Lidé se stravují v rámci přežití, obvykle každý den. To znamená, že se člověk musí rozhodovat o tom, co, kdy a kolik sní. Na rozdíl od našich předků, jejichž hlavním úkolem bylo vyhledávat jakoukoli potravu, která jim poskytne energii a živiny, jsou však tyto volby v dnešní době obtížnější. Zejména v západních nebo westernizovaných společnostech je potravin dostatek, jsou levné a dostupné ve velkém množství. Jídlo je navíc v zásadě odměňující chování, a je tedy neodmyslitelně spjato s náladou a emocemi (Vögele a Gibson, 2010).
Z tohoto důvodu jsme se domnívali, že vytvoření nové specializované sekce o determinantách a důsledcích jídelního chování a mechanismech jeho modulace je opodstatněné. Cílem sekce Frontiers in Eating Behavior je budovat znalosti pro pochopení jídelního chování tím, že se spojí vědci s různými odbornými znalostmi, např. výzkumníci zkoumající základní procesy související s jídelním chováním, kliničtí výzkumníci zkoumající psychologické, fyziologické a nutriční aspekty poruch příjmu potravy a praktici, jako jsou kliničtí psychologové, lékaři a další zdravotníci. As yet, this new specialty section is the first and only periodical in open access publishing with a broadth of scope on eating behavior embracing various methodologies and study populations.
Když má člověk nedostatek energie, složitá souhra fyziologických procesů signalizuje mozku, že je třeba přijmout potravu, tj. jedinec pociťuje hlad. Po konzumaci dostatečného množství potravy tyto procesy signalizují, že konzumace by měla být ukončena, tj. jedinec se cítí sytý nebo nasycený (Benelam, 2009). Nicméně tato homeostatická regulace příjmu potravy je neustále zpochybňována a překonávána všudypřítomností jídla a podnětů souvisejících s jídlem. To znamená, že jídlo může být spuštěno i v nepřítomnosti hladu nebo prodlouženo za hranici nasycení (Lowe a Butryn, 2007). Je známa řada faktorů, které určují nebo řídí stravovací chování automatickým a implicitním způsobem (Cohen a Farley, 2008). Například jídlo může být iniciováno nebo prodlužováno přítomností druhých, tj. je ovlivňováno sociálními faktory (Herman a Polivy, 2004). Výběr a konzumaci potravin také silně ovlivňují faktory prostředí, např. reklama, obaly, velikost porcí, osvětlení a mnoho dalších (Stroebele a De Castro, 2004; Cohen a Babey, 2012). V důsledku toho je nutná neustálá kontrola a seberegulace stravování, abychom se stravovali zdravě, tj. abychom tělu kvalitativně i kvantitativně dodávali správné živiny. Současně zdravě jíst znamená také umět si vychutnat odměňující aspekty jídla, aniž by člověk propadl ztrátě kontroly nad jídlem.
Mnoho jedinců toto úspěšně zvládá, přesto se u některých projevuje nadměrná regulace stravovacího chování, která vede k podváze a podvýživě. Případy mentální anorexie jsou známy již dlouho (Bemporad, 1996). Na druhé straně extrému mohou trvalé poruchy autoregulace vyústit v nadváhu a obezitu. Stejně jako anorexie je i obezita odvěkým zdravotním problémem (Haslam, 2011), ale její výskyt dramaticky vzrostl ve druhé polovině dvacátého století (Stroebe, 2008). Zatímco míra prevalence v západních zemích se zřejmě stabilizuje, míra závažné obezity stále roste (Bessesen, 2008; Yanovski a Yanovski, 2011) a zdá se, že nově industrializované země ji dohánějí (Finucane et al., 2011).
Ve většině případů je obezita důsledkem špatných stravovacích návyků – spíše než nutkavého přejídání – které přispívají k mírnému průměrnému dennímu přebytku energetického příjmu nad energetickým výdejem (Rogers, 2011). U některých jedinců se však projevuje pravidelné záchvatovité přejídání, které je definováno jako konzumace velkého množství jídla během diskrétního časového úseku s pocitem nedostatku kontroly nad jídlem a které je spojeno s výraznými potížemi (American Psychiatric Association, 2013). Prevalence poruchy příjmu potravy (BED) je zvýšená u obézních jedinců, ale ne všichni pacienti s BED jsou nutně obézní. Navíc existují jedinci, kteří se pravidelně přejídají, ale používají kompenzační chování, jako je zvracení, aby zabránili přibývání na váze. Proto mají pacienti s bulimia nervosa (BN) většinou normální hmotnost (Thompson, 2003).
Na rozdíl od anorexie a obezity byly BED a BN poprvé popsány ve dvacátém století, ale historie jejich výzkumu zatím zahrnuje několik desetiletí (Stunkard, 1959; Russell, 1979). Poruchy příjmu potravy i obezita zahrnují zdravotní komplikace a vyznačují se psychickým strádáním a komorbidními duševními poruchami (Thompson, 2003), z nichž nejčastější jsou poruchy nálady a úzkostné poruchy (Vögele a Gibson, 2010). Není proto překvapením, že existuje řada vědeckých časopisů, které se věnují publikování výzkumu etiologie a léčby těchto poruch.
Kromě poruch příjmu potravy a obezity existuje obrovské množství stravovacích návyků, které si zaslouží vědecké zkoumání a diskusi. Existují například některá problematická stravovací chování, která nejsou zahrnuta v současných diagnostických manuálech, ale neustále se o nich diskutuje z hlediska jejich klinického významu (srov. Corsica a Pelchat, 2010; Vandereycken, 2011), např. noční stravování (Stunkard et al., 1955), ortorexie (Bratman a Knight, 2001) nebo závislost na jídle (Randolph, 1956). Kromě toho existuje celá řada stravovacích návyků, které samy o sobě neodrážejí poruchy příjmu potravy, ale přesto se zdá, že jsou spojeny s občasným přejídáním a mírnou nadváhou, např. zdrženlivé nebo emoční stravování (Herman a Mack, 1975; Macht a Simons, 2011). V souladu s tím se uznává, že některá stravovací chování lze mapovat na kontinuu od normálního až po poruchové stravování (např. Lowe et al., 1996).
Zdá se tedy, že není vhodné zaměřovat se na poruchy příjmu potravy a obezitu jako na samostatné entity. Naše poslání pro Frontiers in Eating Behavior chápeme tak, že vytváříme pohled na stravování a jeho poruchy v kontinuu od zdravých stravovacích návyků až po poruchy příjmu potravy. Proto jsou pro pochopení poruchového stravovacího chování důležité poznatky ze základního výzkumu stravovacího chování. Tyto poznatky mohou zahrnovat výzkum toho, jak jsou potraviny a podněty k jídlu zpracovávány v mozku, mechanismy, které jsou základem úspěšné a neúspěšné autoregulace stravování, nebo sociální a environmentální determinanty a individuální rozdíly ve výběru a konzumaci potravin. Kromě toho přibývá důkazů, že stravovací chování, např. potravinové preference, jsou v raném dětství formovány interakcemi mezi geny a prostředím. Nicméně rozhodující roli ve vývoji stravovacího chování malých dětí, které se může přenést i do dospělosti, hraje zkušenost neboli učení (např. klasické podmiňování, učení pozorováním) (Havermans, v tisku). Lepší pochopení vývojových aspektů jídelního chování je tedy nezbytné pro pochopení jídelního chování v dospělosti. Na druhou stranu výsledky klinických studií mohou posunout naše znalosti týkající se neklinických otázek, které jsou relevantní pro většinu lidí. Například výzkum spouštěcích faktorů a léčebných postupů pro snížení záchvatovitého přejídání může být užitečný i pro zvýšení úspěšnosti diety nebo navození zdravějšího výběru potravin u jedinců s nadváhou bez poruch příjmu potravy.
Podporujeme tedy výzkumníky, aby se oprostili od izolovaných, kategorických pohledů na normální vs. narušené stravování, homeostatické vs. hedonické koncepty nebo fyziologické vs. psychologické mechanismy. Doufáme, že Frontiers in Eating Behavior zvýší povědomí o komplexnějším pohledu na stravovací chování a posune naše chápání chování, které je zásadní pro naše přežití jako jednotlivců i jako druhu.