Nových případů herpes zoster, známějšího jako pásový opar, mezi lidmi žijícími s HIV zřejmě ubývá, ale podle údajů Johns Hopkins University School of Medicine, které před tiskem zveřejnil časopis Journal of Acquired Immune Deficiency Syndromes, je jejich počet stále vyšší než v běžné populaci.
Výzkumníci pod vedením doktorky Leah Blankové, MPH, také uvedli, že více než čtvrtina všech nových případů pásového oparu v jejich kohortě HIV byla komplikovaná, což je „pozoruhodné“ zjištění vzhledem k mladému věku populace pacientů.
Pásový opar způsobuje virus varicella zoster (VZV), který je známý především tím, že u dětí způsobuje plané neštovice (varicella). VZV se po prodělaných planých neštovicích z těla neodstraňuje, ale zůstává spící v nervových shlucích v blízkosti páteře. Pokud buněčná imunita vůči VZV klesá – což se může stát u lidí žijících s HIV, stárnoucích nebo podstupujících léčbu, která vyčerpává imunitní funkce – může se VZV reaktivovat, což vede k propuknutí pásového oparu.
Pásový opar obvykle způsobuje vyrážce podobný řetězec puchýřků, které sledují dráhu nervu vycházejícího z míchy (tzv. dermatomální vzor). I když je pásový opar často bolestivý, je obvykle nezhoubný; může trvat tři až čtyři týdny, aniž by způsobil jinak závažné nebo dlouhodobé problémy. Někdy však může být onemocnění komplikováno recidivami, poškozením vnitřních orgánů a mnohočetnými dermatomálními obrazci.
Pásový opar je dlouhodobě častější u osob žijících s HIV, zejména u mladých lidí nakažených virem ve srovnání s věkově odpovídajícími jedinci v běžné populaci. V letech po rozšíření kombinované antiretrovirové léčby studie neprokázaly, že by se riziko pásového oparu snižovalo. Ve skutečnosti někteří vědci naznačovali, že výskyt se může zvyšovat vzhledem k tomu, že lidé nyní žijí s HIV déle a protože pásový opar může být nežádoucím účinkem syndromu imunitní rekonstituce (IRIS), který se může vyskytnout u lidí s nízkým počtem CD4 buněk jinak příznivě reagujících na antiretrovirovou léčbu.
Aby si Blanková a její kolegové udělali představu o současném výskytu pásového oparu, včetně komplikovaných případů, identifikovali epizody herpes zoster zdokumentované v letech 2002 až 2009 na Johns Hopkins. Pro každý případ, který výzkumníci identifikovali, byly do analýzy zahrnuty tři HIV negativní kontroly, aby bylo možné posoudit potenciální rizikové faktory propuknutí pásového oparu.
Výzkumníci identifikovali 183 nových (incidentních) případů pásového oparu mezi více než 4 300 HIV pozitivními pacienty; u dalších 138 pacientů byl rovněž diagnostikován pásový opar, jednalo se však o opakované epizody.
Míra výskytu během celého období studie byla 9,3 nových případů pásového oparu na 1 000 osoboroků sledování. Přestože studie neprokázala statisticky významný trend ve výskytu pásového oparu v průběhu času, autoři poznamenávají, že míra výskytu byla výrazně nižší než míra zdokumentovaná v předchozí studii stejné kohorty. V letech 1997 až 2001, vysvětluje Blank a její kolegové, činila míra výskytu během sledovaného období 32 nových případů pásového oparu na 1 000 osoboroků sledování.
Autoři dodávají, že zjevně snížený výskyt ve studii Johns Hopkins je v rozporu s výsledky dvou dalších kohort – zdravotnické databáze veteránů (2000-2007) a údajů ze sledování v okrese Olmsted v Minnesotě (1996-2001) – které obě vykazovaly malý, ale statisticky významný nárůst výskytu pásového oparu v průběhu času.
„Pozorovaný pokles incidence na naší klinice lze vysvětlit zlepšením v řešení rizikových faktorů herpes zoster specifických pro ,“ vysvětlují autoři. „V souladu s naší dřívější studií a dalšími studiemi jsme zjistili, že nižší počet CD4 je spojen se zvýšeným rizikem výskytu herpes zoster. Imunitní suprese je v této populaci skutečně konzistentně rizikovým faktorem pro propuknutí herpes zoster, přičemž počet CD4 nižší než 350 je rizikovější než počet CD4 mezi 350 a 500. V případě, že je počet CD4 nižší než 350, je riziko vyšší. Vzhledem k tomu, že medián počtu CD4 v naší populaci se od roku 2009 neustále zvyšoval z 298 na 431 buněk, zdůrazňuje toto zjištění význam obnovení funkce imunitního systému při ochraně před herpes zoster.“
Blank a její kolegové však zdůrazňují, že míra výskytu je stále vyšší než v běžné populaci, zejména pokud se vezme v úvahu věk.
Znepokojující byla také vysoká míra výskytu komplikovaného pásového oparu – u 28 % osob s pásovým oparem se vyskytl diseminovaný pásový opar (tři a více dermatomů), onemocnění oka nebo vnitřních orgánů, neurologické komplikace nebo recidiva do šesti měsíců. Ačkoli tato míra výskytu komplikovaného pásového oparu u osob žijících s HIV odpovídá jiným kohortám, Blank a její kolegové autoři poznamenávají, že 28% míra je nižší než míra zdokumentovaná v dřívější kohortě Johns Hopkins: 53%.
Kromě toho, že s propuknutím pásového oparu souvisí nízký počet CD4 buněk a detekovatelná virová zátěž, Blankův tým zjistil, že k propuknutí pásového oparu dochází s větší pravděpodobností do 90 dnů od zahájení antiretrovirové léčby, což potvrzuje, že pásový opar je možnou komplikací syndromu imunitní rekonstituce, který se může vyskytnout u osob zahajujících léčbu HIV s nízkým počtem CD4 buněk. Autoři píší: „Zdá se, že herpes zoster souvisí s imunitní rekonstitucí, a proto by si měl být klinický lékař vědom vyššího rizika výskytu herpes zoster krátce po zahájení antiretrovirové terapie.“
Rizikovým faktorem se zdá být také očkování proti herpes zoster – nebo jeho absence ve sledované kohortě. „Navzdory vysoké míře komplikací a vysoké míře výskytu v , nebyl ani jeden pacient v naší studijní populaci očkován proti herpes zoster,“ napsala Blank a její kolegové.
- #HIV
- #incidence
- #IRIS
- #Johns Hopkins University
- #shingles
Přečtěte si více o:
.