Když se bývalý guvernér Vermontu Howard Dean stal počátkem roku 2005 předsedou Demokratického národního výboru (DNC), jednou z jeho hlavních snah bylo uskutečnit „strategii 50 států“, tedy snahu vybudovat stranickou infrastrukturu a nábor kandidátů na všech úrovních a v každém státě – dokonce i v pevných republikánských baštách.
„Posílili jsme strany, aby úřadující guvernéři mohli najít dobré kandidáty“ na vysoké i nízké posty, řekl Dean. „To se mnohem snáze dělá z Topeky než z Washingtonu.“
Předsedům státních stran se tento nápad líbil, ale mezi celostátními stratégy byl tento přístup kontroverzní. Dean narazil na tehdejšího poslance Rahma Emanuela, předsedu Demokratického kongresového volebního výboru, který věřil v konvenčnější strategii soustředění omezených prostředků na kampaň do rozhodujících obvodů. Paul Begala v televizi CNN prohlásil, že Deanův gambit se rovná „najmutí skupiny lidí ze štábu, aby se potulovali po Utahu a Mississippi a dloubali se v nose“. (Begala se později omluvil.)
Dean už DNC dávno opustil – ve funkci byl čtyři roky a odešel počátkem roku 2009 – a strategie 50 států se vytratila z paměti. Ale když se na ni podíváme z dnešního pohledu, projekt nabízí šikovný příklad toho, jak skromné investice do stranické infrastruktury mohou přinést hmatatelné dividendy – a jak tyto dividendy mohou zmizet, jakmile investice vyschnou.
Chcete další zprávy z politiky?
Předtím, než začneme počítat čísla, měli bychom poznamenat, že níže uvedené vzorce nelze spojovat výhradně s Deanovým projektem 50 států. Koneckonců demokraté v té době zažili dva ze svých nejsilnějších volebních cyklů. V roce 2006 těžili ze silného kongresového větru a v roce 2008 z vítězné prezidentské kandidatury. Mezitím se čísla začala obracet do záporných hodnot v polovině volebního období v roce 2010, kdy došlo k republikánské porážce.
Přesto jsou tyto zákonitosti sugestivní. Ve dvaceti státech, které jsme zkoumali – tedy v těch, které v nedávných prezidentských volbách volili pevně republikáni – zaznamenali demokratičtí kandidáti navzdory obtížnému politickému terénu mírné úspěchy. Po zastavení projektu se pak úspěšnost demokratů propadla.
Dvacet států, které jsme zkoumali, jsou Alabama, Aljaška, Arkansas, Georgia, Idaho, Kansas, Kentucky, Louisiana, Mississippi, Montana, Nebraska, Severní Dakota, Oklahoma, Jižní Karolína, Jižní Dakota, Tennessee, Texas, Utah, Západní Virginie a Wyoming. Vyloučili jsme všechny státy, které v nedávných prezidentských volbách volily demokraty nebo byly považovány za potenciálně konkurenceschopné pro demokraty, i když se stát nakonec přiklonil na stranu GOP (např. Arizona a Missouri).
Tady je přehled, jak si demokraté vedli v nejčervenějších z červených států v období od ledna 2005 do ledna 2009, tedy v době, kdy projekt 50 států fungoval:
- Křesla ve Sněmovně reprezentantů: Čistý zisk 39 křesel, což představuje 2% nárůst všech křesel v analyzovaných státech
- Křesla v Senátu: Čistá ztráta dvou křesel
- Křesla guvernérů: Čistá ztráta jednoho křesla
- Generální prokurátoři: (pouze volená místa)
- Místa ve Sněmovně reprezentantů USA: Čistý zisk jednoho místa: Čistý zisk tří křesel
- Křesla v Senátu USA: Čistý zisk jednoho křesla
- Výkon prezidentské funkce: V 15 z 20 států došlo mezi lety 2004 a 2008 k nárůstu podílu hlasů pro demokratického kandidáta. V dalších třech státech zůstal podíl hlasů konstantní. Pouze ve dvou státech klesl.
„Kde jsme skutečně dosáhli velkého rozdílu, bylo ve státech jako Nebraska, kde Obama v roce 2008 získal volební hlas,“ řekl Dean. „Měl skutečnou stranu, se kterou mohl pracovat.“
Celkově si demokraté v nejčervenějších státech mezi lety 2005 a 2009 buď zlepšili výsledky, nebo přinejhorším utrpěli jen drobné neúspěchy, což vzhledem k překážkám, kterým strana v těchto pevně republikánských státech čelila, bylo téměř samo o sobě vítězstvím.
Srovnejme nyní tuto bilanci s bilancí mezi lednem 2009 a lednem 2013.
- Křesla ve Sněmovně reprezentantů: Čistá ztráta 249 křesel, což představuje pokles o 13 % stávajících křesel v těchto státech
- Křesla v Senátu: Čistá ztráta 84 křesel, pokles o 12 procent
- Křesla v guvernérských úřadech: Pokles o polovinu, z osmi guvernérů na čtyři
- Místa generálních prokurátorů:
- Místa ve Sněmovně reprezentantů USA: pokles o dvě třetiny, z devíti na tři
- : Pokles o 40 procent, ze 44 křesel na 26
- Křesla v Senátu USA: (Do roku 2014 by mohlo dojít k dalšímu poklesu: Z těchto osmi zbývajících křesel tři senátoři odcházejí do důchodu a další tři čekají těžké souboje o znovuzvolení)
- Výkon prezidenta: Pouze ve dvou z 20 států (Aljaška a Mississippi) měl Obama v roce 2012 vyšší podporu než v roce 2008. Ve většině z 20 pevně červených států se Obamovy hlasy v roce 2012 propadly zhruba na úroveň Johna Kerryho z roku 2004.
Celkově jsou tyto poklesy po roce 2009, řečeno bez obalu, dost katastrofální. V těchto 20 pevně rudých státech ovládali demokraté v roce 2005 13 zákonodárných sborů, přičemž tento počet se v roce 2013 snížil na pouhé tři. Ze 40 komor v těchto státech pouze dvě zaznamenaly mezi lety 2005 a 2013 čistý zisk demokratických křesel; ve zbývajících 38 demokraté ztratili.
A protože křesla ve státních zákonodárných sborech a nižších celostátních úřadech poskytují „lavičku“ pro budoucí kandidáty na posty guvernérů a do Kongresu, mohl by tento vývoj vyvolat samovolně se roztáčející spirálu smrti strany v těchto státech.
Jedna propast, která je v údajích patrná, je mezi Velkými pláněmi a Západem na jedné straně a Jihem na straně druhé. Do té míry, do jaké strategie 50 států fungovala, se tak dělo v malých až středně velkých státech v západní polovině USA. naproti tomu tato snaha jen málo, pokud vůbec, zastavila dlouhodobý posun na Jihu směrem ke GOP. Možná je to proto, že libertariánské sklony na Velkých pláních a na Západě jsou více slučitelné se sociálními postoji demokratů než křesťanská značka konzervatismu, která je vlivná na Jihu.
Abychom pochopili regionální rozdíly, vezměme v úvahu podíl prezidentských hlasů. Jedny z největších zisků demokratů mezi lety 2004 a 2008 zaznamenala Severní Dakota (zisk 10 bodů), Nebraska (10), Utah (9), Montana (8), Jižní Dakota (7) a Idaho (6). Mnohé z těchto států také zaznamenaly pokrok demokratů – sice skromný, ale přesto – v křeslech ve státních zákonodárných sborech.
Částečný úspěch demokratů v roce 2009 ve srovnání s rokem 2005 může být způsoben Obamovým úsilím v primárkách v roce 2008; jedním z klíčových důvodů, proč se mu podařilo porazit Hillary Clintonovou, bylo, že tehdejší illinoiský senátor usilovně oslovoval sympatizující voliče v západních státech s malým počtem obyvatel a ve státech na pláních. Přesto podle pozorovatelů v těchto státech projekt 50 států neublížil.
Naopak většina jižních států nevykazovala žádný vzorec vzestupu a následného pádu; na Jihu demokraté prostě zrychlovali z kopce. V letech 2005-2013 ztratili demokraté v Alabamě, Arkansasu, Georgii, Louisianě a Tennessee více než 20 křesel ve Sněmovně reprezentantů, přičemž v každém z nich byl pokles větší než v jakémkoli státě na Západě nebo na pláních. Jižní státy vedly také ve ztrátách ve státních senátech, kde Alabama, Arkansas a Louisiana zaznamenaly dvouciferný pokles demokratických křesel.
„V jiných státech možná existovala strategie 50 států, ale tady nefungovala,“ řekl Pearson Cross, politolog z University of Louisiana v Lafayette. „Posun k hluboké červené byl neúprosný.“
V Tennessee „republikáni vítězí ve všech ohledech,“ souhlasil politolog z University of Tennessee Anthony Nownes. „Bude trvat několik let, ne-li deset nebo více let, než budou demokraté skutečně konkurenceschopní.“
V určitém okamžiku republikáni „dosáhnou bodu nasycení nebo bodu klesající návratnosti“, řekl jeden politický pozorovatel v Oklahomě. „V některých ohledech se zdá, že demokraté už nemohou ztratit mnoho půdy pod nohama – narazí na dno a mohou jít už jen nahoru“. Mezitím tento pozorovatel dodal, že „nadpoloviční většina vede k frakcionářství. Demokraté by toho měli být schopni v budoucnu využít.“
Kromě vědomí, že společný projekt 50 států by mohl opět dodat šťávu stranickým číslům na Západě a Velkých pláních, mají demokraté jeden světlý bod: Texas, stát, který je na téměř nevyhnutelné demografické cestě k menšinové většině.
Texas byl jediným z 20 sledovaných států, kde se počet demokratů v delegaci Sněmovny reprezentantů USA mezi lety 2005 a 2013 zvýšil. Nárůst v Texasu byl sice mírný – z 11 na 12 ve státě, kde se v důsledku přerozdělení v roce 2010 zvýšil počet členů delegace o čtyři -, ale vezmeme-li v úvahu budoucí populační trendy, mají demokraté alespoň nějaký důvod k optimismu ve střednědobém horizontu.
V tuto chvíli dokonce i Dean poněkud ustoupil od plnohodnotné strategie 50 států. Skupina, kterou nedávno pomáhal založit a která si klade za cíl převrátit republikány ovládané zákonodárné sbory, se zaměřuje spíše na houpavé státy než na ty pevně červené.
Přesto Dean řekl, že i nadále věří, že každý stát, bez ohledu na to, jak je jeho straně nepřátelský, si zaslouží základní úroveň institucionální, finanční, technologické a personální podpory, která může být „relativně levná“.
„Bylo by strašnou chybou vynechat byť jen jeden stát ze základního balíčku školení, IT a personálu,“ řekl. „Nejsem zastáncem toho, aby se do Aljašky vkládaly miliony dolarů, ale jsem zastáncem toho, aby zde byla kompetentní a dobře řízená demokratická strana, protože nikdy nevíte, kam udeří blesk.“
.