Když mi bylo devět, viděl jsem v televizi film David, natočený podle skutečného příběhu šestiletého chlapce, kterého otec upálil uprostřed sporu o opatrovnictví. Zděšeně jsem se začal sžírat strachem, že i já se ocitnu v ohni, jen abych přežil a byl trvale poznamenán jizvami a bolestí, stejně jako David. Plakala jsem v posteli a modlila se k Bohu, aby mě ušetřil. Vzlykal jsem a ptal se: „Proč? Proč se to musí stát zrovna mně? Nemůžeš to zastavit?“
Úzkost vtrhla do mého dětství a trvalo téměř dvacet let, než jsem si uvědomil, že mám OCD. Ukázalo se, že stojí za mými obavami, že mám rakovinu.
Že jsem lesba.
Že přijdu do pekla.
Že bych mohla být pedofil – to mě nakonec dotlačilo k tomu, abych vyhledala pomoc.
Jednoho rána, když jsem jela do práce, jsem uviděla dítě, které šlo samo, a pomyslela jsem si: „Doufám, že je v pořádku – kdo ví, co by se mohlo stát?“
Přišla jsem na to, že se mi něco stalo. A krátce jsem přemýšlel, že zastavím a nabídnu mu odvoz. Hlavou mi bleskla nevinná scéna: Zpomalil bych, stáhl okénko a požádal dítě, které jsem nikdy neviděl, aby nastoupilo do mého auta. Jako únosce. Jako pedofil. Kurva.
Znovu se ve mně něco spustilo. Ulevilo se mi vůbec od mé poslední „epizody“? Zdálo se mi, že se všechno sbíhá dohromady, jedna strašná, neodpustitelná prekérka za druhou. Tohle byl jen začátek další a já to věděl. Trvalo by to celé roky, trochu by to polevilo, jen když jsem byla svobodná a neměla jsem na mysli manželství a rodičovství.
Když mi bylo 26 let, potkala jsem svého manžela a okamžitě jsme si padli do oka. Během několika měsíců se ke mně nastěhoval a mluvili jsme o svatbě. „Jen chci, abys věděl, že si nejsem jistá, jestli chci děti,“ řekla jsem mu. „Možná je nikdy chtít nebudu.“ Řekl, že mu to nevadí. Zaplavila mě úleva – kdybych děti neměla, nemusela bych se bát, že jim ublížím.
Ale pak jsem jednou večer ležela v posteli a probíhala celým dnem – práce, večeře, uzávěrka na volné noze – a vzpomněla jsem si na holčičku jedné kolegyně, která byla v kanceláři. Předváděla, jak zná všechny barvy. „Růžovou,“ řekla a ukázala na růžový proužek, a „bue,“ ukázala na modrou tečku. Teď jsem se nechala unášet a v hlavě se mi objevila další myšlenka, nesouvisející se sexem, a ty myšlenky se srazily, zvedl se mi žaludek a rozbrečela jsem se.
„Ne, ne, ne,“ zašeptala jsem do tmy a přitiskla si nohy k hrudi. Proč se mi to pořád dělo? Co to se mnou bylo? Jediné, co jsem chtěla, bylo být dobrým člověkem, být normální, přežít den bez děsivých, nechutných myšlenek, které mi nasazovaly rohy. Jako už tolikrát předtím se můj život zvrhl. Nic mě nedělalo šťastnou. Věci mě rozesmály, jistě. Někdy jsem se i smála, ale připadalo mi to špatné. Jak jsem mohl v jednu chvíli myslet na nechutné, zvrácené, nemorální myšlenky a v další se smát s přáteli? Jak moc to bylo zvrácené? I když jsem se chtěl vrátit k tomu, čím jsem býval, bezstarostnost mě děsila – nedělalo to ze mě psychopata? Nesnášel jsem, když mi bylo pořád špatně, a nesnášel jsem, když jsem se modlil, aby všechno zmizelo, aby mi Bůh udělil milost, ale aspoň jsem věděl, že moje myšlenky jsou špatné.
A to nebylo všechno – chtěl jsem být tím, kým jsem kdysi býval, ale nevěděl jsem, kdo to je. Čím dál jsem se vracel v čase, tím víc jsem si uvědomoval, že už velmi, velmi dlouho nejsem bezstarostný člověk. Proč by se teď mělo něco měnit? Možná jsem to byla já.
Trvalo desítky let, než jsem si to konečně uvědomil, ale mé vtíravé myšlenky neznamenají, že jsem špatný člověk. Jakmile jsem si uvědomila, že OCD zahrnuje i tabuizované myšlenky, jako jsou ty moje, dostala jsem pomoc. Je mi lépe a jsem šťastná.
Alison Dotsonová je autorkou knihy Being Me with OCD: Jak jsem se naučila být méně posedlá a žít svůj život, memoárové a svépomocné knihy pro dospívající. Je také prezidentkou organizace OCD Twin Cities, pobočky Mezinárodní nadace pro OCD, a o svých zkušenostech s OCD hovořila s několika médii, včetně NBC, The Atlantic, Glamour a The Huffington Post.