržet letadlo; budu okamžitě odeslán. Museli byste v Coloradu používat mobilní telefon, abyste pochopili část zdejšího napětí: zhruba každé třetí slovo vypadne a v horách se hovor přeruší zhruba každých třicet sekund. Chudák Janet se snažila rozhodnout, jestli se má otočit a jet zpátky do Denveru, nebo pokračovat do Alamosy, s možností sledovat na obloze nad sebou kontraily mých tryskáčů.
Šel jsem na vyšetření jodovým barvivem a pak jsem zůstal sám a čekal na přenos do Austrálie a výsledky. Celkem jsem ležel připoutaný na té tělesné desce sedm hodin. Na pohotovosti bylo ten den docela rušno, většinou tam plakaly děti. Měl jsem spoustu času na přemýšlení. Psal jsem články o lidech, kterým nehoda ze dne na den změnila život tak, že se stali paraplegiky nebo kvadruplegiky. Zřejmě mě tento osud minul jen o vlásek; a tím myslím jen o vlásek – moje zlomenina byla asi půl centimetru od míchy. Kdyby mi však tekla tepna, která vyživuje mozek, nebo kdyby mi hodila sraženinu, no, čekal by mě osud horší než ochrnutí.
Po celou dobu jsem zůstával klidný, můj puls se držel stabilně kolem sedmdesátky. A jak jsem tak ležel, přemýšlel o tom, co jsem právě učil v Los Alamos o modlitbě, a poprvé čelil bezprostřední možnosti smrti, cítil jsem se velmi klidný. Přemýšlel jsem o tom, jak nádherný život jsem prožil, s životodárným 37letým partnerem v manželství, se všemi 54 čtrnácti tisícovkami v Coloradu kromě tří, s dobrodružstvími ve více než 50 zemích, s prací, která mi dává smysl i naprostou svobodu. Právě o tomto víkendu jsem znovu slyšel jeden příběh za druhým o lidech, kterých se dotkla jedna z mých knih. Ohlédl jsem se za svým životem a ničeho jsem nelitoval (no, rád bych vylezl ty poslední tři čtrnáctky). A když jsem přemýšlel o tom, co mě možná čeká, pocítil jsem velkou důvěru. Nikdo, kdo vyrůstal v takovém církevním prostředí, v jakém jsem vyrůstal já, za sebou úplně nezanechá štiplavý pach ohně a síry, ale já jsem cítil ohromný pocit důvěry v Boha. Poznal jsem Boha plného soucitu, milosrdenství a lásky. Nemám ponětí, jaké bude nebe nebo posmrtný život, ale cítil jsem, že mě tato důvěra podporuje. Dobře, kapačka morfia už také začínala účinkovat!“
To byly napjaté hodiny: Janet jela po silnici s naším sousedem, cítila se bezmocná a nejistá, s výjevy, jak se její život změní s mrtvým nebo ochrnutým manželem; a já naprosto bezmocný, připoutaný na stole, kde se snímky, které měly rozhodnout o mé budoucnosti, odrážely od nějakého satelitu na cestě do Austrálie.
Jak se stalo, díky Bohu – ach ano, díky Bohu – výsledky byly mnohem lepší, než si kdokoli z nás dokázal představit. Magnetická rezonance neodhalila žádný tepenný únik. Do půl hodiny po Janetině příjezdu mě propustili a nasadili mi pevnou krční ortézu, díky níž se mi asi deset týdnů nebude hýbat hlava. Pokud vše půjde dobře, obratel se možná sám přiměřeně zahojí; pokud ne, možná budu muset později podstoupit operaci.
Dostali jsme teplé jídlo, mé první za celý den, a vydali se na cestu zpět do Evergreenu. Před půlnocí jsem seděl ve vaně a objevoval nové rány a odřeniny, zahříval se a připravoval se na náročný spánek ve vlastní posteli.
Jsem hluboce vděčný mnoha lidem, kteří dali vědět, kteří se modlili a stále se modlí za mé uzdravení. Jsem si jistý, že budu čelit novým výzvám, a můj rozvrh v příštích několika měsících rozhodně potřebuje velké úpravy. Ale jsem naživu, moje prsty na rukou i nohou se hýbou, můj mozek funguje. Vzpomínám si, jak jsem seděl na sedadle Fordu Explorer, když se konečně přestal kutálet, se stále běžícím motorem, a pomyslel jsem si: „Tímto začíná druhá kapitola mého života“. A skutečně začíná, i když s podstatně světlejšími vyhlídkami, než se tehdy zdálo. Doufám, že budu znovu jezdit na dlouhých sjezdovkách, i když až příští rok, a mám další šanci zdolat ty poslední tři čtrnáctky, dívat se na divoké květiny po cestě, vážit si přátel, milovat svou ženu a rodinu a děkovat Bohu za každou minutu tohoto vzácného daru života. Chvála Bohu.