Pinayská moderátorka počasí Maria Quiban Whitesellová vydává po smrti manžela příručku pro truchlení a uzdravení

Let poté, co manžel Marie Quiban Whitesellové Sean zemřel na glioblastom, jí přítel poslal poštou knihu obsahující všechny e-mailové zprávy, které posílala během 18 měsíců, kdy bojoval s agresivní formou rakoviny mozku.

„Podnítilo to vzpomínky a slib, který jsme si se Seanem dali, a to napsat příběh,“ řekla Quiban Whitesellová časopisu Asian Journal. „Tak to vlastně začalo a já jsem si řekla, že se k tomu musím vrátit a napsat to, takže to vznikalo několik let.“

Téměř pět let po smrti svého manžela vydala Quiban Whitesellová, moderátorka počasí a meteoroložka stanice FOX11 v Los Angeles, oceněná cenou Emmy, knihu „You Can’t Do It Alone:

Nejnovější publikace, která je kombinací memoárů a příručky, nabízí poznatky pro rodiny a pečovatele, kteří se starají o své blízké s nevyléčitelnou nemocí a připravují se na život po ní.

„Chtěla jsem se podělit o svůj příběh, a pokud to někomu pomůže, pak to může pomoci uzdravit mé srdce,“ řekla Quiban Whitesellová. „Když jsem tím na začátku procházel, existovalo jen velmi málo zdrojů. Když si dáte do vyhledávače rakovinu mozku a glioblastom, objeví se spousta informací, ale nebyly tam žádné skutečné nebo tolik osobních příběhů.“

Na základě osobních poznámek, deníkových záznamů a e-mailů svému podpůrnému systému poskytuje tato filipínsko-americká zpravodajská osobnost intimní a syrový pohled na to, jak se její rodina vyrovnává s diagnózou a smrtí milovaného člověka, a zároveň nasazuje statečnou tvář, aby mohla každý den milionům diváků přinášet aktuální informace o počasí a následně si vytvořit život s malým synem. Na konci každé kapitoly nabízí spoluautorka Lauren Schneiderová, licencovaná klinická sociální pracovnice, univerzální lekce o přijetí, zármutku a uzdravení.

„Když procházíte takovou krizí, jakou jsem prošla já, a pro mnoho lidí, kteří čelí smrtelné nebo jakékoli jiné zničující nemoci, je to poslední, co chcete udělat, sednout si a číst velmi dlouhou klinickou knihu,“ řekla Quiban Whitesellová.

Quiban Whitesellová začíná popisem toho, jak se seznámila se svým zesnulým manželem Seanem – scenáristou a producentem televizních pořadů – a jak spolu založili rodinu se synem jménem Gus. Poté, co si Sean všiml změn v chování, šel na vyšetření, která v červnu 2014 odhalila diagnózu glioblastomu.

Po této zprávě museli manželé sdělit diagnózu a plán léčby svým přátelům a rodině, zejména svému synovi, kterému byly v té době 3 roky. Schneider doporučuje vyhnout se eufemismům, jako je ztratil, prošel nebo šel spát, a komunikovat jazykem přiměřeným věku dítěte, aby ho pochopilo. Rodina byla při sdělování Seanovy diagnózy rakoviny Gusovi upřímná a zároveň dbala na to, aby ji nezaměňovala s terminologií jako „nemocný“ nebo „necítí se dobře“, která by mohla být použita i pro méně závažné stavy.

V dalších kapitolách Quiban Whitesellová píše o zdrojích, které jí a rodině pomohly, například o nalezení podpůrné skupiny dalších manželů, kteří zažívají stejnou nemoc (tzv. „sedm samurajů“), a také o tom, co si přála vědět o slaďování práce, péče a rodičovství. Během 18 měsíců se rodina Whitesellových dostala do bodu, kdy si „vybrala radost“ a ve zbývajícím společném čase budovala vzpomínky.

„Rozhodla jsem se, že si vezmu šest týdnů volna a budeme si vytvářet nové vzpomínky a snažit se upřednostnit čas s naším synem,“ řekla. „Byli jsme na několika dovolených, zažili jsme Disneyland a koncerty. Dělali jsme spoustu věcí a každý den jsme si našli tolik radosti, kolik jen šlo. Nebylo to vždy a po celou dobu pozitivní. Bylo těžké se k tomu dostat, ale byla to naše společná volba. Chtěli jsme si vybrat, že budeme šťastní a budeme žít pro tento okamžik.“

V závěru knihy hovoří Quiban Whitesellová o tom, jak jde život dál jako vdova – od kondolencí až po otázky ohledně randění a možnosti nového sňatku – a jak uctívá svého zesnulého manžela tím, že využívá svou platformu k tomu, aby upozornila na podobu rakoviny mozku a na to, že neexistuje lék.

„Ale možná, že skutečnost, že jsem stále tady – připravená na všechno, co mi budoucnost přinese, že sahám po pomoci, když ji potřebuji, a že nacházím sílu ve vzpomínkách na lásku, které mě dělají tím, kým jsem – vám dává paprsek světla na vaší cestě. Doufám, že víte, že ani vy nebudete nikdy sami,“ píše.

Přinášíme výňatky z rozhovoru Quibana Whitesella pro Asian Journal, upravené kvůli délce a přehlednosti.

O filipínské kultuře: „Jsem vděčný za lásku a péči, kterou Seanovi a celé naší rodině věnovaly filipínské zdravotní sestry. Opravdu mě to rozplakalo, protože to vypovídá o naší kultuře. Nebýt jich, myslím, že by Sean ani nežil tak dlouho, protože se o něj i o nás všechny opravdu staraly a dokonce nám nosily filipínské jídlo. Se Seanem jsme mluvili o tom, že pojedeme na Filipíny, abych mu ukázala, kde jsem se narodila a odkud pochází moje rodina. Nebylo mi dopřáno ukázat mu tuto část svého života a historie.“

O komunikaci: „Bylo důležité nastavit tón pro všechny. Vždy jsem se přikláněl k Seanovi, co si myslí o rozhodnutích, před kterými jsme stáli, a společně jsme jako pár a rodina rozhodli, co je třeba udělat, a všichni ostatní nás v tom podporovali. Komunikace a upřímnost jsou klíčové. Dávali jsme si velký pozor, abychom byli velmi citliví jeden k druhému a k našim potřebám a přáním. Myslím, že to byl jeden z důvodů, proč jsem každý měsíc, někdy i dvakrát měsíčně, psal ty e-mailové aktualizace, abychom byli všichni v obraze. Chtěli vědět, co se děje.“

O vyrovnávání se s diagnózou jako veřejná osoba: „Byla to výzva, když jsem musela každý den nasadit úsměv, protože součástí mé práce je přinášet dobré zprávy. Ve dnech, kdy mi nebylo do úsměvu, to byla větší výzva, ale nevyhnutelně se mi to podařilo díky rozdělení toho, co mám před sebou. Dokázala jsem nechat pečovatelku Marii za dveřmi. Skutečné úsměvy se dostavily, protože mám práci, kterou miluji a která mě baví, a mám lidi, se kterými pracuji a kteří jsou zábavní a neuvěřitelně milující a podporující.“

O péči o sebe: „Náš rodinný terapeut se mi to vždycky snaží připomínat. Zeptá se mě: ‚Co jste pro sebe dnes udělala? ‚ Takže si zkusím naplánovat schůzky na hraní, jak jim s Gusem ráda říkám, s některými svými přáteli a pokusím se nechat si udělat nehty. To je takový levný, ale uspokojivý způsob, jak na pár hodin vypadnout a zkusit se o sebe postarat tímto způsobem. Naštěstí mám přátele a rodinu, kteří mě vytáhnou z domu a donutí mě se bavit.“

O setkání s bývalým viceprezidentem Joem Bidenem: „Tu neděli v únoru 2016 si živě pamatuji. Bylo to obzvlášť těžké ráno a já jsem se modlila a prosila Boha, aby mi pomohl uzdravit srdce. V duchu jsem si opakoval Seanovo jméno a prosil ho o znamení. Vzadu v kostele nastal rozruch a kněz oznámil, že ten den máme vzácnou návštěvu a že je tam náš viceprezident Joe Biden. Věděl jsem, že jeho syn před několika měsíci zemřel na stejnou nemoc jako Sean. Musel jsem ho jít pozdravit. Rozplakala jsem se a řekla mu, že máme něco společného. Okamžitě změnil své chování. Byl tak propojený a přítomný a chtěl se ujistit, že Gusovi a mně řekl, že chápe, čím procházíme. Prostě mi poskytl tolik útěchy tím, že mi řekl, že věci budou v pořádku a nakonec pro nás lepší.“

O víře a spiritualitě: „Jedním z důvodů, proč jsem se do Seana zamilovala, bylo to, že měl velmi silnou víru. Byl lepší katolík než já, to je jisté. Svým způsobem mě přivedl zpět do církve a dodnes máme k naší církvi velmi zvláštní vztah. Stále mluvíme s kněžími, kteří nám přinesli útěchu, i když nemají všechny odpovědi. Při mnoha příležitostech vám mohu říct, že Sean je stále s námi.“

O zachování vzpomínek: „Měli jsme štěstí, že Sean mohl pro Guse napsat několik příběhů, na které bude moci vzpomínat, až bude starší. Jsou to drobné rady od jeho táty, ve kterých, jak doufám, najde hodnotu i o něco později. Gus je úžasně zábavný a zvídavý, a i když se asi podobá spíš mně, chová se hodně jako jeho táta. S tatínkem si povídáme pořád. Sean je pořád s námi. Nadále žijeme tak, jak by si Sean přál, a tak ho stále ctíme a vzpomínáme na něj, ale žijeme také pro sebe a hledání své budoucnosti a štěstí.“

O truchlení během pandemie: „Opravdu soucítím s těmi rodinami, které nemohou být se svými blízkými. Některé věci, které si myslím, že s nimi budou rezonovat, je ta bezmoc, kterou jsme měli během celého našeho procesu. Mnoho lidí, kteří nyní trpí pandemií, má tento pocit nedostatku kontroly nebo prostě bezmoci. Já jim říkám: „Jste silnější, než si myslíte. Mohu vám říci, že když budete čelit těm nejnáročnějším krizím ve svém životě, vězte, že i vy to zvládnete… Máte tu pro sebe vesnici, tak ji hledejte a najděte.“ A tak se vám to podařilo. I v tomto období, kdy jsme fyzicky od sebe, nám technologie mohou pomoci najít systém podpory.“

.