Nejosamělejší generace:

Baby boomers stárnou osaměle více než kterákoli jiná generace v historii USA a osamělost, která z toho vyplývá, je hrozící hrozbou pro veřejné zdraví. Podle údajů ze sčítání lidu a dalších výzkumů přibližně každý jedenáctý Američan ve věku 50 let a více postrádá manžela, partnera nebo žijící dítě. To znamená, že ve Spojených státech žije asi osm milionů lidí bez blízkých příbuzných, kteří jsou hlavním zdrojem společnosti ve stáří, a předpokládá se, že jejich podíl v populaci poroste.

Tvůrci politik se obávají, že to zatíží federální rozpočet a podkope zdraví lidí z období baby boomu. Vědci zjistili, že osamělost si vybírá fyzickou daň a souvisí s předčasnou úmrtností stejně úzce jako kouření až 15 cigaret denně nebo konzumace více než šesti alkoholických nápojů denně. Osamělost je pro dlouhověkost dokonce horší než obezita nebo fyzická neaktivita.

Společně s finančními problémy, včetně vysokého zadlužení a klesajících důchodů, jsou sociální faktory, jako je osamělost, dalším důvodem, proč boomers prožívají těžší roky v důchodu než předchozí generace.

Nedostatek sociálních kontaktů mezi staršími dospělými stojí Medicare 6 dolarů.7 miliard ročně, a to hlavně z výdajů na pečovatelská zařízení a hospitalizaci těch, kteří mají menší síť pomoci, uvádí loňská studie Harvardovy univerzity, Stanfordovy univerzity a AARP.

„Efekt izolace je mimořádně silný,“ říká Donald Berwick, bývalý administrátor Centra pro Medicare a Medicaid Services. „Chceme-li dosáhnout zdraví naší populace, zejména zranitelných lidí, musíme se osamělostí zabývat.“

Trumpova administrativa se snaží rozšířit partnerství s věřícími v boji proti izolaci seniorů, říká náměstek amerického ministra pro stárnutí Lance Robertson. Začátkem letošního roku jmenovala britská vláda svého prvního ministra pro osamělost, který má tento problém řešit.

Baby boomers si cenili individuality a obecně měli méně dětí a ukončovali manželství ve větším počtu než předchozí generace. Podle údajů ze sčítání lidu je více než jeden ze čtyř boomers rozvedený nebo se nikdy neoženil. Přibližně každý šestý žije sám.

V rámci průzkumu General Social Survey Chicagské univerzity, který sleduje postoje Američanů od roku 1972, byli respondenti před čtyřmi lety dotazováni, jak často jim chybí společnost, cítí se odstrčení a izolovaní od ostatních. Baby boomers uvedli, že tyto pocity zažívají častěji než kterákoli jiná generace, včetně starší „mlčící generace“.

Méně přátel

Karen Schneiderová, 69letá žena z východního San Jose v Kalifornii, prošla v polovině 90. let minulého století bouřlivým rozchodem s manželem, po kterém se odcizila svým dvěma dcerám a neměla kde bydlet. Přátelé ji nechávali spát na gaučích a v garáži, zatímco se živila prací domácí zdravotní sestry a prodavačky ve Walmartu. Někdy přespávala ve svém autě.

V průběhu let se tato podpůrná síť zmenšovala, jak se lidé stěhovali nebo umírali, říká. Když paní Schneiderová před šesti lety skončila v nemocnici s infarktem, neměla koho zavolat o pomoc. „Když stárnete, nemáte tolik přátel,“ říká. „Všechno se změní.“

Mezi těmi, kterým nejčastěji chybí blízcí příbuzní, jsou vysokoškolsky vzdělané ženy a lidé s malými finančními prostředky, říká Ashton Verdery, odborný asistent sociologie a demografie na Pensylvánské státní univerzitě. Bez příbuzných je více starších žen než mužů, protože průměrná délka života žen je téměř o pět let delší – 81 let. Z Američanů ve věku 50 let a více bylo v roce 2016 27 % žen ovdovělých nebo nikdy neprovdaných, zatímco u mužů to bylo 16 %. Z výzkumu vyplývá, že ženy také méně často žijí v nesezdaném soužití a chodí na rande v pozdějším věku.

Paula Lettice z Alexandrie ve státě Va. se rozvedla ve věku 39 let, znovu se vdala ve 42 letech a ve 44 letech byla vdovou. Nyní je této bývalé vedoucí pracovnici 69 let a říká, že se snaží najít nového partnera.

Po odchodu do důchodu před sedmi lety se paní Letticeová obávala, že izolace a nečinnost urychlí nástup demence, která se v její rodině vyskytuje. Začala jako dobrovolnice vozit starší seniory z domova, založila firmu, která pomáhá ostatním uspořádat jejich domovy, a na Halloween zvala sousedy na chilli. Se skupinou turistů se vydala na výlet do Francie, ačkoli ve skupině nikoho dalšího neznala.

Její dva dospělí synové žijí v Bostonu a Durhamu ve státě New York a mají vlastní děti. Když se na Vánoce nevrátí domů, předstírá, že je to jen další den. Pouští si hudbu z Hamiltonu a zaměstnává se úklidem skříní. Jeden rok přečalounila židle v jídelně.

„Nerada jsem sama,“ říká paní Letticeová. „Přála bych si s někým chodit. Přála bych si mít někoho významného.“ Nedávno se vzdala dvou vstupenek na benefiční akci s ochutnávkou piva, když si nemohla najít partnera.“

V přehledu 148 nezávislých studií o osamělosti, které zahrnovaly více než 300 000 účastníků, Julianne Holt-Lunstad z Brigham Young University a její kolegové zjistili, že větší sociální vazby jsou spojeny s o 50 % nižším rizikem předčasného úmrtí.

Výzkum naznačuje, že u lidí, kteří jsou izolovaní, je zvýšené riziko deprese, poklesu kognitivních funkcí a demence a že sociální vztahy ovlivňují jejich krevní tlak a fungování imunitního systému a také to, zda lidé užívají léky.

Osamělost a izolace škodí zdraví v každém věku, ale síly, které nastupují v pozdním věku, je často umocňují. Odchod do důchodu narušuje sociální sítě vytvořené díky práci. Ztráta sluchu a zhoršující se pohyblivost brání osobním rozhovorům a účasti na skupinových aktivitách.

Některá zdravotní rizika plynou z následků osamělosti v době nemoci.

Gary Grasmick, 68letý důchodce, pracovník federálních IT oddělení, který žije sám, nesl před dvěma lety nákup do svého řadového domu ve Washingtonu, když ucítil, že mu selhává koleno. Měl nadváhu, nemohl vstát a v dosahu neměl telefon, a tak tam ležel nejméně dvě noci, protože dehydratace a infekce močových cest vedly k sepsi. Začaly mu selhávat ledviny a začal blouznit.

„Jednou za čas jsem slyšel přijít pošťáka a křičel jsem,“ říká. „Nikdo mě neslyšel.“

Gary Grasmick se snažil dovléct k telefonu a umyvadlu, ale nedokázal se tam dostat. Začal ztrácet pojem o čase.

„Vzpomínám si, že jsem měl žízeň a zdály se mi divné sny,“ říká. „Byl jsem zmatený a vyděšený.“

Kamarádka si začala dělat starosti, když jí nebral telefon, a zavolala policii. Když ho záchranáři našli, měl oteklý mozek. V deliriu si myslel, že se mu nemocniční ošetřovatelé snaží ublížit. Teprve když ho přišel navštívit starý bratr z bratrstva, plně pochopil, co se stalo. „Pak jsem se cítil v bezpečí,“ říká.

Po více než dvou týdnech na jednotce intenzivní péče a šesti měsících v pečovatelském zařízení se loni vrátil domů a provedl některé změny.

Zranitelný doma

Mr. Grasmick si nainstaloval nouzové volání, které může spustit z náramku, a mobilní telefon si začal strkat do kapsy u košile na pyžamu, než večer zaleze do postele.

Být sám panu Grasmickovi, jedináčkovi, z jehož krátkého manželství po třicítce se nenarodily žádné děti, nevadí. Jeho pád mu však ukázal, že ho jeho životní situace činí zranitelným. „Člověk na to málem umře a uvědomí si, že to opravdu není legrace,“ říká.

V Bostonu se v roce 2002 skupina seniorů sdružila do „vesnice“, aby se mohli navzájem opřít o služby v domácnosti, společenské aktivity a plánování stáří. To dalo vzniknout 350 podobným skupinám po celé zemi, které jsou nyní známé pod názvem Village to Village Network. Členové mohou využívat odvoz k lékaři, pomocníky na ruce a aktivity, jako je skupinová meditace a bowling.

Pan Grasmick se ke skupině připojil po svém pádu a schází se s ostatními účastníky, aby se stýkali a navštěvovali hodiny rovnováhy. „Dává mi to záminku, abych se dostal z domu,“ říká.

Služba Meals on Wheels America, která ročně doručí jídlo 2,4 milionu seniorů, rozšiřuje své služby. Většina jejích klientů žije sama a potřebuje stále větší množství sociální pomoci. V rámci jednoho pilotního projektu dobrovolníci pomocí aplikace sledují, zda příjemci jídla uvádějí, že se cítí odloučeni. Ti, kteří tak činí, jsou odkázáni na koordinátora péče.

„Jsme jediní lidé, které vidí,“ říká Ellie Hollanderová, prezidentka a výkonná ředitelka organizace Meals on Wheels. „Je to trvalý problém, který je podle mě tichou epidemií.“

Sítě podpory

Paní Schneiderová z východního San Jose našla po infarktu před šesti lety síť podpory prostřednictvím neziskové organizace On Lok v oblasti Sanfranciského zálivu, která koordinuje její zdravotní péči a do návštěv vplétá společenské aktivity. Skupina, jejíž název znamená v kantonštině „klidný, šťastný domov“, vznikla v okolí čínské čtvrti v San Francisku. Do centra ve východním San Jose chodí dvakrát týdně na kontrolu hladiny cukru v krvi a někdy zůstává na oběd a hraje bingo s ostatními pacienty. Našla si dotovaný byt, a když už má stabilní bydlení, spřátelila se se sousedkou, která se k ní připojuje při nákupech v dolarových obchodech.

Když je ve svém bytě sama, nechává si paní Schneiderová od probuzení až do usnutí zapnutou televizi, „jen aby měla hudbu a hluk. Protože pak se člověk necítí osamělý.“

Pan Miner, důchodce z Utahu, doufal v úzkou rodinu, když se v 21 letech během služby u námořní pěchoty oženil. Po 17 letech společného života a čtyřech adoptovaných dětech se s manželkou rozešli a jeho vztah k jednotlivým dětem se naboural. Jeden syn žije v Japonsku. Dcera s ním přestala mluvit. Se zbylými dvěma se vídá jen zřídka.

Další dva svazky se rozpadly vždy asi po třech letech. Pak jeho čtvrtá žena zemřela na předávkování léky na předpis. Život se mu zlepšil v padesáti letech, kdy se oženil s o pět let starší specialistkou na lidské zdroje. Většinu nocí trávili experimentováním s recepty z Food Network a hraním Scrabble.

Před šesti lety zemřela jeho žena Carma Minerová, která bojovala s rakovinou vaječníků. Jediná rodina, se kterou se teď pan Miner pravidelně vídá, je bratr, který se u něj jednou za několik týdnů zastaví, aby ho ostříhal. Jeho hlavními vycházkami jsou cesty do nemocnice VA v Salt Lake City na injekce kortizonu do bolavých ramen a na vyšetření rozedmy plic a cukrovky.

Pan Miner hledal společnost v domácí zdravotní asistentce, která mu každý týden chodila uklízet a dávala pozor, aby při sprchování neupadl. Když skončila s prací, seděli spolu a povídali si, dělili se o bonbony s máslem a usmívali se na fotky vnoučat na jejím telefonu.

Přestala chodit v říjnu, poté co se odstěhovala z okolí.

„Prostě jsem měl rád, když jsem si s ní mohl povídat,“ říká pan Miner. „Člověk si neuvědomí, jak je osamělý, dokud někoho nevidí a nepromluví si s ním.“

Pište Janet Adamy na [email protected]

.