V dětství jsem se snažil, abych téměř nikdy nemusel slyšet otázku „Proč pláčeš? Jsi holka?!“, kterou dostávali ostatní kluci v mém okolí. Nikdy jsem neviděl svého otce ani jeho bratry plakat. Ale to samé nemohu říct o své matce nebo jiných ženách v mém životě.
Nebylo v pořádku, aby kluci otevřeně plakali, pokud jsme byli fyzicky nebo citově zraněni. Kdykoli jsem plakal, bylo to krátké, tajné a tlumené.
Pak byly příležitosti, kdy kluci skutečně mohli plakat otevřeně. Bylo to tehdy, když jsme něco chtěli. Divoce jsem usoudil, že je to proto, že pláč kvůli citovému nebo fyzickému zranění sloužil jako výstraha před možným vyčerpáním omezených zdrojů, zatímco pláč, abych něco dostal, odhaloval křivdu, kterou bylo třeba okamžitě napravit. Ale moje úvahy můžete ignorovat.
Podvědomě jsem žárlila, že dívky smějí volně plakat na veřejnosti, zejména proto, že těch několik případů, kdy jsem plakala já, skončilo sebeuklidňujícím, téměř euforickým pocitem.
Plak je způsob, jak tělu ulevit od nahromaděné energie. Je to také poplach pro domácnost nebo širší společenství, aby vám dotyční, jejichž srdce vaším pláčem roztají, mohli přijít na pomoc. Příkladem mohou být miminka, jejichž pláč může i cizí lidi znepokojit nebo přinejmenším podráždit natolik, že by například „zaplatili někomu, aby to dítě umlčel“.
Navštěvoval jsem anglikánskou chlapeckou střední školu v Cape Coast v Ghaně, kterou postavili britští kolonialisté. Zde bylo mnoho mých spolužáků hospitalizováno a málem přišlo o život v důsledku násilných ran holí a jinými předměty od učitelů. Jejich odmítání křičet bolestí učitele rozzuřilo a přimělo je k ještě tvrdším úderům.
Jako by slzy byly bezbarvou krví naší důstojnosti. Možná také reakce určená sadistům, kteří, jak si naši afričtí předkové mysleli, měli potěšení z toho, že nás vidí trpět. Složité věci.
Nikdo mě neviděl prudce plakat. Bylo to jen krátce, když zemřely moje babičky, můj rumunský dědeček a moje teta. Občas jsem si také pobrečela sama pro bezmocného člena rodiny, jehož zdravotní stav se zhoršoval. A plakala jsem, když moje matka požádala mou první lásku, aby se se mnou rozešla (oba mě viděli/slyšeli, ale já byla příliš zdrcená, než aby mě to zajímalo).
Před několika dny jsem plakala ne méně než desetkrát při sledování filmu Mulan. Film Coco mě také rozplakal. Myslím, že je to proto, že se silně ztotožňuji s lidmi, kteří najdou sami sebe a jsou svou komunitou přijímáni takoví, jací jsou, a zároveň je na ně jejich rodina a komunita hrdá a plná naděje.
Já bych to zkusila v Hollywoodu, kdybych mohla plakat na požádání. Vždycky jsem si myslela, že to musí být na herectví to nejtěžší, protože mi výchova znemožnila plakat před lidmi i v reálném životě.
Chvíli mi trvalo, než jsem se k tomu dostala, ale teď už hrdě pláču, až si to vychutnávám. Uvědomil jsem si, že patriarchát je neviditelná past, která nás omezuje, a tak se snažím z jeho osidel kousek po kousku, den po dni, osvobodit.
Emmanuel Owusu Bonsu alias Wanlov the Kubolor je zpěvák, skladatel, filmař a kulturní ikona narozený v Rumunsku a vychovaný v Ghaně. Kubolor produkuje talenty s pozitivním sociálním poselstvím, protože je zastáncem lidských práv a udržitelného životního prostředí. V Ghaně je také silným zastáncem lidských práv a otevřeně hovoří o ochraně životního prostředí & korupci. Kubolor je známý svým humorem, odvahou a neortodoxními názory na různá témata.
Názory vyjádřené v článcích View jsou výhradně názory autorů.
Jste uznávaným odborníkem ve svém oboru působícím v Africe? Jste afrického původu? Chcete se podělit o osobní příběh, který zpochybňuje tradiční názory na mužství? Napište nám na adresu [email protected]
.