Roderick Johnson, 33letý afroamerický veterán námořnictva z malého města na texaském venkově, o to nežádal. Vězení mu to udělalo a jeho život už nikdy nebude jako dřív.
Zatímco si Johnson odpykával trest za nenásilný trestný čin, prožil v rukou vězeňských gangů obdobu sexuálního otroctví. Jako mladý, otevřeně homosexuální muž věděl Johnson lépe, než aby se snažil svou sexuální orientaci před vězeňskými úředníky skrývat. To, o co Johnson žádal a co měl dostat, bylo ubytování v ochranné vazbě.
Když se však dostal do vězení, vysoce postavený dozorce na Johnsonovu žádost o úschovu odpověděl, že „na této farmě ‚pankáče‘ nechráníme“.
Ve vězeňském žargonu jsou „pankáči“ ti vězni, kteří jsou nuceni k sexuálně submisivní roli. Ať už jsou heterosexuálové, nebo homosexuálové, jejich život probíhá v otroctví agresivnějších vězňů. Jakmile jsou muži jako Johnson identifikováni jako pankáči, ocitají se na dně tvrdého, přísně vymezeného vězeňského hierarchického řádu, kde dozorci a dozorkyně vládnou stále přeplněnějším zařízením s nedostatkem personálu.
Tento druh hypermaskulinní vězeňské hierarchie je podle Lary Stempleové, výkonné ředitelky dvacet let fungující neziskové organizace Stop znásilňování vězňů (SPR), „systémový do té míry, že většina příslušníků nápravných zařízení před ním zavírá oči a nechává vězně, aby se o sebe postarali sami“.
To, čeho se Johnsonovi dostalo vzápětí, bylo něco, co jeho trest nikdy nestanovil a co si jeho rodina nedokázala představit. Během osmnácti měsíců byl Johnson stokrát brutálně týrán, znásilňován a „prodáván“ vězeňskými gangy.
A co hůř, Johnsonovy prosby o pomoc ze strany vězeňské správy byly opakovaně zesměšňovány a zůstaly nevyslyšeny. Jeho rodina se snažila pomoci, ale ujištění, kterých se jí dostalo, byla k ničemu. Sedmkrát předstoupil stále sebevražednější Johnson před vězeňskou klasifikační komisi složenou výhradně z bělochů a prosil, aby byl umístěn do úschovy. Na oplátku byl Johnson za své žádosti správci napomínán, nazýván „štětkou“ a „courou“ a bylo mu řečeno, aby se „naučil bojovat, nebo se smířil s tím, že bude kurva“.
Těžko říct, co přesně by se Johnsonovi stalo, kdyby nenapsal Národnímu vězeňskému projektu ACLU a neprosil o jakoukoli pomoc, kterou by mu mohli poskytnout. Po prošetření celé záležitosti shledala ACLU situaci natolik vyhrocenou, že v dubnu podala federální žalobu na vedení věznice, které odmítlo zneužívání zastavit. Teprve tehdy byl Johnson přemístěn do bezpečnějšího prostředí.
„Je nepochopitelné myslet na to, že byl každý den po dobu osmnácti měsíců znásilňován,“ říká Gotsch. „Skutečnost, že vedení věznice vědělo, že se to děje, a jen to ignorovalo a smálo se tomu, je zničující.“
Zatímco Johnson si alespoň prozatím může odpykat zbytek trestu bez dalšího porušování, tisíce dalších vězňů – mužů i žen – prožívají hrůzy sexuální viktimizace.
Jednou z takových obětí byl i texaský mladistvý vězeň Rodney Hulin. Tento 175 cm vysoký, 125 kg vážící sedmnáctiletý mladík, odsouzený v roce 1995 k osmiletému trestu za žhářství, byl umístěn ve věznici pro dospělé. Opakovaně znásilňovaný a poté zbavený ochranné výchovy se Hulin v lednu 1996 oběsil, upadl do kómatu a o čtyři měsíce později zemřel.
Navzdory takovým incidentům homofobní hradba mlčení kolem znásilnění mezi muži ve vězení – a pravidelný příval mdlých vězeňských vtipů typu „neházejte mýdlo“ – brání tomu, aby byl tento problém vnímán jako závažné porušování lidských práv.
Pro muže je znásilnění a sexuální zneužívání ve vězení dnes tak běžné, že podle nedávné studie zažívá nátlak nebo vynucený sexuální kontakt každý čtvrtý mužský vězeň ve státních a federálních zařízeních.
Světlým bodem v této jinak neutěšené situaci je nedávné předložení zákona Prison Rape Reduction Act of 2002, jehož spoluautory jsou senátoři Ted Kennedy a Jeff Sessions a zástupci Bobby Scott a Frank Wolf. Tento vůbec první federální dvoustranný zákon se zabývá všudypřítomným problémem znásilňování ve věznicích. Pokud bude schválen, vzniknou na ministerstvu spravedlnosti tři nové programy, včetně programu na shromažďování statistik o sexuálním zneužívání ve věznicích, programu na poskytování školení o této problematice a programu na financování nových programů na prevenci a omezení sexuálního zneužívání za mřížemi.
Návrh zákona, jak vysvětluje Gotsch, „je prvním krokem správným směrem“. To, co zbývá udělat, je monumentální úkol přehodnotit konstrukci a záměry vězeňských systémů, které slouží k prosazování a umocňování násilí mezi muži, třídního a rasového napětí a zuřivě soutěživého, donucovacího a destruktivního modelu lidské interakce. Je to starý, známý systém, který dehumanizuje každého, kdo je v něm uvězněn, a téměř zaručuje začarovaný kruh zneužívání, nemocí a sebenenávisti u těch, které odsoudíme, aby ho zažili.