Dnes je jedním z nejméně diskutovaných aspektů proklamace o osvobození, zda vedla ke vzniku nároku na odnětí. Proklamace byla vydána na základě Lincolnových válečných pravomocí, jimiž zabavil majetek (otroky) v povstaleckých státech a poté je osvobodil. Mnoho jižanů se zjevně snažilo vznést proti federální vládě nároky na odnětí majetku. Podobné nároky byly vzneseny i po ratifikaci 13. dodatku. Kongres tehdy odhadoval, že náklady na odškodnění emancipovaných majitelů otroků se pohybují někde mezi 1,6 a 2 miliardami dolarů, což je zhruba polovina celkové hodnoty veškerého majetku (nemovitého i osobního) na jihu.
Odstavec 1 14. dodatku by ze všech otroků narozených nebo naturalizovaných ve Spojených státech učinil občany Spojených států a státu, v němž bydleli. Tím by byl zrušen Dred Scott a zneplatněna jakákoli tvrzení, že otroci mohou být stále drženi jako majetek. Co však s případnými nevypořádanými nároky, které vyplývaly z Emancipační proklamace nebo 13. dodatku?“
V přímé reakci na tuto obavu přidali tvůrci 14. dodatku na konec oddílu 4 tuto větu.
„Spojené státy ani žádný stát nepřevezmou ani nezaplatí… žádné nároky za ztrátu nebo osvobození jakéhokoli otroka.“
Jinými slovy, toto ustanovení by znemožnilo jakékoli případné nároky na odnětí majetku vůči Spojeným státům nebo státu v důsledku osvobození otroků. Vzhledem k tomu, že v té době bylo státům dáno ultimátum „vše nebo nic“ pro ratifikaci, bylo toto ustanovení jen málo diskutováno. Uznává se, že tvůrci dodatku byli znepokojeni důsledky nároků na odnětí majetku. Představte si, že by jediný soudce shledal zabrání a tato otázka by se dostala až k Nejvyššímu soudu! Stanovisko, pokud by shledalo odnětí, by muselo potvrdit zásady Dreda Scotta, že otroci před 14. dodatkem byli ve skutečnosti movitým majetkem.
Jak poznamenává profesor Aynes ve svém článku „Unintended Consequences of the Fourteenth Amendment“ (Nezamýšlené důsledky 14. dodatku):
Jak uvádí profesor Aynes, i v případě Salmon P. Chase, předního protiotrokářského právníka a národního architekta právní strategie protiotrokářského hnutí, ve funkci předsedy Nejvyššího soudu, byla vzpomínka na Dreda Scotta v mysli veřejnosti příliš živá na to, aby vymazala možnost, že žaloba byť jediného bývalého otrokáře může vyústit v rozsudek proti Spojeným státům za odnětí majetku bez spravedlivé náhrady. Navíc neustálé obavy ze spojenectví mezi bývalými otrokáři a jejich bývalými spojenci, severními demokraty, byly silným podnětem k tomu, aby se tato otázka vyřešila ústavním dodatkem. Vyhlídky na riziko dluhu ve výši 1,5 až 2 miliard dolarů by se při porovnání s dodržováním ustanovení o porotě podle zvykového práva zdály být malicherné. Tváří v tvář takové volbě by i ratifikátor, který by pohrdal ustanoveními common law o porotách, považoval ratifikaci za „větší dobro“.
Toto je také příklad dodatku, který specificky upravuje dřívější dodatek, jako například to, jak oddíl 5 14. dodatku ovlivňuje 10. a 11. dodatek. Zde se zdá, že oddíl 4 14. dodatku vytváří výjimku z ustanovení 5. dodatku o odnětí majetku.
Cross-Posted at JoshBlackman.com
.