Když zvolený americký prezident Joe Biden a zvolená viceprezidentka Kamala Harrisová v sobotu večer místního času přednesli své vítězné projevy, sčítání hlasů ve Sboru volitelů ukázalo, že rozhodujícím způsobem překročili rozhodující hranici 270 hlasů, která je v lednu letošního roku vynese do Bílého domu.
Tradice velí, aby poražený kandidát také přednesl svůj projev, v němž uzná porážku. Jejich poražený soupeř Donald Trump to však neudělal.
Trumpa nemůžeme na dálku psychoanalyzovat, i když se o to jistě mnozí z nás pokoušeli. Můžeme však použít psychologické teorie a modely, abychom pochopili popírání porážky. Můj obor výzkumu – psychologie osobnosti – se zde může ukázat jako obzvláště užitečný.
Odmítání přiznat porážku, i když je bitva beznadějně prohraná, je překvapivě málo prozkoumaný fenomén. Existují však výzkumy, které mohou pomoci nahlédnout, proč mohou mít někteří lidé, zejména ti, u nichž se projevuje rys zvaný „grandiózní narcismus“, problém přijmout prohru. Jednoduše řečeno, tito lidé nemusí být schopni přijmout nebo dokonce pochopit, že nevyhráli.
Další psychologické teorie, jako je kognitivní disonance (vyplývající z rozporu mezi tím, čemu věříme, a tím, co se děje), mohou také pomoci vysvětlit, proč zdvojujeme svá přesvědčení tváří v tvář zdrcujícím kontrastním důkazům.
Pokud si myslíte, že jste lepší než všichni ostatní, co by pro vás znamenala prohra?“
Osobnostní rysy mohou poskytnout náhled na to, proč by někdo mohl být neochotný přijmout porážku.
Narcisismus je jedním z takových rysů. Existují důkazy, které naznačují, že existují dvě hlavní formy narcismu: grandiózní narcismus a zranitelný narcismus.
V tomto článku se zaměříme na grandiózní narcismus, protože charakteristiky tohoto rysu se zdají být nejrelevantnější pro následné popření porážky. Lidé, kteří vykazují znaky grandiózního narcismu, se pravděpodobně vyznačují velkolepostí, agresivitou a dominancí nad ostatními. Podle výzkumníků z Pensylvánské státní univerzity, kteří publikovali v časopise Journal of Personality Disorders, je tento typ narcismu spojen s:
…zjevným sebevyvyšováním, popíráním slabých stránek, zastrašujícími nároky na oprávnění … a znehodnocováním lidí, kteří ohrožují sebeúctu.
Grandiózní narcista je soutěživý, dominantní a má přehnaně pozitivní sebevědomí ohledně vlastních dovedností, schopností a vlastností. Navíc mají grandiózní narcisté tendenci mít vyšší sebevědomí a nadsazenou sebehodnotu.
Pro grandiózního narcistu může porážka tuto nadsazenou sebehodnotu ohrozit. Podle izraelských výzkumníků jsou pro tyto lidi neúspěchy v dosahování úspěchů obzvláště ohrožující, protože tyto neúspěchy mohou znamenat „neudržení kroku s konkurencí“.
Namísto přijetí osobní odpovědnosti za neúspěch a porážku tito jedinci vinu externalizují a osobní neúspěchy a selhání přičítají nedostatkům druhých. Neuznávají, nebo dokonce ani nemohou uznat, že by neúspěch mohl být jejich vlastní.
Na základě profilu grandiózního narcisty lze neschopnost přijmout porážku nejlépe charakterizovat snahou chránit grandiózní pozitivní sebeobraz. Jejich dominance, popírání slabostí a tendence znehodnocovat druhé vede k nepochopení, že je vůbec možné, aby prohráli.
Proč se někteří lidé zdvojují navzdory důkazům o opaku?“
V padesátých letech minulého století publikoval známý psycholog Leon Festinger knihu When Prophecy Fails (Když selže proroctví), která dokumentuje činnost sekty zvané The Seekers (Hledači), jež věřila v blížící se apokalypsu ve stanoveném termínu.
Po datu, kdy apokalypsa nenastala, Hledači svou víru nezpochybňovali. Spíše poskytovali alternativní vysvětlení – zdvojovali své představy. K vysvětlení tohoto posíleného popírání tváří v tvář důkazům navrhl Festinger kognitivní disonanci.
Kognitivní disonance nastává, když se setkáváme s událostmi, které jsou v rozporu s našimi postoji, přesvědčeními a chováním. Tato disonance je nepříjemná, protože zpochybňuje to, co považujeme za pravdivé. Abychom tento nepříjemný pocit snížili, používáme strategie, jako je ignorování nových důkazů a ospravedlňování našeho chování.
Uveďme si příklad disonance a strategií jejího snižování:
Louise věří, že je vynikající šachistka. Louise pozve novou kamarádku, která šachy téměř nehraje, aby si s ní zahrála šachovou partii. Místo snadné výhry, jak si Louise myslela, hraje její nová kamarádka velmi náročnou partii a Louise nakonec prohraje. Tato prohra je důkazem, který popírá Louisino přesvědčení, že je vynikající šachistkou. Aby se však Louise vyhnula zpochybnění tohoto přesvědčení, namluví si, že to bylo štěstí začátečníka a že měla jen špatný den.
Někteří vědci se domnívají, že prožívání disonance má adaptivní účel, protože naše strategie k překonání disonance nám pomáhají orientovat se v nejistém světě a snižují distres.
Strategie, které používáme ke snížení disonance, nás však také mohou učinit neústupnými v našich přesvědčeních. Pokračující rigidní přijímání našich přesvědčení by mohlo způsobit, že nebudeme schopni přijmout výsledky ani tváří v tvář usvědčujícím důkazům.
Uvažujme, jak může grandiózní narcismus interagovat s kognitivní disonancí tváří v tvář porážce.
Grandiózní narcista má přehnaně pozitivní sebeobraz. Když je mu předložen opačný důkaz, například porážka nebo neúspěch, grandiózní narcista pravděpodobně zažívá kognitivní disonanci. Ve snaze snížit nepříjemný pocit z této disonance grandiózní narcista přesměruje a externalizuje vinu. Tato strategie snižování disonance umožňuje grandióznímu narcistovi, aby jeho sebeobraz zůstal neporušený.
Nakonec, akt neomlouvání se za své chování může být také disonanční strategií. Jedna studie australských vědců zjistila, že odmítnutí omluvy poté, co pachatel provedl něco špatného, mu umožňuje udržet si nedotčené sebevědomí.
Možná by se dalo říci, že pokud je popírání volební prohry Donalda Trumpa výsledkem grandiózního narcismu a disonance, na omluvu, natožpak na elegantní ústupkovou řeč, raději nedoufejte.
.