V USA byli vědci i široká veřejnost zvyklí vnímat lidské rasy jako přirozené a oddělené dělení v rámci lidského druhu na základě viditelných fyzických rozdílů. S obrovským rozvojem vědeckého poznání v tomto století se však ukázalo, že lidské populace nejsou jednoznačné, jasně ohraničené, biologicky odlišné skupiny. Důkazy získané analýzou genetiky (např. DNA) ukazují, že většina fyzických rozdílů, přibližně 94 %, leží uvnitř tzv. rasových skupin. Konvenční geografické „rasové“ skupiny se od sebe liší jen asi 6 % genů. To znamená, že v rámci „rasových“ skupin existuje větší variabilita než mezi nimi. V sousedních populacích se geny a jejich fenotypové (fyzické) projevy značně překrývají. V průběhu historie, kdykoli se různé skupiny dostaly do kontaktu, docházelo k jejich křížení. Pokračující sdílení genetického materiálu udrželo celé lidstvo jako jeden druh.
Fyzické rozdíly v jakémkoli znaku mají tendenci se objevovat spíše postupně než nárazově v rámci geografických oblastí. A protože se fyzické znaky dědí nezávisle na sobě, znalost rozsahu jednoho znaku nepředpovídá výskyt jiných. Například barva kůže se do značné míry mění od světlé v mírných oblastech na severu po tmavou v tropických oblastech na jihu; její intenzita nesouvisí s tvarem nosu nebo strukturou vlasů. Tmavá pleť může být spojena s kudrnatými nebo kudrnatými vlasy nebo kudrnatými či vlnitými nebo rovnými vlasy, které se vyskytují u různých domorodých národů v tropických oblastech. Tyto skutečnosti činí jakýkoli pokus o stanovení hranic rozdělení mezi biologickými populacemi svévolným a subjektivním.
Historický výzkum ukázal, že myšlenka „rasy“ vždy nesla více významů než pouhé fyzické rozdíly; fyzické rozdíly v lidském druhu totiž nemají jiný význam než společenský, který jim lidé přikládají. Dnešní vědci z mnoha oborů tvrdí, že „rasa“, jak je chápána ve Spojených státech amerických, byla společenským mechanismem vymyšleným v průběhu 18. století k označení těch populací, které se sešly v koloniální Americe: Angličanů a dalších evropských osadníků, podmaněných indiánských národů a těch národů Afriky, které byly přivezeny jako zdroj otrocké práce.
Od svého počátku bylo toto moderní pojetí „rasy“ modelováno podle antické věty o Velkém řetězci bytí, která stavěla přírodní kategorie na hierarchii stanovené Bohem nebo přírodou. „Rasa“ tak byla způsobem klasifikace spojeným specificky s národy v koloniální situaci. Podléhala rostoucí ideologii nerovnosti vytvořené za účelem racionalizace evropských postojů a zacházení s podmaněnými a zotročenými národy. Zejména zastánci otroctví v 19. století používali „rasu“ k ospravedlnění zachování otroctví. Tato ideologie zvětšovala rozdíly mezi Evropany, Afričany a Indiány, zaváděla přísnou hierarchii společensky výlučných kategorií, která zdůrazňovala a posilovala nerovné rozdíly v postavení a postavení, a poskytovala racionalizaci, že nerovnost je přirozená nebo daná Bohem. Rozdílné fyzické rysy Afroameričanů a Indiánů se staly markery nebo symboly jejich statusových rozdílů.
Při budování americké společnosti si vůdci z řad Evropanů a Američanů vymýšleli kulturní/behaviorální charakteristiky spojené s jednotlivými „rasami“ a spojovali nadřazené rysy s Evropany a negativní a podřadné s černochy a Indiány. Četná svévolná a smyšlená přesvědčení o různých národech byla institucionalizována a hluboce zakořeněna v americkém myšlení.
Na počátku 19. století začaly rozvíjející se vědní obory odrážet veřejné povědomí o lidských rozdílech. Rozdíly mezi „rasovými“ kategoriemi se promítly do největšího extrému, když se objevil argument, že Afričané, Indiáni a Evropané jsou samostatné druhy, přičemž Afričané jsou nejméně lidští a taxonomicky se blíží opicím.
Nakonec se „rasa“ jako ideologie o lidských rozdílech následně rozšířila do dalších oblastí světa. Stala se strategií pro rozdělování, řazení a kontrolu kolonizovaných lidí, kterou používaly koloniální mocnosti všude. Nebyla však omezena pouze na koloniální situaci. V druhé polovině 19. století ji používali Evropané k vzájemnému hodnocení a ospravedlnění sociální, ekonomické a politické nerovnosti mezi svými národy. Za druhé světové války nacisté pod vedením Adolfa Hitlera rozšířenou ideologii „rasy“ a „rasových“ rozdílů využili a dovedli ji do logického konce: vyhlazení 11 milionů příslušníků „méněcenných ras“ (např. Židů, Cikánů, Afričanů, homosexuálů atd.) a další nevýslovné brutality holocaustu.
„Rasa“ se tak vyvinula jako světonázor, soubor předsudků, které zkreslují naše představy o lidských rozdílech a skupinovém chování. Rasová přesvědčení představují mýty o rozmanitosti lidského druhu a o schopnostech a chování lidí homogenizovaných do „rasových“ kategorií. Tyto mýty sloučily ve veřejném mínění chování a fyzické rysy dohromady a bránily našemu chápání biologických rozdílů i kulturního chování, neboť naznačovaly, že obojí je geneticky podmíněno. Rasové mýty nemají žádný vztah k realitě lidských schopností a chování. Vědci dnes zjišťují, že spoléhání se na taková lidová přesvědčení o lidských rozdílech ve výzkumu vedlo k nesčetným omylům.
Na konci 20. století již chápeme, že lidské kulturní chování je naučené, podmíněné dětem od narození a vždy podléhá modifikaci. Žádný člověk se nerodí s vrozenou kulturou nebo jazykem. Naše temperamenty, dispozice a osobnosti se bez ohledu na genetické vlohy vyvíjejí v rámci souborů významů a hodnot, kterým říkáme „kultura“. Studie učení a chování kojenců a dětí v raném věku svědčí o tom, že naše kultura se reálně podílí na formování toho, kým jsme.
Základním principem antropologického poznání je, že všechny normální lidské bytosti mají schopnost naučit se jakémukoli kulturnímu chování. Americká zkušenost s přistěhovalci ze stovek různých jazykových a kulturních prostředí, kteří si osvojili určitou verzi rysů a chování americké kultury, je nejjasnějším důkazem této skutečnosti. Kromě toho se lidé všech fyzických variant naučili různá kulturní chování a pokračují v tom, protože moderní doprava přesouvá miliony přistěhovalců po celém světě.
To, jak byli lidé přijati a jak s nimi bylo zacházeno v rámci dané společnosti nebo kultury, má přímý vliv na to, jak se v této společnosti chovají. „Rasový“ pohled na svět byl vynalezen proto, aby některým skupinám přiřadil věčně nízké postavení, zatímco jiným byl umožněn přístup k privilegiím, moci a bohatství. Tragédií ve Spojených státech bylo, že se politikám a praktikám vycházejícím z tohoto světonázoru až příliš dobře dařilo vytvářet nerovnost mezi Evropany, původními Američany a lidmi afrického původu. Vzhledem k tomu, co víme o schopnostech normálních lidí dosáhnout úspěchu a fungovat v rámci jakékoli kultury, docházíme k závěru, že současné nerovnosti mezi takzvanými „rasovými“ skupinami nejsou důsledkem jejich biologického dědictví, ale produktem historických a současných sociálních, ekonomických, vzdělávacích a politických okolností.
.