Odchod soudce Kennedyho do důchodu vyvolal sbor demokratů, kteří volají po resuscitaci zdánlivě nepravděpodobné myšlenky: „zaplnění“ Nejvyššího soudu.
Pro budoucí zaplňovače představuje rozšíření soudu z devíti na 11 soudců, pokud a až demokraté převezmou zpět výkonnou a zákonodárnou moc, jedinou možnost, jak znovu získat liberální většinu v soudu. Balíčkování je podle zastánců ospravedlněno potřebou „špinavého boje“ ve vyhrocených časech. Stejně hlasitý refrén odpůrců balení se obává ochrany integrity soudu: Říkají, že pro dočasný politický výsledek nestojí za to, aby byla tato instituce ohrožena.
Boj o balení soudů se vede za špatných podmínek. Američané všech politických směrů by měli chtít, aby se soud rozšířil, ale ne proto, aby dosáhli soudních výsledků příznivějších pro jednu stranu. Místo toho potřebujeme větší soud, protože současná institucionální konstrukce je špatně fungující. Správným přístupem není obnovení plánu FDR, který počítal s rozšířením soudu na 15 soudců, ani současných plánů, které počítají s 11 soudci. Správná velikost je naopak mnohem, mnohem větší. Dobrým začátkem je trojnásobek současné velikosti, tedy 27, ale je docela dobře možné, že optimální velikost je ještě větší. Nemusí se jednat o stranický gambit s cílem dostat do soudu více liberálů. Jediným rozumným způsobem, jak tuto změnu provést, by totiž bylo její postupné zavádění, třeba s přidáváním dvou soudců každý druhý rok, aby se zabránilo tomu, že některý prezident a Senát získají neoprávněnou převahu.
Takový návrh není protiústavní, a dokonce ani tak radikální. Na čísle devět, které se v ústavě nenachází a místo toho pochází ze zákona Kongresu z roku 1869, není nic posvátného. Kongres může kdykoli přijmout zákon o změně velikosti soudu. To kontrastuje s jinými potenciálně záslužnými reformními nápady, jako je omezení délky funkčního období, které by vyžadovaly změnu ústavy, a tudíž nemají šanci na úspěch. A země s mnohem menším počtem obyvatel mají mnohem větší vrchní soudy. V roce 1869, kdy bylo zvoleno číslo devět, měly Spojené státy zhruba desetinu své současné velikosti, zákony a vládní instituce byly mnohem menší a méně složité a objem případů byl výrazně nižší. Rozšíření Nejvyššího soudu se zdá být radikální jen proto, že jsme ztratili kontakt se základy naší živé, dýchající ústavy. Chybná debata o rozšiřování soudu je příležitostí přehodnotit naši představu o tom, co je Nejvyšší soud, a některé základní a chybné předpoklady.
Současná podoba soudu je znepokojující. Důkazem je obvyklý postřeh při každých volbách v polovině volebního období a prezidentských volbách, kdy se říká, že nejkritičtějším výsledkem voleb bude jeden nebo několik málo soudců jmenovaných prezidentem do Nejvyššího soudu. Tento refrén se stal tak běžným, že jsme se stali slepými vůči jeho děsivým důsledkům. Jak je možné, že nejdůležitějším rozhodnutím, které prezident učiní, je výběr jednoho nevoleného právníka, který se v tuto chvíli vyznačuje hlavně tím, že nikdy neřekne nic kontroverzního, k soudu, který rozhoduje v průměru jeden nebo dva případy týdně?
Představa našich tvůrců o výkladu ústavy byla mnohem složitější, chaotičtější a demokratičtější. Výklad ústavy byl považován za zásadně v rukou lidu, nikoliv soudů, natož devíti nevolených soudců, jak přesvědčivě ukázal Larry Kramer a další. Soudcovská nadřazenost, tedy myšlenka, že soud je konečným vykladačem ústavy, se prosadila později a pravděpodobně si získala široké uznání až v posledním půlstoletí. Při tomto přechodu jsme se my, lidé, vzdali své ústavní role – vytváření a výkladu základních práv v rámci probíhajícího procesu – ve prospěch netransparentního, nedemokratického a nereprezentativního sboru devíti osob. To je nebezpečné: od prvních kurzů občanské nauky jsme se učili ctít soud jako vyšší, „nejvyšší“ a méně podléhající rozmarům politiky – navzdory stále těsnějším rozkolům a stále častějším zvratům precedentů, politickému maelströmu, který provází každou nominaci, a skutečnosti, že je to jen jedna z několika spolurovných složek vlády. Byli jsme ukolébáni přesvědčením, že Nejvyšší soud disponuje věšteckou mocí, která mu umožňuje věštit smysl Ústavy tak, jak to my ostatní nedokážeme.
Rozhodnutí z posledních let a časté rozdělení na 5:4 způsobily, že je obtížné nesouhlasit s tím, že Nejvyšší soud je v zásadě politický, stranický orgán. Jak jsme se k tomu dostali, je sporné. Liberálové by mohli datovat skutečnou stranickost – kdy se soud změnil z liberálů a konzervativců na demokraty a republikány – do sporu Bush vs. Gore. Konzervativci by mohli říci, že liberálové sami otevřeli bránu politizaci expanzivními rozhodnutími Warrenova soudu o právech. Právní teoretici by mohli tvrdit, že je to prostě součástí základní povahy práva. Jak se studenti prvních ročníků práv učí, „snadné případy“ jsou vzácné a zákony nejsou nikdy jednoznačné. Neexistuje žádný jednomyslně dohodnutý způsob výkladu. A i kdybychom se na způsobu výkladu shodli – i kdybychom například všeobecně přijali originalismus jako způsob výkladu ústavy – o tom, co ústava „původně myslela“, lze téměř vždy rozumně diskutovat.
Mnohem větší soud by Nejvyšší soud srovnal s našimi federálními obvodními soudy, jak poznamenal profesor práva Jonathan Turley ve svém volání po 19členném soudu z roku 2012. Tyto regionální obvodní soudy se skládají z 6 až 29 soudců. Ne všichni soudci zasedají ve všech případech projednávaných obvodními soudy, neboť většinu případů rozhodují menší tříčlenné senáty. V malém počtu případů zasedá celý obvod, aby přezkoumal rozhodnutí dříve svolaného senátu. Větší velikost obvodů tedy přináší dvě výhody. Zaprvé snižuje vliv jediného rozhodujícího soudce, jako byl Kennedy nebo před ním soudkyně Sandra Day O’Connorová. Zadruhé, existuje variabilita senátů, které jsou vybírány náhodně. Dokonce i v údajně liberálním obvodu, jako je 9. obvod na západním pobřeží, jsou někdy případy projednávány a rozhodovány v senátech složených ze tří konzervativců. Tento systém podporuje rozmanitost a zabraňuje přílišnému zakořenění například většiny 5-4. To je vyváženo skutečností, že se celý obvod může rozhodnout přezkoumat rozhodnutí, což zajišťuje konzistentnost. Modifikovaná verze tohoto přístupu by mohla být přijata pro rozšířený Nejvyšší soud.
Mnohem větší Nejvyšší soud má i další výhody. Větší soud by mohl projednávat více případů, což by mohlo pomoci rozbít kabalu, která v současné době ovládá soudní spisy. Jedním z nejděsivějších aspektů současné praxe Nejvyššího soudu je politikaření s cílem dostat před něj konkrétní případy, z čehož těží úzká skupina zasvěcenců, kteří jsou obvykle nejvěrnějšími obhájci systému. Na rozdíl od obvodních soudů si Nejvyšší soud vybírá, která odvolání chce projednat. V současné době poskytuje slyšení pouze asi 80 z 8 000 případů podaných v každém funkčním období, takže je pětkrát těžší dostat svůj případ před soud než dostat se na nejkonkurenceschopnější vysoké školy v zemi. To je, jednoduše řečeno, absurdní. Protože soud vydává tak málo stanovisek, má jeho několik výroků obrovský vliv. Zvláště znepokojující je způsob, jakým je 80 případů vybíráno. Stále menší počet právníků, kteří jsou obvykle sami bývalými úředníky Nejvyššího soudu a kteří vědí, co bude soud hledat v žádosti o projednání, je zodpovědný za většinu argumentů před soudem. Z šetření agentury Reuters z roku 2014 vyplynulo, že pouhých 66 právníků, z nichž 63 bylo bělochů a 58 mužů, mělo šestkrát větší šanci, že jejich případy budou projednány, než ostatní právníci. Polovina z nich byli bývalí úředníci Nejvyššího soudu. Větší soud by projednáváním mnohem většího počtu případů toto schéma rozbil. Větší soudní síň by byla zdravá i v jiných ohledech, neboť by umožnila jednotné celostátní řešení většího počtu sporů mezi regionálními obvody. V ústavě není nic, co by předpokládalo, že soud bude projednávat tak malý zlomek případů v zemi, a tvůrci ústavy žili v době extrémně nízkého objemu federálních soudů a minimálního vlivu Nejvyššího soudu. Při trojnásobku současné velikosti by poměr soudců k podaným odvoláním více odpovídal poměru soudních obvodů.
Největším rysem rozšíření je to, že by se to, co se v současnosti jeví jako nevyhnutelná nectnost – politizace soudu – změnilo v silnou stránku. Právo nelze oddělit od politiky. Ale politika může lépe fungovat díky lepšímu institucionálnímu uspořádání. Stejně jako by byl devítičlenný Kongres velmi nedemokratický, nebezpečně mocný a v konečném důsledku neefektivní, není devítičlenný soud o nic lepší. Větší orgány mají některé přirozené vlastnosti, které jsou demokratičtější a efektivnější: jsou reprezentativnější a mohou zahrnovat rozmanitější skupinu; mohou vykonat více práce; jejich rozdělení je méně pravděpodobné, že bude úzké, a tudíž svévolné; mají pravidelnější, přirozenější obměnu a žádné jedno volné místo by nedominovalo politické scéně, jako je tomu dnes. Pokud je politika nevyhnutelná, měla by alespoň fungovat: větší počet znamená, že republikánští soudci a demokratičtí soudci by se méně často zapojovali do prostého blokového hlasování. Při větším počtu soudců se mohou vytvořit přirozenější koalice, které by přinesly bohatší dynamiku než rozhodnutí 5-4, která jsou v dnešní době až příliš běžná. (Vzhledem k tomu, že soudci slouží doživotně, mohly by být koalice volnější a méně závislé na stranickém systému, na rozdíl od zákonodárců, kteří si musí udržet stranickou podporu pro přidělení do výboru a znovuzvolení.) A konečně, velikost soudu není jedním z konstrukčních prvků, které údajně izolují soudnictví od tyranie většiny, na rozdíl od doživotního jmenování.
Tvůrci ústavy by byli zděšeni mírou, do jaké jsme se zřekli odpovědnosti za ústavu ve prospěch malé, homogenní a nevolené skupiny. I my bychom měli být zděšeni. Existuje však řešení. Rozšíření bude znamenat oběti ze strany straníků na obou stranách, protože větší soud bude méně předvídatelný. Pro liberály může být těžké přenést se přes vzpomínky na soud, který jim přes půl století dobře sloužil při rozšiřování práv, když politické větve nechtěly udělat totéž. Pro konzervativce může být těžké vzdát se kontroly právě ve chvíli, kdy konečně upevňují vítězství několikaleté kampaně za znovuzískání soudnictví. Zvyšování velikosti soudu by však nemělo zvýhodňovat jednu konkrétní stranu a mělo by oslovit všechny Američany – snad s výjimkou advokátní komory a bývalých úředníků Nejvyššího soudu.
Kontaktujte nás na [email protected].
.