Rumi, súfijský básník 13. století, přirovnal emoce – „radost, depresi, podlost“ – k „nečekaným návštěvníkům“. Jeho radou bylo vpustit je dovnitř se smíchem, ale to my neděláme. Místo toho předstíráme, že si jich nevšímáme, nebo se dokonce skrýváme. Chceme pohřbít zášť a hněv nebo vyměnit osamělost za módnější vděčnost.
V kulturní době, která je rozhodně pro pozitivismus, je tlak na potlačování nebo maskování negativních pocitů skutečný.
Psychologické studie však ukázaly, že přijetí těchto negativních emocí je spolehlivější cestou k znovuzískání a udržení duševního klidu. Ať už se praktikuje z pohledu starověkých východních filozofií, nebo ve stále populárnějších formách léčby, jako je terapie přijetím a závazkem a kognitivní terapie založená na všímavosti, přijetí temných emocí je nyní podpořeno řadou důkazů, které tento zvyk spojují s lepší emoční odolností a menšími příznaky deprese a úzkosti.
Přijetí má tedy svou chvíli – přinejmenším mezi akademiky. Jak a proč to funguje, je však zatím málo prozkoumáno, říká Brett Ford, profesor psychologie na Torontské univerzitě. Není to tak docela strategie, říká pro Quartz: „Přijetí zahrnuje to, že se nesnažíme změnit to, jak se cítíme, ale zůstáváme v kontaktu se svými pocity a bereme je takové, jaké jsou.“ Ptá se tedy, jak je možné, že přijímání negativních emocí je paradoxně spojeno s dlouhodobým psychickým prospíváním?“
Před několika lety, když byla Fordová doktorandkou na Kalifornské univerzitě v Berkeley, vymyslela se třemi kolegy výzkumníky z Berkeley třídílnou studii, aby se to pokusila zjistit. Jejich výsledky byly právě publikovány v časopise Journal of Personality and Social Psychology.
Podle jejich analýz spočívá kouzlo přijetí v jeho otupujícím účinku na emoční reakce na stresové události. Právě tento mechanismus může časem vést k pozitivnímu psychickému zdraví, včetně vyšší míry životní spokojenosti. Jinými slovy, přijetí temných emocí, jako je úzkost nebo vztek, vás nesrazí na kolena ani nezesílí emocionální prožitek. Ani vás neudělá „šťastnými“ – alespoň ne přímo.
„Nulové účinky vždy interpretujete velmi opatrně,“ říká Ford, „ale nám se zdá, že akceptace jednoznačně ovlivňuje negativní emoce a není v rozporu s pozitivními emocemi.“
Navíc se zdá, že akceptace je spojena s lepším duševním zdravím, pokud je používána v reakci na negativní emoce, nikoliv na ty pozitivní, dodává, takže nejde o to žít ve světě s „široce odtažitým postojem“. Není třeba hrát si na příliš velkého kliďase.
Přijetí naštěstí funguje u různorodé škály lidí – vědci zjistili, že není vázáno na jednu socioekonomickou nebo rasovou skupinu. Zdá se také, že je účinné bez ohledu na to, zda se lidé potýkají s pocity souvisejícími s intenzivními životními událostmi nebo s drobnými nepříjemnostmi.
Nakonec tvrdí, že akceptace je více spojena s lepším psychickým zdravím než jiné duševní způsoby, které spadají pod obecný pojem „mindfulness“, jako je například praktikování nereaktivity nebo prosté pozorování. „Musíte věnovat pozornost svému vnitřnímu prožívání,“ říká Ford, „ale přijetí, nehodnotící přijetí, se zdá být klíčovou složkou všímavosti.“
Tři testy přijetí
Fordovy závěry vyplynuly přinejmenším z jedné a často ze dvou částí třídílné studie.
Nejprve vědci analyzovali odpovědi z více než 1 000 dotazníků zaměřených na emoční regulaci a psychické zdraví zaslaných vysokoškolským studentům Kalifornské univerzity v Berkeley. Bylo zjištěno, že obvyklé přijímání negativních emocí nejenže snižuje pocity špatné pohody (což prokázaly předchozí studie), ale také s větší pravděpodobností vede ke zvýšení úrovně životní pohody.
Následujícím krokem psychologové získali 156 lidí z oblasti Sanfranciského zálivu pro laboratorní experiment, který účastníky vystavil standardizovanému univerzálnímu stresoru: úkolu veřejného projevu. „Nechali jsme lidi přijít a řekli jsme jim: ‚Mimochodem, budete mít tříminutový projev, ve kterém budete předstírat, že jste na pracovním pohovoru a musíte mluvit o svých verbálních a písemných komunikačních dovednostech,'“ říká Ford. Hypotéza zněla, že ti, kteří byli označeni za osoby lépe přijímající své negativní duševní stavy, budou hlásit méně závažné negativní emoce, což se potvrdilo. Výzkumníci opět navazovali na práci jiných psychologů, ale zároveň testovali robustnost metody akceptace tím, že zajistili, aby alespoň polovina vybraných účastníků zažila v měsících před studií závažnou negativní zkušenost, jako například podvedení nebo ztrátu zaměstnání.
V poslední studii požádali výzkumníci 222 lidí různých ras a socioekonomických vrstev, tentokrát rekrutovaných z oblasti Denveru, aby si vedli deník, ve kterém vyprávěli o nejvíce stresující události každého dne po dobu dvou týdnů. Před začátkem psaní deníku byly změřeny jejich základní návyky při přijímání stresu a po šesti měsících byla změřena jejich celková psychická pohoda pomocí standardizovaných dotazníků. Habituální akceptoři, jak je nazvěme, si vedli lépe než jejich vrstevníci, ať už byly události, o kterých psali, těžké (například telefonát od syna ve vězení), nebo relativně mírné (častým stresorem byly drobné hádky s druhým partnerem.)
Odolněte nutkání usilovat o štěstí
Buddhističtí vůdci často zdůrazňují, že „akceptace“ neznamená být smířený se stresující, negativní situací, zejména pokud je situace pod vaší kontrolou. Přijímání situací je složitější a závisí na kontextu, říká Ford. Musíme přijmout smrt, ale nemusíme například snášet nespravedlivé zacházení ze strany domácího nebo zaměstnavatele, což by mohlo vést ke zhoršení duševního zdraví.
Negativní emoce jsou jiné, protože jsou nevyhnutelnou součástí lidského bytí. „Život je čas od času nádherný, ale také tragický,“ jak řekl Svend Brinkmann, profesor psychologie na dánské univerzitě v Aalborgu, filozofické reportérce serveru Quartz Olivii Goldhillové. „V našich životech umírají lidé, ztrácíme je, pokud jsme byli zvyklí, že nám bylo dovoleno mít pouze pozitivní myšlenky, pak nás tyto skutečnosti mohou zasáhnout ještě intenzivněji, když se stanou – a ony se stanou.“
Dalším problémem toho, že si dovolujeme myslet pouze pozitivně a neustále usilujeme o štěstí, je to, že to uvádí lidi do stavu usilování, říká Fordová, a to je protichůdné stavu klidné spokojenosti.
Fordová věří, že její výzkum by mohl pomoci informovat o budoucích intervencích v oblasti duševního zdraví, které se v současnosti opírají o některé přístupy, jež mohou u lidí selhat. „Když se něco stane a vy se to snažíte přeformulovat jako: ‚Aha, to není nic tak hrozného‘ nebo ‚Z toho se poučím a vyrostu‘, nemusí to nutně fungovat,“ říká Fordová. Lidé mají tendenci odmítat tento druh přerámování i v případě, že jsou jejich problémy závažné.
Přijetí však zůstává v některých ohledech záhadou. Psychologové nevědí, které faktory ovlivňují některé lidi v tom, že navzdory kulturním tlakům, aby zůstali pozitivní, obvykle přijímají i méně než růžové emoce. Není také jasné, zda se přijetí může u některých jedinců obrátit proti nim, nebo zda by lidé, kteří obvykle potlačují své temnější pocity, dokázali hladce přejít bez pomoci terapeuta nebo zenového učitele.
„Tuším, že by to byla výzva,“ říká Ford. Na Západě, a zejména v USA, jsou podle ní štěstí a pozitivita považovány za ctnosti. „Některé společnosti chtějí, aby jejich zákazníci a zaměstnanci byli neustále potěšeni,“ říká. „To je nepřiměřené, a když čelíme nepřiměřeným očekáváním, je pro nás přirozené, že začneme uplatňovat odsudek negativních duševních zkušeností, které máme.“
Stejně jako jiné kognitivní návyky je však i přijímání dovedností, kterou si lze osvojit. (Jednou z běžně vyučovaných taktik je považovat své emoce za procházející mraky, které jsou viditelné, ale nejsou vaší součástí.) A podle studie, jejímž spoluautorem byl Ford v roce 2010, používají starší dospělí akceptaci častěji než mladší dospělí. Stejně jako moudrost, i tato vlastnost jde ruku v ruce s věkem, takže většina z nás k ní nakonec dospěje.