Od Seana Clarkea
Po většinu života jsem trpěl generalizovanou úzkostnou poruchou a až v posledních letech, kdy je mi dvacet osm let, jsem se znovu podíval na to, jak vnímám své obavy a strachy. Dlouhou dobu jsem se bála téměř všeho, bylo pro mě těžké chodit i do školy, na vysoké škole to bylo ještě horší a snaha získat práci mezi lidmi, které jsem neznala, byla děsivá. Měl jsem pocit, že úzkost navždy ovládne každý aspekt mého každodenního života.
A tak jsem léta bojoval s obavami a představoval si, že jednou budu jakýmsi terminátorem, který necítí žádné emoce, strach ani deprese. Zatímco jsem pracoval na svém těle, abych se stal jako Schwarzenegger, moje mysl zůstávala vratká a strach nikdy doopravdy nezmizel. Ve skutečnosti jsem byl od sedmi let plachý, nervózní a zdálo se, že se neustále nacházím ve stavu zmatku a duševní mlhy. Věděl jsem však, že až vyrostu, bude ze mě úplně jiný člověk. Byla bych sebevědomá, dokázala bych udržet konverzaci a svůj život bych si zařídila tak, abych měla jen málo starostí. Byla bych silnější.
Přeskočme do roku 2018 a můj názor se vlastně vůbec nezměnil. Stále mě přepadají úzkostné myšlenky, stále se musím občas nutit do rozhovoru s lidmi a můj život není nastaven nějak dokonale, abych si nedělala starosti. Pořád si dělám starosti. Jediné, co se změnilo, je můj pohled na věc, a proto teď věřím, že je tak důležité pracovat na svém pohledu na věc.“
Někdy si myslíme, že přijde čas, kdy budeme konečně imunní vůči úzkosti a obavám. Možná jsme se dívali na příliš mnoho pohádek, vždyť Popelka žila šťastně až do smrti, nebo ne? Nebo si to alespoň myslíme.
Ale já tvrdím, že ne…
Tvrdím, že po skončení titulků otěhotněla, trpěla poporodní depresí, čas od času se pohádala s pohádkovým princem, bojovala se svým tělesným obrazem po porodu a občas ji přepadala úzkost z toho, kam se její život ubírá.
Dobře, možná ne přesně v tomto pořadí, ale chápete, o co mi jde. Po téměř dvaceti letech úzkostí a depresí jsem si uvědomila, že neexistuje žádný konečný cíl, kdy najednou všechno zapadne na své místo, jak si někdy představujeme. Stejně jako Popelka jsem se hnala za koncem, který nikdy neexistoval. Asi se snažím říct – život je cesta, která je po celou dobu svého trvání prošpikovaná štěstím i starostmi, a já se s tím začínám cítit čím dál víc v pohodě.
Pochopení této skutečnosti pro mě bylo klíčové, pokud jde o život s úzkostí. Musel jsem ustoupit od celoživotních představ o „dokonalém konci“ a vyzbrojit se zdravějším, realističtějším pohledem. Takže i když si možná myslíte, že to zní trochu pochmurně (a že mlátím Popelku), ráda bych vám vysvětlila, jak toto uvědomění proměnilo mou úzkost a náladu jako celek.
V první řadě mi přijetí faktu, že úzkost bude vždy v nějaké míře přicházet a odcházet, zabránilo soustředit se na ni a dělat z ní větší problém, než je třeba. Díky tomu jsem si uvědomila, že kdybych konečně už nikdy neměla pociťovat úzkost, nebyla bych člověkem. Možná bych dokonce skončil tak, že bych vyšel doprostřed silnice s velkým přiblblým úsměvem na tváři! Úzkost potřebuji, protože může mít své využití. Výzvou je odebrat jí sílu, když není skutečně potřeba.
Přijmout úzkost do svého života je jako smířit se s tím, že může pršet, když se snažíte uspořádat zahradní slavnost. Může se to prostě stát, je to jedna z emocí, která se mění a smršťuje jako každá jiná emoce. Některé dny se možná probudím s úzkostí, a to je v pořádku. Vím, že přijdou dny, kdy se probudím a budu se cítit sebejistě.
Přijetí úzkosti do mého života ji zbavilo části její moci nade mnou. Místo abych s ní bojovala ze všech sil, snažím se ji teď pozorovat takovou, jaká je, jako pomíjivou emoci, která mě nedefinuje jako člověka. Nejsem „šťastný člověk“ ani „úzkostný člověk“, místo toho věřím, že jsem směsicí emocí, z nichž každá má své využití.
Dospěl jsem k tomu, že definuji bytí člověka nejen jako savce, který stojí na dvou nohách, ale také jako tvora, který je schopen cítit složitou škálu emocí, což nyní vnímám jako docela úžasnou věc. Občas některé z těch negativních prosvítají, ale na cestě životem vám můžu zaručit, že sluníčko je vždycky také jen za rohem.
Kdybych mohl dát radu někomu, kdo prochází tím, čím jsem si prošel já, byla by to tato – buďte k sobě laskaví. Obraťte se na někoho, na kom vám záleží, nebo na organizaci, jako je Nopanic, a prostě si připomeňte, že je naprosto v pořádku, že nejste pořád v pořádku.
Sean Clarke, který strávil velkou část svého života s generalizovanou úzkostnou poruchou, nyní píše o svých vlastních zkušenostech a o tom, co jemu osobně pomohlo, na svém blogu: http://projectenergise.com/blog/.