Po víkendovém obědě u kamarádky jsem jí řekla, že musí být pyšná na svou dceru, která má nejen poměrně brilantní akademický mozek, ale je také velmi krásná.
„Ano, jsem na ni velmi pyšná,“ povzdechla si moje přítelkyně. ‚Ale pořád jí musím připomínat, aby umyla nádobí, a pořád má tu drzost si stěžovat, když jí při týdenním nákupu zapomeneme koupit odličovač.
Dcera mé kamarádky zdaleka není teenager, je jí osmadvacet. Zatímco pokračuje v postgraduálním studiu, přestěhovala se zpátky domů, protože by raději bydlela v pohodlném domku svých rodičů v jižním Londýně než v ponurém bytě, který by si mohla dovolit za svůj skromný výdělek na částečný úvazek.
To neznamená, že by její rodiče nebyli rádi, že ji mají zpátky – zbožňují ji a chtějí pro ni udělat to nejlepší. Ale zároveň se začínají obávat, jestli někdy dospěje.
Ani ona není nijak výjimečná. Osm z deseti osmnáctiletých až čtyřiadvacetiletých dnes stále žije doma, stejně jako třetina pětadvacetiletých až čtyřiatřicetiletých – a tak možná není divu, že se rozhodli vnímat sami sebe jako dospívající daleko za hranicí dospívání. Podle nového výzkumu zveřejněného tento týden už většina z nich nepovažuje 21 let za dosažení plnoletosti a za dospělé se považují až po třicítce.
Každá generace si samozřejmě stěžuje na tu následující („nevíš, že ses narodil!“). Ale je naším právem ptát se, jestli dnešní mladá generace není příliš rozmazlená – stejně jako bylo právem našich rodičů stěžovat si, že jsme to ve srovnání s nimi měli snadné.
Obávám se, že měli pravdu. V osmadvaceti byl můj otec ženatý, měl hypotéku, kariéru a dítě. Ve stejném věku jsem neměla ani manžela, ani dítě, ale měla jsem kariéru a dost divokou pracovní morálku.
První sobotní práci jsem dostala ve třinácti, v pekárně, a myslela jsem si, že mám vyhráno, když jsem přešla na práci v klenotnictví.
Přes školu jsem pracoval každou sobotu a každé prázdniny. Moje generace byla prací posedlá: chtěli jsme vydělávat peníze, mít dobrou kariéru, něco v životě dokázat. A byli jsme ochotni začít od píky, abychom toho dosáhli.
Na rozdíl od kamarádčiny dcery jsem si pronajala řadu mrazivých bytů v neslaných oblastech, zatímco jsem šetřila na zálohu na koupi domu. Naše děti mají naopak pocit nároku spojený s ochromujícím strachem z neúspěchu. Začíná to tlakem, který na ně vyvíjíme, aby uspěly ve studiu: v důsledku toho mnoho z nich tvrdě pracuje ve škole a snaží se dostat na dobré univerzity.
Ale poté, co dosáhli studijních úspěchů, které se od nich vyžadovaly, jsou zmateni, když jim nenabídneme svět na talíři. Zatímco jejich otcové neměli jinou možnost než najít si co nejlepší práci a pustit se do ní, příliš mnoho mladých lidí se dnes místo toho rozhoduje pokračovat ve studiu, nechává se unášet cestováním, zdráhá se navázat citový závazek s opačným pohlavím a často zastává postoj, že pracují, aby žili, a ne naopak.
Jistě, mnoho dnešních dvacátníků – i když jistě ne všichni – je posedlých důležitostí dosažení správné rovnováhy mezi pracovním a soukromým životem.
Ale pak tu máme premiéra, který výmluvně hovořil o ctnosti správného dosažení této rovnováhy. Je totiž přeborníkem v pohodářství a předsedá kabinetu, který se z velké části zrodil z bohatství a který se příliš často zdráhá spálit půlnoc.
Dosažení rovnováhy mezi pracovním a soukromým životem zní teoreticky skvěle, ale pro většinu z nás je to nereálný cíl.
V zemích, kde se stále považuje za normální o něco usilovat, o tom moc diskutovat neuslyšíte.
Čínské a indické děti nepochybují o tom, proč ve škole tak tvrdě pracují: aby mohly nastoupit do zaměstnání, které jim umožní nejen založit vlastní rodinu, ale také se postarat o své rodiče.
Naše děti byly naopak vychovány v infantilní kultuře, která jim říká, že nic nemá být nespravedlivé, těžké nebo nepříjemné. Některé z nich samozřejmě ještě nedospěly. Nenaučili je to.“
Lidé vyjadřují překvapení nad tím, že si královna při pátečním zahajovacím ceremoniálu vedla ve své cameo roli s Bondem tak dobře, ale já nechápu proč. Celý život musela hrát zaujatě. O to více osvěžující jsou upřímné reakce mladých členů královské rodiny – Williamův šok, když mužský gymnastický tým postoupil ze stříbrné pozice na bronzovou, Harryho nadšení a Zařina hrdost na zisk stříbra. V tomto jubilejním roce začínají královští vypadat téměř jako lidé.
Podvodníci
Tamara Ecclestoneová vykopla svého bývalého milence poté, co jejím rodičům poslala video, na němž je zachycen „při nechutném sexuálním aktu“ s někým jiným, a Anthea Turnerová vyhodila manžela Granta Boveyho, který kvůli ní opustil svou první ženu, kvůli jeho „aféře“ s mladší ženou.
Dobře jim tak. Jediné překvapení je, že to ani jedna z žen nečekala.
Oba muži byli úchylové. Jednou úchyl, vždycky úchyl.
Chcete-li si užít večeři bez stresu, nezkoušejte dělat suflé, radil včera deník Mail a informoval o studii, podle níž je nakynutí suflé noční můrou číslo jedna v kuchyni. K tomu bych ráda dodala: nezkoušejte vůbec nic z domácího pečiva, vyhýbejte se avokádu – to vás vždycky zklame – a o creme brulee ani neuvažujte. Vlastně, když o tom tak přemýšlím, pokud si chcete opravdu užít večeři bez stresu – objednejte si jídlo s sebou.
Myslím si, že zahajovací ceremoniál olympijských her byl velkolepý. Ozývaly se hlasy, aby byl Danny Boyle povýšen do rytířského stavu, a on rozhodně předvedl skvělou show.
Skutečnou pochvalu si ale zaslouží Sebastian Coe, protože ho ochránil před všemi dotěrnými ministry a vměšovači. Skutečným olympijským výkonem bylo, že nechal velkému umělci volnost, aby se s ním vypořádal.“
Sex vítězí nad rozumem
V argentinském vězení živoří obtloustlý britský profesor fyziky Paul Frampton obviněný z pašování drog poté, co naletěl internetovým podvodníkům, kteří ho nalákali do medové pasti s fotografiemi půvabné české modelky v bikinách, jež byla o 36 let mladší než on.
Jak mohl být tak pošetilý a uvěřit, že se o něj tato havraní sexbomba zajímá? Protože v e-mailech, které údajně pocházely od ní, „psala, že jsem vážený profesor a že potřebuje staršího muže“.
Jeho bývalá manželka tvrdí, že navzdory svému brilantnímu mozku nemá zdravý rozum.
Vlastně si myslím, že na stejný trik by naletělo děsivě mnoho mužů.
Když jde o muže a sex, soudnost a zdravý rozum letí oknem.
Sir Roger Bannister, který v roce 1954 jako první člověk uběhl míli pod čtyři minuty a později se stal významným neurologem, říká: „Pořadí věcí, na které jsem hrdý, je následující: Na prvním místě je manželství, na druhém rodina a děti, na třetím medicína a na čtvrtém sport.
Možná jeho slova potěší ty, kteří stejně jako Tom Daley zatím nedosáhli olympijské slávy.
Zlatá medaile je skvělá věc – ale manželství, rodina a kariéra jsou nekonečně cenné.
Důstojné mlčení je pojem, o který usiluju, ale nedokážu ho dotáhnout k dokonalosti. Neumím ani nezávaznou konverzaci. Výsledkem je, že buď neřeknu nic, když bych si měl snadno popovídat, nebo nesmyslně blábolím, když by bylo lepší mlčet. Takže hodně štěstí Carole Middletonové, které její přítelkyně Jane Henmanová (matka Tima) zřejmě poradila, aby omezila svůj přirozený sklon k tlachání. Je to ale dobrá rada. Jak dokázala předchozí upovídaná královna Fergie, jediné, co známost plodí, je opovržení.
Plánování dobrodružného života
Spisovatelka Maeve Binchyová, která zemřela ve věku 72 let, věřila, že události kolem nás sice nemůžeme ovlivnit, ale můžeme na ně reagovat, a rozhodně praktikovala to, co hlásala.
Přestala učit a stala se novinářkou v Dublinu, a když se seznámila s moderátorem BBC, který se jí zalíbil, přesvědčila své noviny, aby ji přeložily do Londýna a ona mohla naplánovat kampaň na jeho získání – což se jí také podařilo. Její 35leté manželství s Gordonem Snellem bylo velmi šťastné. Když zjistili, že nemohou mít děti, rozhodli se nezahořknout a místo toho trávit čas s dětmi všech svých přátel a rodin.
Maeve se stala autorkou bestsellerů, ale nikdy si nenechala úspěch stoupnout do hlavy.
„Mohla jsem být tlustá, trapná učitelka, která fňuká a kňourá,“ řekla jednou. „Místo toho jsem se rozhodla být dobrodružná.
Její slova by měla být inspirací pro ženy na celém světě.