Joona Räsänen
Mnoho lidí se domnívá, že potrat je morálně přípustný. Mnoho stejných lidí se však také domnívá, že pokud žena čeká zdravá dvojčata, je morálně špatné, aby potratila pouze jeden z plodů. Protože bychom však měli volit morálně přípustné činy namísto nepřípustných, znamená to, že žena by měla potratit oba plody, a ne jen jeden. To však zní velmi podivně. Jistě, žádná věrohodná morální teorie by neměla podporovat takový pro-smrtelný názor, kdy by si člověk měl vzít spíše více než méně životů.
Jedná se pouze o jeden z případů obecnějšího problému, který se ve filozofii stal známým jako problém „všechno nebo nic“, kdy přijetím nějakých významných nákladů pro sebe můžete přinést buď dobrý, nebo ještě lepší výsledek.
V mém nedávném článku Twin pregnancy, fetal reduction and the ‚all or nothing problem‘ publikovaném v časopise Journal of Medical Ethics aplikuji tento problém v souvislosti s potratem a zvažuji možné způsoby jeho řešení. Stejně jako mnoho jiných filozofických problémů rozděluje lidi na tábory, kde si každý myslí, že jeho řešení je zřejmě to správné.
První jsou zastánci života, kteří si myslí, že řešení problému spočívá v přesvědčení, že každý potrat je nemorální. Pokud jsou všechny potraty špatné, pak je špatný i potrat, při kterém je usmrcen jen jeden z dvojčat plodu. Přesto je pro mnohé obtížné přijmout postoj zastánců života.
Pak jsou tu zastánci potratů, kteří si myslí, že těhotná žena je jedinou osobou, která by měla mít možnost rozhodovat o tom, zda bude pokračovat v těhotenství a kolik plodů – pokud vůbec nějaké – donosí. Měli bychom prostě přijmout, že má morální právo jeden ze svých plodů přerušit a druhý donosit – pokud si to přeje. Pokud se však budeme řídit touto úvahou, pak bychom měli také přijmout, že těhotná žena je také morálně oprávněna ukončit libovolný počet těhotenství v kterékoli fázi těhotenství z jakéhokoli, byť i banálního důvodu. Přesto si mnoho lidí (dokonce i těch, kteří si myslí, že by žena měla mít vždy legální možnost tak učinit) myslí, že je morálně špatné například ukončit život ženského plodu v posledním stadiu těhotenství kvůli jeho pohlaví.
Pravděpodobným řešením tohoto problému je ukázat, že dvojčetné těhotenství je pro ženu mnohem rizikovější a více zatěžující než jednočetné těhotenství, takže těhotenství dvou plodů není ve skutečnosti totéž jako těhotenství jednoho. Mohli bychom si tedy ponechat přesvědčení, že na pozdním potratu s výběrem pohlaví je něco morálně špatného, ale mohli bychom si také myslet, že redukce dvojčetného těhotenství na jednočetné není špatná, protože se provádí za účelem snížení rizik pro plod i matku – nikoliv kvůli nějaké triviální preferenci.
Není však jasné, zda redukce dvojčetného těhotenství na jednočetné skutečně snižuje riziko těhotenství a komplikace či zátěž těhotenství. Přinejmenším některé nedávné studie naznačují, že ačkoli je dvojčetné těhotenství v mnoha ohledech obtížnější než jednočetné, potrat druhého dvojčete rizika těhotenství nesnižuje – alespoň ne ve stejné míře. Jednočetná těhotenství, která začala jako dvojčata, jsou stále obtížná a riziková pro plod i matku – potrat druhého plodu na tom nic nemění.
Moje řešení problému spočívá v tom, že pokud žena čeká dvojčata, má samozřejmě právo těhotenství ukončit, protože nikdo, ani dvojčata, nemá právo používat cizí tělo k udržení vlastního života. Pokud však žena přijme zátěž a rizika těhotenství a nabídne své tělo k použití pro jeden z plodů, měla by nabídnout své tělo k použití i pro druhý plod. To je v souladu s Hortonovým řešením obecnější verze problému.
Není snadné tento názor přijmout, protože pokud žena nemůže nebo nechce vychovávat dvě děti, znamenalo by to, že by měla druhé dítě raději adoptovat, než ho nechat zabít v děloze. Oddělení dvojčat při narození se zdá být morálně znepokojivé, ale možná ne tak znepokojivé jako jiná řešení problému.