V 17 letech jsem dokončila střední školu a byla jsem připravená na další krok. Prakticky jsem si balil kufry, jakmile mi poštou přišel dopis o přijetí na školu na východním pobřeží. Byla jsem nadmíru připravená opustit své malé venkovské městečko, odhodlaná utéct – protože to poslední, co jsem chtěla, bylo „trčet“ ve svém farmářském městečku v Coloradu jako všichni ostatní.
Když jsem na konci léta odjel na vysokou školu, dal jsem rodnému městu sbohem! Všem jsem řekla: „Už se sem NIKDY nevrátím!“. Tajně jsem cítila, že stěhování zpátky domů znamená, že jsem selhala. Že se ze mě stala nula. Že jsem nic.
Strávila jsem velkou část svých dvaceti let cestováním, stěhováním z města do města. Žila jsem v Providence na Rhode Islandu, pracovala v New Yorku a přestěhovala se do Anchorage na Aljašce, kde jsem pracovala pro jednu společnost. Žila jsem také v Denveru v Coloradu.
Ale život ve městě v New Yorku jsem si naprosto zamilovala. Zbožňovala jsem muzea, noční život, koncerty a nekonečné možnosti jídla a zábavy. Vdechovala jsem město. Chodila jsem po ulicích, jako bych byla jejich součástí. Všechno ve mně dýchalo vzrušením a nekonečnými možnostmi. Protože nám říkají, že příležitosti žijí jen ve městech.
Život ve městě mi skutečně poskytl mnoho příležitostí. Například jsem v New Yorku získala vysněnou stáž. Pracovala jsem se slavnými herci a hudebníky a získala jsem úžasné přátele, kteří mi darovali možnost cestovat a poznávat nové věci. Prožívala jsem každodenní dobrodružství.
Čím jsem však byla starší a čím více jsem se blížila třicítce, tím se něco změnilo. Začal jsem nenávidět život ve městě. Nesnášel jsem dopravu – zejména dlouhé a stísněné cesty do práce. Pohrdal jsem chozením ven, bojoval jsem s davy lidí, abych se dostal ke stolu nebo dokonce k pití. A hlavně jsem nesnášela, když mi vlasy páchly po prodavačích hot dogů, kouři a smogu. Začal jsem toužit po trochu větší svobodě, kterou mi město už nemohlo poskytnout.
Začal jsem snít o tom, že se přestěhuji zpátky domů.
Strávil jsem kvůli těmto myšlenkám dost času zápasením s vlastními vnitřními démony. Proč jsem se chtěl přestěhovat domů? A proč jsem se za to styděl? Co by si o tom mysleli moji přátelé?“
Začal jsem s touto myšlenkou nenuceně seznamovat své okolí. Nejprve jsem se o tom zmínil své drahé polovičce. Odpověděl: „Co tam mám dělat? Být farmářem?“ Netřeba dodávat, že byl proti tomuto nápadu. Moji přátelé odpovídali se sarkasmem a znechucením: „Proč?! Vždyť tam není co dělat!“
Přes to, co říkali, jsem se ve velkoměstě cítil zaseknutý a bez inspirace, navzdory tomu, jak kouzelný prý NYC je. Zoufale jsem si přála být blízko rodině, to za prvé, ale také jsem tajně toužila po některých věcech, které jsem měla, když jsem vyrůstala, jako je přístup do přírody. Chtěla jsem modrou oblohu a hvězdné noci. Chtěla jsem klidný život. To už mi NYC neposkytoval. Chyběly mi přátelské tváře. Chtěla jsem mávat lidem – dokonce i cizím -, usmívat se a zapojovat se do konverzace. Také jsem chtěla ráno slyšet ptáky, mít kratší dojíždění a vidět hory a stromy.
Tak jsem to udělal. Přes veškerý nesouhlas jsem se přestěhoval domů. Opustil jsem dobrou práci, vztah, talentovou agenturu a nekonečné možnosti.
Někteří lidé mě zpochybňovali: „Proč ses vrátil?“ Zpočátku bylo těžké přiznat, že jsem ráda doma a že vlastně nedávám přednost New Yorku (jak to dělá spousta lidí). Ale po čase to bylo snazší a přestalo mi to vadit.
„Ztratila jsem kontakt s ostatními částmi sebe sama, nikdy jsem si úplně neuvědomila, že klidný život na venkově mi to poskytuje.“
Takže jsem byla ke všem upřímná. A když se mě zeptali, proč jsem se přestěhovala domů, sebevědomě jsem odpověděla: „Protože jsem chtěla.“ „Protože jsem chtěla,“ odpověděla jsem. Mnoho lidí mě přivítalo zpět v komunitě.
Prvních několik měsíců doma bylo nejpohodovějších v mém životě. Každý den mě probouzel zpěv ptáků, chladný vzduch a sluneční světlo pronikající oknem dovnitř. Žádné zvuky dopravy, alarmy aut ani křik lidí na ulicích. Zní to jako ze zatracené disneyovky, ale je to tak pravda!
Na zdejším vzduchu je něco zvláštního – je čistý. Příjemně voní. Z okna své ložnice také vidím Grand Mesa (největší horu s plochým vrcholem na světě). Do práce dojíždím autem čtyři minuty. A za letních večerů nejraději pozoruji západ slunce z verandy, protože nic krásnějšího jsem nikdy neviděl.
Jsem doma už téměř tři roky, k velkému překvapení mých přátel a některých členů rodiny. Někteří přátelé se dokonce vsadili, jak dlouho „to“ vydrží. Zatím vyhrávám. Ale od té doby, co jsem doma, můj život vzkvétá. Uvědomil jsem si, že domov je pro mě místo, které mě inspiruje. Místo, kde se dá snít a usilovat. Protože předtím, ve městě, jsem měla pocit, že musím s každým soutěžit, abych se prosadila. Mnohokrát jsem zapomněl, za co „bojuji“, a byl jsem zahalen soutěživostí, a ne nadšením. Ztratil jsem kontakt s ostatními částmi sebe sama a nikdy jsem si úplně neuvědomil, že klidný život na venkově mi to poskytuje.
Příchodem domů jsem znovu našel sám sebe, své pravé já. To já, které věci uskutečňovalo, které nečekalo, že jí město poskytne příležitosti, protože jsem si je mohla vytvořit sama.
Důležité je, abyste byli šťastní tam, kde jste, abyste se cítili inspirováni svým okolím. A od toho se vše ostatní odvíjí.
.