Pokud se pohybujete v prostředí vysoce výkonných koní dostatečně dlouho, pravděpodobně jste již slyšeli o sezamoiditidě, příčině nefunkčnosti, která může vyřadit i ty nejvytíženější sportovce.
Na zadní straně každého hlezenního kloubu leží dvě trojúhelníkové struktury zvané proximální sezamoidy. Přesněji řečeno, každá přední končetina obsahuje třetí sezamoid, nazývaný distální sezamoid neboli kost navikulární, a každá zadní končetina obsahuje čtvrtý, patní kost.
Tyto struktury jsou považovány za interkalární kosti, protože vznikají uvnitř šlach a vazů a umožňují plynulý pohyb a rozptyl ohniskového tlaku mezi šlachou nebo vazem a kloubem, který leží pod nimi.1
Podle definice je sezamoiditida zánět sezamoidu a jeho vazivových úponů, konkrétně „zánět závěsného vazu v místě jeho ukotvení do kosti“.2 I když se sezamoiditida vyskytuje jak u předních, tak u zadních končetin, je častější u předních končetin.
Příčina sezamoiditidy zůstává neúplně objasněna. Jedna studie vyloučila jako spouštěcí faktor cévní kompromitaci, ačkoli přetížení kosti v oblastech vazivového úponu může vést k hlubšímu zánětu kosti.
Sezamoiditida se vyskytuje u všech typů sportovních koní, protože závěsný aparát nese při cvičení značnou zátěž, přesto se zdá, že zranění jsou nejčetnější u těch, kteří pracují v rychlosti, jako jsou dostihoví koně plnokrevníci a standardní koně.
Pokud dojde k rozsáhlému poranění závěsného vazu v místě uložení do proximálních sezamoidů, struktura se během hojení navždy změní, protože se vytvoří jizva a aparát bude fungovat suboptimálně ve srovnání s neporaněnými tkáněmi, což často vede ke snížení výkonnosti.
Diagnostika sezamoiditidy se provádí na základě klinických příznaků a rentgenového vyšetření. Koně mohou vykazovat bolest v reakci na palpaci nebo test distální flexe končetiny, ačkoli kulhání lze obvykle pozorovat po intenzivním výkonu. Sezamoiditidu lze ověřit pomocí rentgenových snímků, obvykle šikmých pohledů na fetlokový kloub.
Léčba obvykle zahrnuje klid a opatření ke zmírnění zánětu a bolesti. Zdá se, že některým koním pomáhají strategie léčby, jako je ledování po tréninku a přepracování tréninkového plánu tak, aby zahrnoval jiné cvičení, například plavání.
Kromě starších koní v aktivním tréninku je sezamoiditida běžným rentgenologickým nálezem předních a zadních fetloků u prodejních ročníků plnokrevníků. V jedné studii 487 ročních koní vykazovalo 127 koní (26 %) na přehledových rentgenových snímcích známky sezamoiditidy.3 V novější studii přehledových rentgenových snímků 318 ročních koní plnokrevníků mělo 24 % koní známky sezamoiditidy a v době prodeje o několik měsíců později mělo 16 % koní známky sezamoiditidy.4
1Durham, M., and S.J. Dyson. 2003. Aplikovaná anatomie pohybového aparátu. In: Sborník příspěvků k problematice hlezenního kloubu: Sborník příspěvků k problematice pohybového aparátu: M.W. Ross a S.J. Dyson, editoři, Diagnosis and Management of Lameness in the Horse. Saunders, St. Louis, MO. p. 86.
2Bramlage, L.R. Operative orthopedics of the fetlock joint of the horse: Traumatic and developmental diseases of the equine fetlock joint. In: Proc. Annual Convention of the American Association of Equine Practitioners 55:96-143.
3Spike, D.L., L.R. Bramlage, B.A. Howard, R.M. Embertson a S.R. Hance. 1997. Radiografická proximální sezamoiditida u prodejních ročků plnokrevníků. In: Proc. Annual Convention of the American Association of Equine Practitioners 43:132-133.
4Pagan, J.D., M. Garzillo, S. Caddel a E. Phethean. 2020. Vztah mezi rentgenologickým vyšetřením růstu hříbat a prodejní a dostihové výkonnosti u plnokrevných dostihových koní: A pilot study.