Nechat odejít zášť dřív, než nás zabije

Existuje citát o zášti, který se čas od času objevuje v kruzích zotavení. Pravděpodobně jste ho už někdy slyšeli.

„Zášť je jako vzít si jed a čekat, až ten druhý zemře.“

Existuje několik variant tohoto citátu. Výše uvedený je připisován Malachymu McCourtovi, zatímco nejméně jeden další je připisován Nelsonu Mandelovi. Nakonec však nezáleží na tom, kdo ho řekl první, nebo dokonce kdo ho řekl nejlépe. Faktem je, že naše zášť je pro nás jedem, který nám nikdy nepřestane škodit mnohem víc než objektům našeho hněvu. Když v sobě chováme zášť, prokazujeme si tím velkou službu. Zvláště pokud patříme mezi ty, kteří trpí závislostí nebo alkoholismem.

Jako závislí a alkoholici jsme docela zkušení v hledání důvodů k užívání. Naše zášť nemusí být mezi těmito výmluvami na prvním místě, ale často se umístí někde blízko vrcholu seznamu. Pokud je necháme bez kontroly, mohou naše zášti pohltit celou naši bytost. Proto se musíme naučit rozpoznat škody, které nám způsobují. Máme-li se někdy svých zášti zbavit dříve, než nám způsobí nenapravitelnou škodu, musíme se také naučit posoudit jejich kořeny a objevit nové způsoby, jak se jich zbavit, abychom se mohli posunout dál a objevit nový pocit svobody v zotavení.

Zášť je jed, který si sami sobě předepisujeme

Článek na serveru Psychology Today obsahuje anonymní kousek textu, který výše uvedenou maximu týkající se resentimentů rozšiřuje. Ten je o něco méně častý, ale jeho pravda je neméně hmatatelná.

„V okamžiku, kdy začnete mít k člověku odpor, stáváte se jeho otrokem. Ovládá vaše sny, pohlcuje vaše zažívání, připravuje vás o klid a dobrou vůli a bere vám potěšení z práce. Ničí vaše náboženství a ruší vaše modlitby. Nemůžete jet na dovolenou, aniž by vás doprovázel. Ničí svobodu vaší mysli a pronásleduje vás, kamkoli se vydáte. Neexistuje způsob, jak uniknout osobě, kterou nesnášíte. Je s vámi, i když nespíte. Narušuje vaše soukromí, když spíte. Je vám nablízku, když řídíte auto a když jste v práci. Nikdy nemůžete být efektivní ani šťastní. Ovlivňuje dokonce i tón vašeho hlasu. Vyžaduje, abyste brali léky na zažívací potíže, bolesti hlavy a ztrátu energie. Dokonce vám ukradne poslední okamžik vědomí, než usnete. Chceš-li tedy být otrokem, ukrývej svou nelibost!“

Poselství tohoto zápisu je zcela jasné. Zášť je v mnoha ohledech závislost sama o sobě. Když jsme uražení, jsme posedlí. Naše nenávist vůči druhým nás zcela pohlcuje a nejsme schopni myslet na nic jiného, kdykoli nám do mysli vstoupí myšlenky na druhé. Zášti se jen tak nezbavíme, zvláště když v sobě dusíme zášť po celá léta. Někteří z nás mohou cítit odpor k členům své rodiny, jiní z nás chovají největší zášť k bývalým milencům – nebo dokonce k těm současným. V některých případech můžeme mít odpor i k lidem, s nimiž jsme se stýkali jen málo. Někdy máme pocit, že nám konkurují v práci, nebo možná prostě mají něco, co chceme my. Ať už je příčina naší zášti jakákoli, škodu, kterou nám způsobila, poznáme podle toho, že nás dokáže v každém okamžiku neomylně sevřít.

Nenechte se mýlit, naše zášť nás zničí, pokud jí to dovolíme. Pohltí naši bytost a nezůstane po nich nic než pouhá slupka člověka, který kdysi stál na našem místě. Proto se s nimi musíme naučit správně zacházet, jinak riskujeme, že povedeme nešťastný život, život plný zloby a nenávisti, v němž budeme posedlí touhou po pomstě vůči těm, o nichž se domníváme, že nám ublížili. Zášť patří mezi největší charakterové vady závislého člověka a alkoholika a je to vada, se kterou bude svého času bojovat každý z nás.

Prvním krokem k tomu, abychom se zbavili zášti, je odhalit její příčinu. Druhým krokem je jednoduše je nechat odejít. Teoreticky to může znít jednoduše, ale v praxi to může být poměrně složité. Doufejme, že vám následující rady pomohou tento úkol zvládnout, abyste se mohli posunout dál a užívat si šťastnějšího života pod praporem zotavení. Pokud se vám tento úkol nepodaří splnit, může vás v budoucnu čekat velká bolest, protože se budete i nadále nechávat hnít ve zlobě a nenávisti.

Odhalení kořenů naší zášti

Pokoušíme-li se odhalit kořeny svých zášti, téměř vždy narazíme na jednu skutečnost, která námi otřese v základech, pokud na ni nejsme připraveni. Jednu hluboce nezpochybnitelnou skutečnost, s níž jsme se nepřipravili poprat, natož se s ní nějak zásadně vypořádat. Tou skutečností je toto:

Příčina naší zášti má téměř ve 100 % případů kořeny v našem vlastním jednání.

V průběhu času jsme se dopustili mnoha velkých prohřešků vůči druhým (i vůči sobě samým) a častěji jsme se dočkali toho, že se naše kuřata vrátila domů. Může to dát práci a upřímné úsilí, abychom ve svých zášti viděli vlastní podíl, ale téměř vždy tam je. Svým úsilím ovládat svůj život jsme uvedli do pohybu mnoho škod, které nám byly způsobeny. Následující pasáž z Anonymních alkoholiků jsme již citovali v článku o původu ochoty, ale stojí za to ji zde zopakovat:

„Každý člověk je jako herec, který chce řídit celé představení; věčně se snaží uspořádat světla, balet, kulisy a ostatní herce podle svého. Kdyby jen jeho aranžmá zůstalo na místě, kdyby jen lidé dělali, co si přeje, představení by bylo skvělé. Všichni, včetně jeho samotného, by byli spokojeni. Život by byl báječný. Při snaze o tato opatření může být náš herec někdy docela ctnostný. Může být laskavý, ohleduplný, trpělivý, velkorysý; dokonce skromný a obětavý. Na druhé straně může být zlý, egoistický, sobecký a nepoctivý. Stejně jako u většiny lidí je však pravděpodobnější, že bude mít různorodé vlastnosti.

Co se obvykle stane? Představení nedopadne příliš dobře. Začne si myslet, že se k němu život nechová dobře. Rozhodne se více se namáhat. Při další příležitosti se stane podle okolností ještě náročnějším nebo laskavějším. Přesto mu hra nesedí. Připouští, že je možná trochu na vině, ale je přesvědčen, že větší vinu nesou jiní lidé. Začne se zlobit, rozhořčovat, litovat sám sebe. V čem spočívá jeho základní problém? Není ve skutečnosti sebestředný, i když se snaží být laskavý? Není obětí iluze, že si z tohoto světa může vydobýt spokojenost a štěstí, jen když bude dobře hospodařit? Není snad všem ostatním hráčům zřejmé, že právě po těchto věcech touží? A nevyvolává jeho jednání v každém z nich touhu po odplatě a po vytržení všeho, co mohou z představení získat? Není i ve svých nejlepších chvílích spíše původcem zmatku než harmonie?“

Jinými slovy, často způsobíme, že se ostatní obrátí proti nám, i když to nemáme v úmyslu. To je prostě osud, na který jsme byli připraveni, když jsme se rozhodli obrátit svůj život k drogám a alkoholu. Zapadli jsme do špatného davu, mezi lidi, kteří upřednostňují sobectví před dobrem druhých. Často jsme se sami stali takovými lidmi a nadělali jsme si tím mnoho nepřátel.

Jsou chvíle, kdy jsme technicky vzato nehráli žádnou roli v naší zášti. Byla nám způsobena nějaká újma, kterou jsme nijak nevyvolali. I tehdy jsme dovolili, aby naše zášť vzplála. Nechali jsme se jimi zabývat, místo abychom je zpracovali a zdravě se posunuli dál. I když nám to má být odpuštěno, neměli bychom se s tímto osudem nadále smiřovat. Je čas začít jít dál. Je čas zahájit proces uzdravování.

Pustit se jich dříve, než nás zabijí

Chcete-li se někdy zbavit svých zášti, než vám způsobí nenapravitelné škody, musíte si uvědomit, čemu čelíte. Musíte si uvědomit, že zášť není nic jiného než jiná forma závislosti a že vaše nutkavá touha zabývat se minulostí na tom nic nezmění. Musíte také přijmout roli, kterou jste v těchto resentimentech sehráli, protože to je důležitý krok k tomu, abyste se jich jednou provždy zbavili. Bez těchto počátečních kroků je jakákoli naděje na zbavení se zášti stejně ztracená.

Musíme také dospět k bodu přijetí, když dojde k poznání, že některé věci v životě prostě nemůžeme změnit. Ti, na které máte odpor, si možná neuvědomují, že vnímáte, že vám způsobili nějakou újmu. A pokud si to uvědomují, nemusí toho litovat. Ačkoli může být snadné bavit se představami, že bychom mohli věci změnit nějakou konfrontací, ne vždy tomu tak je. Ve skutečnosti je často lepší se těmto konfrontacím vyhnout.

Právě díky přiznání své zranitelnosti objevíme svou skutečnou sílu. Pokud jsme schopni uznat škodu, kterou nám naše zášť způsobila, máme mnohem větší šanci ji v budoucnu překonat. Pokud se však budeme držet iluzorního přesvědčení, že křivdy, které na nás byly spáchány, jednoho dne pomstíme, může se stát, že v zášti zůstaneme nadobro zabředlí. To bude nadále otravovat naši mysl a ducha, vysávat naši pozitivní psychickou energii a připravovat nás o samotné dobro v nás. Takto se žít nedá.

Při tomto úsilí si vzpomeňte na Dvanáct kroků. Vzpomeňte si na první krok, který upozorňuje na to, že jakákoli závislost – včetně naší závislosti na zášti – nás činí bezmocnými a nezvladatelnými. Pamatujte také na to, že Dvanáct kroků od nás vyžaduje, abychom si udělali morální inventuru sebe sama. Naše zášti by měly být zahrnuty do této morální inventury a měli bychom se snažit o nápravu, když jsme schopni vidět svůj podíl na zášti, která nám způsobuje největší škody. Dosáhnout a dokončit tuto fázi naší krokové práce bude vyžadovat trochu pozornosti, ale bude to stát za pocit svobody, který zažijeme, jakmile tyto kroky podnikneme.

Klíčem je zde odpuštění. Pokud dokážeme odpustit těm, kteří nám ublížili, bez ohledu na to, zda jsou oni ochotni odpustit na oplátku nám, pak se můžeme povznést nad zášť, která nás tak dlouho otravovala, a naučit se přijmout lepší způsob života. Je tak často lákavé nebýt tím větším člověkem. Je lákavé snížit se na úroveň těch, kteří nám v minulosti ublížili. Tím však dosáhneme jen velmi málo. Kromě zášti vůči druhým často skončíme u zášti vůči sobě samým za to, že jsme sami selhali a nebyli morálně bezúhonnými lidmi, jak víme, že jsme.

Pokud dokážete rozpoznat škody, které zášť ve vašem životě působí, rozpoznáte její kořeny ve svém vlastním jednání a naučíte se jí odpovídajícím způsobem zbavit, uděláte velké kroky k uzdravení. A co je ještě důležitější, uděláte velké kroky k dosažení vnitřního klidu obecně. Vaše zášť vás otravuje už příliš dlouho. Nedovolte jim, aby vás nadále ovládaly. Začněte se jich zbavovat ještě dnes.