První den v novém zaměstnání vstupuje nový generální ředitel do haly svého nového zaměstnavatele. Je nadšený a připravený začít. Společnost si ho přivedla jako tvůrce změn – někoho, kdo dokáže kormidlovat loď správným směrem.
Když vchází do dveří, vítá ho tato druhá osoba. Nese krabici s něčím, co vypadá jako osobní věci, ale místo aby zamířila ke dveřím, zamíří k němu. Sáhne do krabice a podá mu tři obálky.
„Na, tohle by se ti mohlo někdy hodit,“ řekne a vtiskne mu je do ruky. Otočí se a odchází ze dveří, aniž by obálky nějak vysvětlila nebo dokonce nabídla své jméno.
Nový generální ředitel, zmatený a roztěkaný tímto setkáním, si pomyslí: „No, to bylo opravdu divné,“ ale když ho přivítá správce kanceláře, strčí si obálky do kapsy saka. Když ho uvádí do jeho nové kanceláře, ptá se: „Mimochodem, kdo byla ta žena ve vstupní hale?“
„Aha, to byla ta stará generální ředitelka,“ pokrčí rameny administrátor.
Nový generální ředitel je zmatenější než kdy jindy, ale požadavky prvního dne náročného úkolu ho brzy přemohou a na podivné setkání zapomene až do pozdějšího dne. Sedí ve své kanceláři a probírá se svými věcmi, když v kapse nahmatá tři obálky. Vytáhne je, aby se do nich podíval, ale právě když začne otevírat první z nich, začne nová schůzka a on je vytržen. Strčí obálky do zásuvky stolu a okamžitě na ně zapomene.
Měsíce plynou. Moc se mu nedaří.
Je to někdy kolem třetího nebo čtvrtého měsíce a on sedí kolem desáté hodiny večer sám ve své kanceláři.
„Co budu dělat?“ pomyslí si.
Pak si vzpomene na obálky. Záhadné obálky od starého generálního ředitele. O co v nich vlastně šlo. Sáhne do zásuvky svého stolu a vytáhne je. Otevře první z nich, přívětivě označenou: „Obálka č. 1.“
Uvnitř je jediný list papíru se slovy: „Obviňujte starého generálního ředitele.“
„To je ono!“ prohlásí nahlas. Samozřejmě že za všechno, co se nedaří, může staré vedení. Předchozí rozhodnutí, na kterých se nijak nepodílel, vedla k tomuto výsledku.
V následujících dnech se tedy činí. Jasně říká, že nic z toho není jeho vina, ani vina jeho nového týmu. Jsou to stará rozhodnutí, která stojí v cestě novým nápadům. Tím si kupuje další tři nebo čtyři měsíce.
Ale zase další probdělá noc v kanceláři po sérii frustrujících týdnů. Věci se nevyvíjejí dobře. A pak si vzpomene na obálky. Vyndá je ze stolu a druhou obálku roztrhne.
Uvnitř je jediná stránka s jediným slovem. „Reorganizace.“
„To je ono!“ prohlásí nahlas. „Potřebuju jenom reorganizovat firmu a pak můžeme být na dobré cestě ke splnění našich cílů.“
Vytáhne tedy nějaký papír, začne předělávat a přesouvat políčka. Druhý den zahájí komunikační úsilí a vysvětlí, kam musí společnost směřovat a jak jí k tomu reorganizace pomůže.
Šest měsíců… osm měsíců… devět měsíců aktivity, energie všude kolem. O téměř 12 měsíců později.
Je deset hodin večer a opět se příliš nedaří. Věci prostě neklapou.
A napadne ho: „Počkej – třetí obálka!“
Takže ji roztrhne a doufá, že v ní najde další odpověď, další nápad, který věci posune kupředu, dostane je na správnou cestu.
Uvnitř je jediný list papíru s jednou větou. „Napiš další tři obálky.“