Když Bůh daroval Abrahamovi jeho velké vítězství nad elamským králem, potkala ho při návratu záhadná postava, kněz jménem Melchisedech. Na tomto setkání je zvláště zajímavé to, že Abraham dal Melchisedechovi desátek (desetinu) z veškeré kořisti, kterou ukořistil protivníkovým vojskům – velkou část z ní tvořil majetek králů Sodomy a Gomory (Genesis 14,20). Proč to Abraham udělal?“
Tato událost je zajímavá, protože se zdá, že zakládá desátky jako instituci před Mojžíšovou smlouvou. Byl však desátek v Abrahamově době „institucionální“ (to znamená „strukturovaný vzorec chování nebo vztahů, který je přijímán jako základní součást kultury“), nebo byl náhodný. A možná ještě spíše, byl to zákon? Abrahám i Jákob představují v tomto ohledu problém, neboť ať už se jedná o zákon, zvyk nebo akt uctívání, zdá se, že jde přinejmenším o uznávanou praxi – smysluplný zvyk.
Proč ale Abraham a po něm Jákob dávali desátky? Byl to jen zvyk doby, který přizpůsobili uctívání Boha? Byl to Boží zákon, který dodržovali po celý svůj život? Byl to akt uctívání? Byl to jen příležitostný, nebo významný čin? Bohužel, zpráva Genesis je na toto téma skoupá – stejně jako na mnoho dalších věcí, které bychom rádi věděli. Přesto toho o této události víme více, než by se mohlo zdát, a můžeme z ní vyvodit řadu bezpečných závěrů.
Předně, jednalo se pouze o přizpůsobení dobového zvyku uctívání Boha? Tato otázka může být irelevantní, protože nevíme, odkud národy kolem Abraháma své zvyky odvozovaly. Civilizace vznikla v Mezopotámii právě v oblasti, kde se po potopě usadil Noe a jeho potomci. Kolik z toho, co nazýváme „babylonským“, pochází od Noema, nemůžeme vědět. Byl například babylonský kalendář skutečně kalendářem, kterým se řídil Noe a jeho synové? Pokud ano, pak by bylo nesprávné označovat babylonský kalendář za „pohanský“. Pouhé zjištění, že desátky byly zvykem národů v okolí Izraele, by nutně neznamenalo, že desátky nebyly božského původu. Je docela dobře možné, že si desátky přizpůsobili ze zákonů daných Noemovi.
Byly desátky Božím zákonem, kterým se Abraham a Jákob řídili po celý svůj život, nebo šlo o dobrovolný akt? Odpověď na tuto otázku může alespoň částečně záviset na tom, co rozumíme pod pojmem „dobrovolný“. Ve Spojených státech je náš daňový systém do značné míry závislý na tom, co vláda s oblibou nazývá „dobrovolným plněním“. V tomto smyslu „dobrovolné“ znamená něco, co člověk dělá z vlastní vůle nebo iniciativy. Je na nás, abychom při podávání daňových přiznání převzali iniciativu. Skutečnost, že existuje zákon, který může vymáhat pokutu, pokud vás při tom chytí, brání tomu, aby to splňovalo další definici „dobrovolnosti“, kterou je něco, co se dělá „ze svobodného rozhodnutí“.
To, že odvádění desátků mohlo být „dobrovolné“, neznamená, že neexistoval zákon o odvádění desátků. Každá oběť Bohu byla dobrovolná, i když byly oběti předepsány zákonem. V době levitské správy není v dějinách žádný náznak toho, že by existovala nějaká desátková policie. Neexistoval žádný levitský berní úřad.
Z vyprávění Genesis se zdá být dostatečně jasné, že pro Abraháma bylo placení desátku Melchisedechovi aktem uctívání. Byl to individuální akt uctívání bez nátlaku. Musel se prostě rozhodnout, zda Boha poslechne, nebo ne. Mně do toho nic není, jestli se modlí jiný člověk. Proč by mělo být mou věcí, jestli dává desátky?“
Desátky jsou dobrovolné v tom smyslu, že se dělají z osobní iniciativy.
Desátky jsou dobrovolné v tom smyslu, že se dělají z osobní iniciativy.
V tomto smyslu chápeme zvláštní případ z 31. kapitoly Mojžíšovy, kde se vybírala daň „navrch“ z válečné kořisti. Zde se před rozdělením vybírala částka menší než desátek. Pokud je však desátek individuálním a osobním aktem uctívání, nebyl by desátek od nikoho vyžadován až do doby, kdy bylo provedeno rozdělení. A to by nevylučovalo, aby byla odevzdána částka vyšší než desátek – jak se zdá, bylo tomu tak ze strany válečníků. Tato pasáž se někdy cituje, aby se ukázalo, že z válečné kořisti se žádný desátek neplatil, ale z toho to nevyplývá. Pokud je desátek záležitostí osobního uctívání, nedává nucení k desátku vůbec žádný smysl.
A nezapomeň, že Abraham dával desátek z válečné kořisti.
Byl Abrahamův desátek náhodný, nebo šlo o významný čin? Tváří v tvář pozdější historii desátků je opravdu těžké prohlásit, že byl pouze náhodný. Stále nám zůstává otázka, proč to Abraham udělal. Proč dával desátek z kořisti? Proč nedal pětinu, osminu nebo ještě lépe dvanáctinu? (Desetinná soustava byla pozdějším vynálezem a dvanáctka byla v dějinách Izraele velmi významným číslem). Faktem je, že Abrahamův desátek nemůže být pouze náhodný, protože Nový zákon jej pevně spojuje s levitským desátkem.
Abrahamův čin považoval pisatel listu Židům za velmi významný a dosti dlouho se snaží zjistit, jaký byl tento význam. Poté, co připravil scénu, nám říká:
Považte, jak velký byl tento muž, kterému i patriarcha Abraham dal desátek z kořisti. žid 7,4 KJV
Význam desátku byl jakýmsi pokloněním se většímu menším. Menší tím uznával, že mu větší dal vítězství:
A požehnal mu a řekl: „Požehnán buď Abram od Boha nejvyššího, majitele nebe i země: A požehnán buď Bůh nejvyšší, který vydal tvé nepřátele do tvých rukou. A dal mu desátky ze všeho. 1. Mojžíšova 14,20 KJV
Zdá se, že autor listu Židům vidí v Abrahamově desátku stejný význam jako v pozdějším levitském desátku, protože je spojuje. A používá desátek k tomu, aby potvrdil nadřazenost Melchisedechova kněžství nad kněžstvím Léviho:
A jak mohu tak říci, i Lévi, který přijímá desátky, platil desátky v Abrahamovi. Byl totiž ještě v bedrech svého otce, když se s ním Melchisedech setkal.“ Židům 7,10 KJV
Tyto desátky nejsou dvě zcela odlišné věci. Jsou to přesně tytéž instituce v různých prostředích. V takovém případě je těžké tvrdit, že desátky se neplatí z válečné kořisti, protože Abraham, a tedy i Levi, platil desátky z válečné kořisti.
Tématem Židům 7 nejsou desátky. Je jím povýšení kněžství Ježíše Krista nad kněžství Léviho, povýšení, o němž autor předpokládá, že již nastalo (verš 12). Desátky jsou pouze ilustrací, která má potvrdit velikost Melchisedechova kněžství. Když nám však list Židům říká, že „když se změnilo kněžství, nutně se změnil i zákon“ (verš 12), mluví o zákonu o desátcích (verš 5), nebo o zákonu, který učinil lidi kněžími? (verš 28). Kontextově by se z verše 13 dalo vyvodit, že jde o zákon, který učinil levity kněžími, protože Ježíš nebyl levita. I kdyby šlo o zákon o desátcích, dalo by se z toho vyvodit, že změna se týká pouze toho, kdo má nárok na desátek, nikoli zrušení desátků – něco, co není v listu Židům (ani nikde jinde) ani naznačeno.
Je tu ještě jeden vedlejší aspekt, který stojí za úvahu. V listu Židům se píše, že Lévi měl přikázáno vybírat desátky od lidu podle zákona. Zákon, o němž je řeč, může být následující:
A hle, dal jsem synům Léviho všechnu desátku v Izraeli do dědictví pro jejich službu, kterou konají, totiž pro službu při stanu setkávání. 3. Mojžíšova 18,21
Lévijci nedostávali desátek zadarmo. Dostal ho za práci, kterou konal.“
Vrátíme-li se k naší původní otázce, proč Abraham dával desátky? Důvod je přímo na očích ve zprávě Genesis:
A požehnal mu a řekl: „Požehnán buď Abram od Boha nejvyššího, majitele nebe i země: A požehnán buď Bůh nejvyšší, který vydal tvé nepřátele do tvých rukou. A dal mu desátky ze všeho.“ 1. Mojžíšova 14:20 KJV
Melchisedech prohlásil, že vítězství je od Boha. Kdyby Abram v této chvíli nedal desátek, rovnalo by se to popření toho, že mu Bůh dal vítězství.“
Abraham se při dávání desátků klaněl (uctíval) před Božím knězem a dával desátky jako prostředek uznání Boha jako zdroje každého dobrého a dokonalého daru. Jákob ve svém slibu Bohu uznal totéž, když řekl: „Ze všeho, co mi dáš, ti jistě dám desátý díl“. Předznamenal tak to, co Bůh řekl Mojžíšovi:
Ale ty budeš pamatovat na Hospodina, svého Boha, neboť je to on, kdo ti dává moc získat bohatství, aby upevnil svou smlouvu, kterou přísahal tvým otcům, jak je tomu dnes. 5. Mojžíšova 8,18 KJV
Jaký je nejlepší způsob, jak uznat Boha jako zdroj našeho bohatství? Lakomec by jen poděkoval, ale Abraham dával desátky.
Je ovšem pravda, že v knize Genesis není žádný zákon o desátcích. Ale na druhou stranu tam není ani zákon o sobotě. Genesis není knihou zákonů a o zákonech v ní nacházíme pouze závěry. Přesto je v knize Genesis jeden výrok, který má dalekosáhlé důsledky vzhledem k tomu, co Abraham věděl o zákoně. Při jedné z příležitostí, kdy Bůh Abrahamovi požehnal, řekl, že to bylo:
Protože Abraham poslouchal můj hlas a zachovával mé příkazy, má přikázání, má ustanovení a mé zákony. 1. Mojžíšova 26,5 KJV
To nám říká, že Abrahamovi nebyly známy pouze zákony, ale struktura zákonů. Lidé věděli, že lhát, krást a cizoložit je špatné. Víme to díky závěrům roztroušeným po celé Genesis. A tak když najdeme dva muže, kteří dávali desátky, přirozeně dojdeme k závěru, že zde je silný závěr, že zákon o desátcích byl znám také dávno předtím, než na scénu vstoupil Mojžíš.
Zdá se, že je škoda, že v Genesis není žádný záznam o tomto zákoně, který Abraham obdržel od Boha. Studenti studovali Genesis a přišli s tím, co nazývají Noemovými zákony – vše vyvozují z odvození v Genesis.
Ve skutečnosti však máme záznam o zákonech, které Abraham znal. Důvod, proč nejsou v knize Genesis, je ten, že jsou v knize Exodus. Je snadné zapomenout, že tradice připisuje Mojžíšovi jak Genesis, tak Exodus. V Genesis zákony nejsou, protože jsou v následujících knihách. Hlavní rozdíl mezi Mojžíšovým a Abrahamovým zákonem spočívá v tom, že Mojžíšův zákon byl aplikací Abrahamova zákona na společenství – národ.
Mojžíšův zákon je pouze rozvinutím věčného Božího zákona. Mojžíš, který psal Genesis možná až po událostech Exodu, neviděl důvod, proč by měl v Genesis nastínit zákon, který později nastíní v Exodu. Existenci tohoto zákona však prozrazuje v četných závěrech – dokonce včetně desátků.
Argument, že Abraham dával desátky nikoli v reakci na zákon, ale jako gesto štědrosti, je druhem dispensační teologie. Dispenzacionalismus tvrdí, že Bůh má pro různé lidi v různých epochách a dobách různé požadavky. Jedna verze dochází k závěru, že lidé v mojžíšské dispensaci byli spaseni zákonem, ale v křesťanské dispensaci jsme spaseni milostí. Jiná verze říká, že Židé žili „pod zákonem“, zatímco křesťané žijí „pod milostí“. Předpokládá se, že Bůh má jiné normy chování a jiné způsoby uctívání pro Židy a pohany, pro starozákonní Izrael a novozákonní křesťany atd. Je to dispensační argument, že sobota nebyla před Mojžíšem ani přikázána, ani dodržována.
Dispensacionismus jako by říkal, že Boží zákon je libovolný. Nemusel vytvořit zákon o sobotě ani zákon o desátcích, a když je vytvořil, může je stejně snadno zrušit. Na druhou stranu, pokud Boží zákon vychází z přirozenosti člověka, Boží přirozenosti a jejich vzájemného působení, pak lze očekávat přizpůsobení zákona různým kulturám a dokonce i technologiím, ale základní zákon by měl zůstat nezměněn.
Je tedy desátek dispenzací, nebo je to uznávaný a trvalý způsob, jak se Bohu poklonit? Dispenzační argument umožňuje úzké vymezení desátků za Mojžíše. Protože Mojžíšův zákon na jednom místě upřesňuje, že desátek je ze zemědělských produktů (3 Mojž. 27,30 a násl.), vychází se z předpokladu, že desátek nebyl splatný z ničeho jiného. Je pravda, že téměř všechny ilustrace desátků ve Starém zákoně jsou zemědělské, ale téměř všichni byli zemědělci.
Pokud se však na věc podíváme šířeji a zeptáme se: „Na čem mám založit své desátky?“, pak odpověď zahrnuje Abrahamův desátek a Jákobův slib: „Ze všeho, co mi dáš, ti určitě dám desátý díl“. Kdo o tom rozhoduje? Ty. Pokud nevěříte, že vám Bůh dal tuto konkrétní odměnu, nemusíte z ní dávat desátek. O desátku samozřejmě rozhodujete vy, ať už jde o ovoce, zeleninu nebo kov vytěžený ze země. Je to uctívání, nikoliv zdanění. Vždycky jím byl, dokonce i za vlády Leviho.
Legalistický pohled na desátek říká, že je to zdanění. To uvozuje Ježíšovo pokárání farizeů:
Běda vám, zákoníci a farizeové, pokrytci, že platíte desátek z máty, anýzu a kmínu a opomíjíte závažnější věci Zákona, soud, milosrdenství a víru; ty jste měli plnit a jiné nenechávat nevykonané.Matouš 23,23 KJV
Legalista by na tomto místě mohl očekávat, že rozhodne, že desátek se má platit pouze z vlastní bylinkové zahrádky, protože Ježíš se o ničem jiném nezmínil.
Legalista chce přesně vědět, co je příjmem podléhajícím desátku. Je to pouze zemědělská produkce, nebo musím odvádět desátek i z nečekaného výnosu z investice? To je přístup podle formuláře 1040. Abrahamův desátek nebyl daní. Byl to akt uctívání.
Nový zákon toho o desátcích říká velmi málo, ale těžko to považovat za něco průkazného. Pokud zastáváte dispenzacionalistický názor, může to být sugestivní, ale je to jen argument z mlčení. Nebýt diskuse o povýšení Melchisedechova rodu nad Leviho, možná bychom se v Židům 7 ani nedočkali.
My křesťané jsme však děti Abrahamovy, nikoli Mojžíšovy (Gal 3,7), a Ježíš řekl, že jsme-li děti Abrahamovy, lze od nás očekávat, že budeme konat skutky Abrahamovy (Jan 8,39) Přesto se stále můžeme oprávněně ptát, proč náš otec Abraham dával desátky.
V malé míře snad odpověď najdeme v proroctví. Na začátku tohoto článku jsem uvedl, že se můžeme setkat s místem v Písmu, které by mohlo naznačovat, že desátky jsou víc než jen zvyk, který se objevil ve starověké kultuře. V této pasáži Bůh hovoří k tématu desátků a darů:
Chce člověk okrást Boha? Vy jste mě však okradli. Ale vy říkáte: „V čem jsme tě okradli? V desátcích a obětech?“ Malachiáš 3,8 KJV
Volba slov zde staví pod velký tlak má dřívější tvrzení, že desátky mohou být dobrovolné. Protože okrást nebo ošidit Boha naznačuje, že si bereme něco, co mu patří nebo přinejmenším náleží. A nebyli to jen zemědělci, kdo okrádal Boha, byl to celý národ. V této pasáži je také přímá souvislost mezi odváděním a neodváděním desátků na jedné straně a požehnáním a prokletím na straně druhé.
Zdá se, že jde o to, že Bohu patří všechno a my jsme správci jeho země (Ž 24,1). A Bohu nepatří jen izraelská země, ale celá (Ex 9,29). Správce, který svému pánovi neodvede, co mu náleží, bude pravděpodobně volán k odpovědnosti (Mt 21,33 a násl.). A Abraham dost možná dával desátky nejen z dobroty svého srdce, ale také proto, že věděl, že desátek náleží Bohu.
Máme zde co do činění s dispenzační myšlenkou, nebo s věčným principem? Nuže, Ježíš nám dal podobenství, které se na první pohled zdá, že má s desátky jen málo společného, a přesto jasně ukazuje, že neuznávání Boha má vážné následky. Mluvil o muži, který měl v roce hojnou úrodu a musel zbourat své stodoly a postavit větší. Ježíš tomuto muži řekl:
Ty blázne, dnes v noci bude od tebe požadována tvá duše; čí pak budou ty věci, které jsi opatřil? Tak je na tom ten, kdo si hromadí poklad a není bohatý vůči Bohu.“ Lukáš 12,20-21 KJV
Bohatý vůči Bohu? Jak bohatý? No, desátek je místo, kde můžeme začít.